Romare Bearden – harlémský malíř a kolážista

 

„Dělat moderní umění umí dnes mnoho lidí, a virtuózně. Jenže dělají je spíše proto, že svět, ve kterém žijí, na nich taková díla žádá, než oni sami potřebovali svým dílem obrátit se k světu. Možná, že jim mnoho záleží na umění; ale málo jim záleží na světě.“

Jindřich Chalupecký


Pří hledání smyslu umění se prolilo už mnoho inkoustu. Současní umělci hledají cesty a způsoby tvorby, ale i sebe samé. Současné umění je bezobsažné a pouze dekoruje náš prostor doma i venku. Často je z umělce cítit důraz na sebeprezentaci jeho samého, nikoli na to, co dělá. Proto slova Jindřicha Chalupeckého mohou být platná i dnes. Umělec je zaměstnán výhradně sebou samým a svět potřebuje jen jako obecenstvo, jinak je jeho vztah k němu naprosto lhostejný.

Důvodem může být posledních 30let budování konzumní společnosti a kapitalismu s lidskou tváří, které z člověka skutečně vysály schopnost reflektovat realitu světa a člověka v něm. Schopnost vidět přesah a významy, které svět pro člověka kdysi míval. Současný člověk jakoby postrádal zážitky, které by v něm vyvolávaly touhu po pojmenování skutečnosti mnohem přesněji, než se nám jeví na první pohled. Materialismus mu naprosto vzal schopnost imaginace. V životě člověka probíhá určitá nivelizace všeho kolem něj, ale i člověka samého; stát se umělcem je možné hned a bez práce. Absence důvodu tvořit může mít umělec díky zdání, že je společnost nastavena správně, že již všechny křivdy byly napraveny, tudíž není třeba revoltovat. Tento odlidčtěný světě ve vás nevyvolává emoce, ani zážitku. Člověk je v něm ke všemu netečný jako bílá koule z novely Kláry Vlasákové. V umění je možná potřeba obtíží a námahy, protože právě tyto aspekty života nutí člověka k výjimečným výkonům a jsou pro něj skutečným stimulem. Pointa zde není to, že bychom měli doufat v návrat diktatury, aby se vrátilo umění zpět, ale probudit se a nenechat se opít rohlíkem konzumu a filosofií relativismu. Umělec musí být součástí společnosti ve smyslu společenského, nesobeckého člověka. Myslet na člověka a snažit se o hledání slova pro komunikaci s ním, tak jak jej hledal např. Vladimír Boudník. Umělec nemůže vědomě pěstovat kulturní narcismus a nesebekritickou sebestřednost, kterou Milan Kozelka (RIP) ještě nazval "zkurveností". Dost chytračení a rozdávání rad, takhle Vás ale vidím. Vás všechny Davidy Černý, Pasty a Splashe (Pointy), co se tak pohodlně uvelebili na scéně a dělají roztleskávačky konzumu.

Osobnost, která by mohla leckoho inspirovat a představuje opak výše popsaného, je právě harlémský malíř a kolážista Romare Bearden (1911-1988). Jeho životní příběh je velmi zajímavý nejen svou tvorbou, ale i co se životní filosofie týče a přístupu k sobě samému. 

Romare Bearden se narodil 2. září 1911 v Charlotte, v Severní Karolíně, ale jeho rodiče se během tzv. Velké migrace přestěhovali do New Yorku a usadili se v Harlemu, kde za nedlouho nastal kulturní boom Harlémske renesance. Jeho rodiče byli velmi aktivní a proto mezi hosty malý Bearden potkával velikány jako byl sociolog W. E. B. Dubois nebo jazzmani Duke Ellington, Fats Waller a zpěvák a aktivista Paul Robeson.

V roce 1930 mohl jako Afroameričan s velmi světlou pletí hrát v baseballovém týmu Philadelphia Athletics, ale tuto nabídku odmítl, protože by musel předstírat bělocha, jelikož segregační zákony tehdy dovolovali Afroameričanům hrát pouze v černošské lize. Nejprve studoval matematiku na Lincoln University, pak přestoupil na Boston University, kde zastával post uměleckého ředitele studentského časopisu Beanpot, a nakonec studia dokončil na New York University (NYU). V Beardenove tvorbe se objevují neustále společenská témata, protože od poloviny 30. let téměř třicet let pracoval jako sociální pracovník pro York City Department of Social Services. Jeho učitelem byl německý umělec George Grosz, jehož večerní kurzy umění na Art Students League v New Yorku Bearden navštěvoval.

V 60. letech se začal věnovat kolážím a k nejslanějším patří pásmo s názvem The Street, které nakonec byly v roce 2014 použity na obálku desky kapely The Roots s názvem "...And Then You Shoot Your Cousin". Není to ale první setkání Beardena s hudbou, jeho tvorba se objevila o několik desítek let dříve na deskách např. trumpetisty Donalda Byrda "Thank You...For F.U.M.L." (1978) nebo na výběru Billie Holiday z roku 1972 "The Original Recordings" (kompletní přehled obálek s tvorbou Romare Beardena @Discogs) Jazzem byl Bearden ale natolik okouzlen, že se dokonce autorsky podílel na skladbě Sea Breeze, která se stala standardem a můžete ji slyšet v mnoha variacích (Dizzy Gillespie, Yusef Lateef nebo Billy Eckstine). 

Ústředním tématem jeho tvorby patří ale život afroamerické minority; jak sám Bearden říká: “To, o co se snažím, je vytvořit prostřednictvím umění svět, v němž by moje černošská zkušenost mohla existovat a dávala smysl.” Proto se v jeho malbě objevují skutečné postavy z afroamerické historie (Joseph Cinqué, John Brown, Frederick Douglass nebo Harriet Tubman ). Výjimku tvoří socha Svatého Mořice z roku 1969, opět ale odkazující k africkým předkům - zde konkrétně v podobě křesťanského vojáka z Egypta, který byl popraven stětím ve 3. století, protože, dle legendy, odmítl rozkaz obětovat pohanským bohům (více Svatý Mořic @Wikipedia).

Tezi teoretika Jindřicha Chalupeckého splňuje Romare Bearden jen částečně; jeho přístup není sebestředný a čerpá ze života skutečných lidí a všímá si jejich života, nicméně není výlučně umělecký. Již z podstaty, že tvůrce je Afroameričan a časově jeho život a tvorba zapadá do nejbouřlivějších dekád dějin Spojených států, kdy afroamerická menšina získává svoje práva a důstojnost, je Romare Bearden zcela přiznaně aktivistický, reflektující společenské dění jak politické, tak sociální v zobrazování života běžných lidí chudinských čtvrtí. Tato skutečnost rovněž ovlivňuje Beardenovy "jazykové" prostředky, kterými hovoří srozumitelně k široké veřejnosti a není zahalen do povrchního artismu, pozerství nebo snobismu. Zde je možné zahlédnout Chalupeckého důraz na umělcův smysl pro systém a řád; a proto Beardenovo umění je, jak sám říká, úkol, kde se “umělec vyrovnává s chaosem. Sama podstata umění tkví ve snaze organizovanost neuspořádané”. Nejvíce je ale na jeho umění sympatická zcela otevřená snaha nevytvářet elitářství a falešnou auru nedostupnosti. Pro Beardena "nebylo záměrem malovat život amerického černocha jako propagandu. [Jeho] záměrem bylo malovat život [jeho] lidí tak, jak [je] znal”.

Romare Bearden podlehl rakovině 12. března 1988 v Newyorské nemocnici, kde byl od ledna t. r. hospitalizován.


Zdroje:

"A deeper look at an artist who refused to be white" Michael Kilian

"An American Odyssey: The Life and Work of Romare Bearden" Mary Schmidt Campbell (Oxford University Press, 2018)

"Romare Bearden’s “Mauritius” (1969): Wars, Nations, and Everything Else" Jacqueline Francis @Panorama

Romare Bearden @ArtMuseum.cz





Christ Healing the Sick (1945)


portrét spisovatele James Baldwina (1950)


portrét spisovatele James Baldwina (1950)


The Payment of Judas (1945-46)


factory-workers (1942)


Folk Musicians (1942)


The Dove (1964)


The Train (1975)


Along-Together (1930s)


Obálka časopisu Time (1968)


The Piano Lesson (1983)


Pittsburgh Memory (1964)


Mysteries II (1964)


The Street (1964)


Black-Manhattan (1969)


narrow sky line (1979)


The Thirties-Rehearsal Hall (1981)


figure with bird (1946)


Family (1946)


Svatý Mořic - Mauritius (1969)


Populární příspěvky z tohoto blogu

MF Doom "Rada"

MF DOOM "A Word of Advice"

"V národních kulturách je jen málo z náboženství" - Rozhovor s Emir Omićem v časopise Maskil (06/2012)