"Přelud kultury" Jindřich Chalupecký (1934)
foto: "František Hudeček" Jiří Machalický, Martin Zeman (Galerie Moderna, 2011) UKÁZKA III.
„Jsme ve společenské soustavě, která společenské uplatnění ukládá jedinci jako poslední mravní příkaz. Monomanie tvarů a barev, unikající z mezí stísněné praktické existence ve svobodu iluzivní říše představ, totiž umělci, nevystavující své obrazy a sochy jen proto, aby se stali průvodci do dobrodějné země snů. Podléhají zmíněné morálce Jde o uplatnění, o slávu, o jméno. Hodnota života se nehledá v soukromí, ale teprve tady na veřejné základně, a mimo ni vše ztrácí na ceně a smyslu. [...]
Pro tuto společnost: pro "kulturní lidi", kteří ze svého víceméně úspěšného, ale vždy neradostného, vždy nešťastného, vždy znovu zavalovaného nevysvětlovaným, ale neodvratitelným pocitem prázdna a nesmyslnosti, se vykupují, se domnívají vykupovat, se snaží vykupovat sváteční úctou ke kulturním hodnotám. Čte se kniha, o niž se mluví, jde se na premiéru, kam jsou všichni, jde se na výstavu, a tento obřad - nic více než obřad - přece jen poskytne kus útěšného vytržení z každodennosti, neboť lze věřit, chce-li se a poněvadž se to potřebuje, že tentokrát šlo o více než o to, co je vynuceno touto společenskou organizací, tímto vázáním v povinnosti, postrádající lidského smyslu, o více, než o tuto hroznou absurdnost, od níž není pomoci, jejíž vlastní povahu si nikdo ani nesmí přiznat, aby si na sebe nevzal nejtěžší úděl, byť jediný, než je hoden dnes člověk. Já také! Útěcha domněnky, že já také jsem více než tento ubohý občan, ubohý, stejně ubohý, ať se mu dostane jakéhokoli místa: já také jsem nadto a mimo to člověk kultury, a já také jsem účasten nejvyšších hodnot života, já také mám na srdci pokrok lidstva, já také jsem jeden z těch moderních. [...]
Člověk žije a žije tak nebo onak jen proto, že jinak nelze. Kus života přísně vynucen a organizován společností, kus ponechán běžné improvizaci. A vedle tohoto skutečného života je umění: i vedle toho, co je obětováno diktátu společnosti, i vedle toho, co je skutečným soukromým majetkem člověkovým a v čem záleží jeho nejpravdivější život, totiž život skutečně a nejreálněji žitý. Ať se u umělce stává jeho umění živobytím, živobytím nejenom ve smyslu získávání obživy, ale ještě více ve smyslu té prolhané morálky, totiž získává mu místo ve společnosti, ať u konzumenta umění zase "umělecký prožitek", totiž konkrétně návštěva výstavy, vzrušený rozhovor před obrazy a případně i koupě obrazu, je ceremonielem, jímž doufá, že se zařazuje ve "sféru kultury", o níž předpokládá a o níž se předpokládá, že je "vyšší" než standardizovaná sféra jeho vlastního života, a že ho tedy z tohoto standardu a z této ubohosti na chvíli vysvobozuje: v obojím případě nemá umění nebo v nejlepším případě má co nejméně kontaktu s tím skutečným, lidským, žitým životem soukromým. [...]
Zmínil jsem se už o pocitu marnosti a prázdnoty, prosakujícím neodvratně každého dnešního člověka; lidé žijí a pohybují se v bezvědomí a ty okamžiky, kdy pocítí nenadále onu prázdnotu v sobě, kdy vše skutečné a cenné okolo nich zjeví se neskutečným a bez ceny, kdy náboženství Práce náhle ztrácí svou moc a strnuvše zahlédnou, že nic nemají, nic nejsou, nic nežijí, tyto zoufalé okamžiky [...] pokládám za jediné, kdy se tito lidé probouzejí k zákmitu života. Mají snad majetek, ženu, děti, postavení, ale vidí, tak dobře vidí, tak přesně vidí: jsou chudí, chabí, opuštění. Co vlastně jim chybí? Sami nevědí.[...]
[Ž]ivot je někde docela jinde než v úkolech společenského bytí, pokud jím je Práce a Úspěch: a to jsou hlavní znamení našeho věku. Práce a Úspěch, to je bída dnešního člověka: odsouzen k agitativnímu bezvědomí. Slunce společenského prospěchu a prohraného života je jedinou září, jež osvětluje tvář těch, které potkávám. Je rozhodnuto o jejich štěstí a neštěstí, je rozhodnuto o jejich neštěstí. [...] A ta prázdnota a ta marnost, objevující se v těch vzácných a zoufalých okamžicích vědomí života, je právě jen pocitem neuplatněné možnosti a povinnosti uskutečnit svou skutečnost.[...]
[N]áboženství a umění ztratilo svůj význam. Namísto nich vznikl jen nový polobůh, mytický héros Činnosti a úspěchu, ctěný vírou v legendy o těch, kdo se proslavili, a symbolizovaný oltáři Rekordu. Ale proto nové náboženství není a nemůže být ničím než analgetickým hypnotikem, ničím než prostředkem k onomu agitativnímu bezvědomí [...] kterým táž společnost musí zároveň stále více odpírat jakoukoli možnost snesitelné existence, jíž je jedině Úspěch a již, jak víme, nedovede sama poskytnout vůbec nikomu. Neboť tam, kde člověk jedině může nalézt štěstí, tam Úspěch je bez ceny a tam tato společnost zasáhnout, nebo dokonce prospěšně zasáhnout nemůže. [...]
[N]ač tedy existuje [...] v dnešní společnosti umění. Nemluvím o zamyšlených čtenářích knih. Ale nevěřím, že bych mohl nalézt někoho, kdo jde na výstavu z životní potřeby. Ze zvyku, podle požadavku společnosti, ano. Stěží však někdo chce zde hledat chvíli svobodnějšího rytmu, chvíli svobodnějšího vydechnutí.[...]
Proč tedy přece lidé jsou na výstavu? [...] Jdou sem proto, aby se stali účastni "kulturního života". V něm individuum trpce cítí svou bezvýznamnost a svou spoutanost se může těšit z přeludu, že bere podíl na nějakém významném podniku; zde, jak se mu pořád opakuje, jde o nejvyšší hodnoty národní a pokrokové; zde bude rozhodovat samo o ideálních statcích člověčenstva, zda jeho svobodný soud ideálně podepře nejvýznamnější snažení lidského ducha. [...]
Ale tyto iluze nemají úlohy reálně umožňovat život; jestliže dříve umění svými fikcemi přispívalo skutečně k řízení a naplňování soukromého života, nyní i ono se dává do služeb současné bídy a zmatení. I ono se snaží o zachování bezvědomí, v němž má být člověk uvržen docela. [...]
Fetiše lidského bytí, zaklinadla vbodnutá do živé tkáně dnů, artefakt, který je nástrojem, jenž mi dopomůže probořit se tam do významných poloh mé existence, ozřejmění, kterým zmizí roztěkaný čas: to chci od umění a nevidím krásu jinde než tam, kde mne zasáhne třebas jen nejmatnějším zábleskem čistší světlo, než je to, které omrzele modeluje mou roztřesenou podobu v plastickém prostoru.“
"Přelud kultury" Jindřich Chalupecký (1934)
Zdroj:
První publikování stati "Přelud kultury" v časopise Čin (1934, roč. 6, č. 47)
Druhé vydání ve výboru "Obhajoba umění 1934–1948" Jindřich Chalupecký (1991, Československý spisovatel), Edice: Orientace, s. 9-15
