Kritika Tomáše Machuly k úvodu Ondřeje Beránka v překladu "Rozhodného pojednání o vztahu náboženství a filosofie" od Ibn Rušda (Filosofický časopis 2012/6)

 

Tomáš Machula kriticky komentuje úvod Ondřeje Beránka v jeho překladu Ibn Rušda "Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie" (více o knize zde) 

"Text Ibn Rušda, který právě vychází, se ovšem týká nikoli Aristotela, ale tématu, které je pro středověké filosofy obzvláště významné a citlivé – a to jak pro oblast islámu, tak pro židovství a křesťanství. Je to vztah filosofie a náboženství. Jako první představení tohoto autora v českém překladu je to rozhodně dobrá volba. Toho dobrého je na právě vydané knize více a rád bych tyto věci zmínil dříve, než se dostanu ke kritičtější části recenze, které se nelze vyhnout, protože kniha trpí také řadou vážných nedostatků. 

Nejprve je třeba říci, že překládat a komentovat Averroa je úkol nesnadný. Vyžaduje totiž znalost středověké filosofie, historiografie, arabského jazyka i náboženství. A v případě náboženství jde především o islám, ale také o křesťanství, přinejmenším tehdy, chce-li se autor zabývat Averroovým vlivem na západní filosofy a teology, což autor recenzované knihy jednoznačně chce. Práce na této útlé knize je tedy výrazně multioborová. Možná i proto nemáme dosud mnoho českých překladů arabských filosofů, neboť málokterý arabista je zároveň filosofem a málokterý filosof zároveň umí arabsky.

[...] 

Na druhou stranu je ale nutné říci, že se ona velká výzva mezioborového tématu stala pro autora do značné míry překážkou, kterou nezdolal bez zakopnutí. Nejsem arabista, takže nemohu komentovat správnost překladu nebo některé reálie z dějin islámu nebo španělského a severoafrického politického dění oné doby. Jako ten, kdo se zabývá středověkou filosofií a teologií, však mohu hodnotit úvodní studii, která se právě tomuto tématu věnuje velmi podrobně. A zde musím po pravdě konstatovat velké zklamání. 

[...] 

Abych byl konkrétní, uvedu několik příkladů. Hned na začátku si můžeme o situaci ve středověku (a míněn je především křesťanský západ) přečíst, že: „...nejprve nastal věk řecké filosofie, takzvaný řecký zázrak, tedy svým způsobem zlatý věk lidského myšlení, během něhož se nerušené vládě těšilo ryze racionální vědění nesvázané náboženským zjevením. Poté přišel středověk, zvaný rovněž dobou temna, neboť od nástupu křesťanství po začátek renesance bylo užívání rozumu zatemněno slepou vírou v absolutní pravdu křesťanského zjevení. V této době se filosofie stala pouhým nástrojem v rukou mnohdy bezskrupulózních teologů, kteří zjevení využili jako náhražku za veškeré vědění, včetně věd, etiky a metafyziky. Až koncem 15. století se díky společnému úsilí humanistů, vědců a náboženských reformátorů podařilo započít nové období čistě racionalistické spekulace, v němž žijeme dodnes.“ (s. 14)

Že je takové hodnocení do nebe volajícím nesmyslem, může nahlédnout každý, kdo otevře spisy Alberta Velikého, Tomáše Akvinského, Bonaventury, Dunse Scota nebo řady jiných, i méně významných autorů. Jistě, našli bychom i zastánce výše zmíněného přístupu (jako ostatně v každé době jde najít zastánce téměř čehokoli), ale nešlo by v žádném případě o převládající tendence, které by autora opravňovaly mluvit obecně o „pozici teologů“. To ale není vše. Ona věta je totiž v knize uvedena jako parafráze vět Étienna Gilsona z knihy Reason and Revelation in the Middle Ages. Kdo Gilsona zná, tak se mu nechce věřit, že by tento znalec středověku prohlásil podobnou hloupost.

Kdo se ovšem středověkou filosofií a teologií zabývá, tak tuto knihu v knihovničce má a může se podívat. Gilson začíná knihu upozorněním na důležitost kritického přístupu, který je pro univerzitní studia klíčový. A říká, že „není neobvyklé, že se v učebnicích historie rozlišují tři hlavní etapy vývoje západního myšlení. Nejprve nastal věk řecké filosofie, takzvaný řecký zázrak...“  (a dál už to známe z Beránkovy parafráze)

Autor si zřejmě neuvědomil, že Gilson nehodnotí dějiny filosofie, ale říká, že se s podobným hodnocením lze ještě stále setkat. A kdyby četl dále, narazil by o pár řádků níže na Gilsonův plán podrobit takový přístup ke středověku zkoušce. Gilson nejprve pojednává o křesťanských zastáncích ryze mystického života, kteří se racionálního přístupu ke světu i ke své víře obávali nebo ho pokládali přímo za škodlivý, a komentuje to slovy: „Kdyby středověk produkoval pouze muže tohoto typu, pak by si toto období plně zasloužilo označení doba temna, které je mu obvykle dáváno. (...) Dějiny křesťanského myšlení naštěstí dosvědčují existenci jiné duchovní rodiny, mnohem osvícenější než ta, kterou jsme zmínili, a která dosáhla významných výsledků ve své neúnavné snaze o spojení náboženské víry a racionální spekulace.“ Celá Gilsonova kniha je vedena zjevným úsilím o představení právě této pravé tváře středověku oproti v úvodu zmíněné předsudečné, ale rozšířené nálepce doby temna.

Gilson psal svou knihu na konci 30. let dvacátého století, takže bojoval s tehdy převládajícím novopozitivismem a rozšířenou neznalostí skutečných textů středověkých autorů. Dnes jsou ale medievalistická studia mnohem dál a Gilsonem zmíněnou a Beránkem opsanou frázi o době temna dnes nelze rozhodně pokládat za obvyklou. Přinejmenším ji jako naprostý nesmysl musí ohodnotit každý, kdo středověk seriózně studuje."

"Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie" Tomáš Machula (Filosofický časopis 2012/6, s. 917 - 921) 

Celý článek v PDF @Filosofický časopis (Archiv)