Leroy McLucas

Jestli považujete internet za bezedný zdroj informací o komkoli a o čemkoliv,
neplatí to v případě černošského fotografa Leroy McLucasa. Ani já bych se o něm těžko dozvěděl, ale shodou okolností jsem při „diggování“ v antikvariátech narazil na časopis Světová literatura z roku 1963, kde byla publikována jednostránková autobiografie a přišlo mi zajímavé zmínit toto jméno, jehož fotografie jsme možná měli možnost už někdy vidět.
Ačkoliv je dost obtížné dohledat jakoukoliv zmínku o jeho životě, jeho jméno můžete objevit například ve spojitosti s prvním filme o Harlemu od režisérky Shirley Clark z roku 1964, The Cool World.
V 60.letech byl blízkým přítelem afroamerického spisovatele a básníka LeRoi Jonese aka Amiri Baraka, jedna z jeho fotografií byla použita pro jeho soubor básní v knize The Dead Lecturer.
Mezi další jeho práce je focení pro významný jazz label !IMPULS!, jeho jméno můžeme vidět pod fotografiemi umělců jako je John Coltrane, Archie Shepp nebo newyorský malíř Bob Thomson.



Narodil jsem se 9.července 1935, brzo se ze mne stal sobec jako z většiny novorozeňat.
Máma s tátou mi umřeli, do školy jsem chodil až do dvanácté třídy. Pak už byl čas, abych se živil sám. Pustil jsem se do práce, čistil jsem lidem boty, vytíral podlahy, myl okna, prodával noviny, vrhal jsem se prostě na každou práci, kterou jsem dostal, jen abych si sehnal do kapsy nějaké drobné. Jak jsem střídal zaměstnání, přišel jsem na to, že té trochy volného času se dá využít, abych se něčemu přiučil. Dělal jsem knihovničky a poličky na zeď, tak jsem si mohl dát na stranu nějaké peníze a koupit si starší aparát, který jsem viděl v obchodě s použitým zbožím, když jsem se jednou poflakoval po ulici. Už si nevzpomínám, jestli to byl Ansco nebo Kodak. Na to nezáleží, hlavně když uzávěr zakryl čočku, to mi stačilo ke spokojenosti.
Tak dlouho dokud jsem v drogerii nevyzvedl obálky s vyvolanými filmy – všechny byly bílé. Tím začala má technická kariéra. Rozebral jsem a rozšrouboval, co se dalo, abych tomu přišel na kloub. Byl to oříšek, který jsem nikdy úplně nerozlouskl, ale otevřel mi nový svět . mechanika. A to mělo svou cenu. Tak plynul čas do roku 1953. Přihlásil jsem se jako dobrovolník na čtyři roky do amerického letectva, věřil jsem těm poutačům, které hlásaly „když se přihlásíš dobrovolně, můžeš si sám vybrat, kam chceš jít“ To tedy jo. Můžeš si vybrat z toho, co ti dají. 4 roky za stolem v kanceláři . Kvalifikovaná administrativní síla. Říkal jsem si: „kvalifikovaná k čemu?“ ve volném čase jsem se snažil proniknout do světa černobílé fotografie. Šlo to pomalu. Rychle. Pomalu. Rychle. Pomalu, rychle, umění fotografie se mi přece jen trochu poodkrylo. Bylo mi fuk, jestli ze mne udělají poskoka při kuchyni. Protože jsem pár očí – fotoaparát. A byl jsem v zemi, kde žijí citliví lidé – v Japonsku.


Když mě z letectva propustili, upích jsem se v New Yorku, to je velké město, do takového člověk většinou jde, aby si ukousl z velkého jablka „když si ukousnu jen malej kousek a nezpronevěřím sám sobě (fotografování), bude všecko v pořádku“. to je pravda. Do jisté míry. Jenže jak si člověk kousne do jablka , přijde o všechnu citlivost. Pere se sám se sebou o sebe. Z malého sousta je co nevidět velké sousto. Nejlepší je nekousnout si vůbec. Jedině tak si člověk uchová vnitřní pružnost svého já a své práce a dostane se dál s menšími obtížemi. Je líp být umělcem a chodit jíst do automatů, než být půlku času umělcem a druhou půlkou času kurvou. Žádné pokukování zpátky. Žádné žebronění. Doba nikdy nebude samej med. Počítám s tím – jako všichni, kdo se vydali na lov šelem. Potřebuji všechen čas, který mám k dispozici, než vyprší lhůta. Prodávat mlíko a dávat do toho duši, no jo, ale kdo člověku zaručí, že je jedno mlíko lepší než druhé, zvlášť když atomčíci zamořují zeměkouli. No a pak jsem na volné noze. Fotografuji pro nejrůznější publikace, pro newyorskou JAZZ REVIEW, pro COMMUNITY SOCIETY ,pro nezávislý měsíčník LIBERATION, pro literární časopisy YUGUN PRESS, KULTURE, PALANTE, pro WBAI-FI, pro JAZZ-HOT, vycházející ve Francii, a pro LUNES DE REVOLUTION, literární přílohu REVOLUCION, vycházející v Havaně na Kubě. Pracoval jsem pro fůru firem; pro Columbia Records v New Yorku, pro Prince Laboratories v New Yorku a pro mnoho menších. V té době jsem nějaký čas trávil s přáteli v Gallery Photography 350 na bowery. Vymýšlel jsem si všemožné fotografické problémy, získával jsem cit pro fotografii. Člově narazí na věci, které nikdy nečekal. Věc je třeba naaranžovat tak, aby to, co můžete sdělit, sdělila dalším. Já sám si myslím, že fotograf je nejlepší, když ovládá řemeslo a je citlivý. Někdy tomu ale přece jen ještě něco chybí.

REALISMUS. Člověk věří tomu, co vytvořil, jinak to vytvořil pouze pro umění co vím, tak se REALISMUS nedá do věci vpravit jinak než za pomoci ryzího a upřímného citu. Také je třeba mít cit pro druhou stranu (objekt). Jestliže člověk při focení nic necítí, poselství nebude mít potřebu sdělnosti. Některé řemeslné prvky občas citlivost fotografie oslabují. Na to člověk přijde časem. KUBA je horkokrevné země a žijí tu lidé, kteří příliš dlouho zachovávali chladnokrevnost. Připadá mi to jako zázrak, setkat se s lidmi, kteří se najednou rozhodnou pro správnou věc a vypořádají si to s otrokáři 20.století. Na to si troufám taky. Cituji Fidela: přijd´, podíváš se, uvidíš la libertad. Jsem si vědom, že pro amerického umělce nebude snadné navázat kontakt, právě proto, že země, odkud přichází, nemá čisté ruce. Kuba je svět citlivosti. To není nic nového, tahle citlivost tu existovala už dříve, nikdy však v téhle míře. Kuba ví, že když chce člověk zvednout svou kulturní úroveň, nemůže počítat se samými příjemnostmi. Nedávno jsem dokončil natáčení a sestřih FREE CINEMA – prvního filmu z produkce ICAC – Dulce Domingo Dulce /10 minut/černobílý/zvukový/. Je to o dělnících, kteří jedou v neděli na brigádu sekat cukrovou třtinu. Dělal jsem to, přestože jsem neměl ani páru o filmu a 16mm kameře (typu bell-howell). Vzal jsem kameru do rukou, do očí srdce, do myšlenek, do nohou a spoléhal jsem se na cit a zkušenost – když jsem točil Dulce Domingo Dulce.


(Leroy McLucas, Havana, Kuba 6.července 1962)

zdroj: Světová Literatura, 1963, str.21-22





The Cool World, 1964 (foto: L.McLucas)


Claude Brown - Manchild In The Promised Land (1965, foto: L.McLucas)


The Dead Lecturer poems by L.Jones, 1964 (foto: L.McLucas)





P.Blackburn - Brooklyn-Manhattan Transit: A Bouquet for Flatbush, 1960 (foto: L.McLucas)




Archie Shepp - On this Night_!Impulse!, 1965 (foto: L.McLucas)




Kulchur 8,1962 (foto: L.McLucas)


Kulchur 3, 1961 (foto: L.McLucas)


Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozhovor s hudebním publicistou Karlem Veselým o dvou dekádách hudby ohně (6.9.2017)

Osudy Židů za druhé republiky (1. října 1938–14. března 1939)

Vlasta Kálalová - Di Lotti, česká lékařka v Bagdádu