Morální a politický filosof Alasdair MacIntyre (1929-2025)

 

Alasdair MacIntyre (12. ledna 1929 – 21. května 2025) 

byl skotský a americký morální a politický filosof, přední představitel komunitarismu a kritik moderních individualistických společností. Jeho nejznámější dílo je Ztráta ctnosti (1981, česky 2004), ve kterém předkládá svou tezi o moderním světě, v němž dominují koncepce liberálního individualismu a marxismu. Jedná se sice o dva protikladné ideové systémy, avšak oba spojuje jeden společný rys. Představují ethos moderního světa. MacIntyre odhaluje negativní atributy těchto myšlenkových systémů negativně ovlivňují současnou morální teorii i praktický život. Východisko nachází v radikálním odmítnutí valné části tohoto ethosu. (wikipedia)

"Na čem je možno založit morální odmítnutí stalinismu. Není možné znovuoživit morální obsah marxismu tím, že prostě vezmeme stalinistické pojetí historického vývoje a připojíme k němu liberální morálku. Navíc jsem si uvědomil, že příčinou značného a nebezpečného morálního ochuzení marxismu je jak to, v čem se stal dědicem liberálního individualismu, tak to, v čem se od liberalismu odchýlil. Závěr, k němuž jsem došel a který jsem uplatnil v této knize - ačkoli marxismus je v ní jen okrajovým tématem -, zní, že morální nedostatky a selhání marxismu jsou způsobeny mírou, v jaké marxismus ztělesňuje, podobně jako liberální individualismus, ethos typicky moderního a modernizujícího se světa, a že jedině odmítnutí valné části tohoto ethosu nám poskytne racionální a morálně udržitelné hledisko, podle něhož lze soudit i jednat - na jehož základě lze hodnotit různá protichůdná a nestejnorodá morální schémata, která se ucházejí o naši přízeň."

"Děti se učí nazpaměť dochované části periodické tabulky prvků a odříkávají jako zaklínadla některé eukleidovské poučky. Nikdo - nebo téměř nikdo - si neuvědomuje, že to, co se tu provozuje, není přírodní věda ve vlastním slova smyslu. Všechno, co tito lidé dělají a říkají, se totiž sice řídí jistými kritérii konzistence a koherence, avšak souvislosti, jež by dávaly jejich činnosti smysl, jsou už, možná nenávratně, ztraceny. Lidé v takové kultuře by nadále užívali výrazů jako „neutrino“, „hmotnost“, „specifická váha“, „atomová váha“, a to způsobem, který by se více či méně podobal způsobu jejich užívání v dřívějších dobách - před tím, než byl svět postižen tak rozsáhlou ztrátou vědeckého poznání. Valná část teoretických předpokladů těchto výrazů by mezitím upadla v zapomnění a míra nahodilosti a snad i svévole. 

Tento imaginární svět se velmi podobá světu, jaký vytvářejí spisovatelé vědecko-fantastické literatury. A všimněme si, že kdyby se v tomto imaginárním světě pěstovala analytická filosofie, nikdy by tento chaos neodhalila. Metody analytické filosofie jsou totiž ve své podstatě deskriptivní - a to deskriptivní, i pokud jde o současný jazyk. Analytický filosof by byl schopen pouze objasňovat pojmové struktury toho, co by se v onom imaginárním světě považovalo za vědecký režim myšlení a řeči, stejně jako objasňuje pojmové struktury přírodních věd v našem reálném světě. Ani fenomenologie nebo existencialismus by nebyly s to postřehnout, že je něco v nepořádku. 

K čemu je tato konstrukce imaginárního světa, obývaného fiktivními pseudovědci a skutečnou pravou filosofií? Chci totiž vyslovit hypotézu, že v našem současném světě je jazyk morálky ve stavu stejně velkého zmatku, v jakém je jazyk přírodních věd v imaginárním světě, který jsem vylíčil. Opravdu máme jakési napodobeniny morálky, užíváme dál mnoho jejích klíčových výrazů, ale ztratili jsme - do značné míry, ne-li docela - jak teoretické, tak praktické porozumění tomu, co vlastně morálka je."

"Současné vládnoucí filosofie, analytická nebo fenomenologická, jsou v tomto reálném světě neschopné odhalit zmatečnost morálního myšlení a jednání stejně, jako by v onom imaginárním světě byly bezmocné vůči zmatečnému stavu přírodovědy.  Podmínkou pro pochopení přítomného zmatku v imaginárním světě bylo pochopení jeho dějin. Tyto dějiny by musely být psány jako sled tří zřetelně odlišných období: první by bylo obdobím rozkvětu přírodních věd, ve druhém by přišla katastrofa a ve třetím by byly přírodní vědy obnoveny, avšak v neúplné a zkomolené podobě. Obyvatelé onoho světa si už ani neuvědomují povahu katastrofy, která je postihla. Je vůbec možné, aby tak nápadná světodějná událost nezanechala v lidské paměti žádnou stopu a nenašla se o ní ani zmínka v historických záznamech? 

Ona katastrofa by totiž musela být takového druhu, že by ji nikdo - snad s výjimkou několika málo lidí - ani za katastrofu nepovažoval. Dějiny znamenají dnes v naší kultuře akademické dějiny a ty nejsou staré ani dvě stě let. Všechno, co historikovi - a co platí o historikovi, vztahuje se na i sociologa - dovolí vnímat principy a kategorie jeho disciplíny, je střídání jedné morálky morálkou jinou: puritánství 17. století, hédonismus století 18., viktoriánská etika práce atd.; ale vlastní jazyk řádu a chaosu mu bude nedostupný. Způsob, jímž jsou tyto akademické disciplíny provozovány, patří k symptomům oné pohromy, o níž sami vůbec netuší, že se udála. 

Moderní radikál k vyjádření svých postojů užívá morální rétoriky se stejnou sebejistotou jako kterýkoli konzervativec. Ať už v naší kultuře odsuzuje cokoli, nepochybuje o tom, že stále vlastní morální prostředky, kterých je zapotřebí k jejímu odsouzení. Vše ostatní může být podle něho v nepořádku, ale jazyk morálky je v pořádku tak, jak je. Ani jej nenapadne, že by ho mohl klamat právě jazyk. Záměrem této knihy je přednést tuto myšlenku radikálům stejně jako liberálům a konzervativcům. Nemohu ovšem předpokládat, že ji učiním stravitelnou; je-li totiž pravdivá, nacházíme se už všichni v tak katastrofálním stavu, že není mnoho prostředků, jak nám pomoci."

 

zdroj: "Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti" Alasdair C. MacIntyre (1981, česky 2004), s. 9-15

z anglického originálu přeložili Pavla Sadílková a David Hoffman.

Alasdair MacIntyre
(12. ledna 1929 – 21. května 2025)