"Člověk nejí, když má hlad, nýbrž když jej hodiny k tomu pobídnou" Lewis Mumford (k 130. výročí jeho narození)

 

Lewis Mumford (19. října 1895 – 26. ledna 1990)
Americký historik, sociolog, filozof a literární kritik. Byl ovlivněn pracemi Patricka Geddese o moderním městě, sám proslul nejvíce také sociologií velkoměsta, k nejslavnějším patří kniha The City in History z roku 1961, za niž získal National Book Award v kategorii literatury faktu. Definoval zde ideál tzv. organického města. Silně kritizoval rozvoj některých amerických měst, zejména vznik tzv. sídelních kaší, a chyby v urbanistickém rozvoji označil za příčinu řady sociálních problémů. Kritizoval též dehumanizační účinky moderních technologií. Česky vyšla pouze jediná kniha "Technika a civilizace" (Technics and civilization), přeložil Dr. Vlad. Roháček, Práce, 1947. (@wikipedia)

Naše mechanická civilizace — toť splynutí četných zvyklostí, idejí a způsobů života, jakož i technických pomůcek; Avšak první projev nového řádu nastal v celkovém obraze světa: za prvních sedm set let existence strojů se kategorie času a prostoru neobyčejně přeměnily a žádná stránka života nezůstala touto změnou nedotčena. Použití kvantitativního způsobu myšlení na výzkum přírody se po prvé projevilo v pravidelném měření času a nové mechanické pojetí času částečně vzniklo z pravidelného chodu klášterního života. Proti bludnému zmítání a kolotání světského života stála tu železná kázeň řehole. Benedikt přidal sedmý článek k denním pobožnostem a v 7. století bylo nařízeno bulou papeže Sabiniana, že klášterní zvony mají zvonit sedmkrát ve čtyřiadvaceti hodinách. Tato rozdělovači znamení dne byla označována jako kanonické hodiny a vznikla potřeba najit nějaký prostředek, jak počítat čas a zajistit jejich pravidelné opakování. Podle pověsti dnes již vyvrácené byly první moderní mechanické hodiny, poháněné klesajícími závažími, vynalezeny ke konci 10. století mnichem Gerbertem, který se později stal papežem Sylvestrem II. Byly to pravděpodobně jen vodní hodiny, jeden z oněch odkazů antiky, které se zachovaly buď přímo z římských dob, tak jako samo vodní kolo, nebo se znovu dostaly do západních zemí prostřednictvím Arabů. 

Až ve městech 13. století, kde bylo třeba pravidelného denního pořádku, stal se už předtím zvyk pořádku a přísná úprava časových úseků skoro druhou přirozeností v klášterech. Coulton souhlasně se Sombartem se domnívá, že benediktini jakožto veliký pracovní řád byli možná původními zakladateli moderního kapitalismu. Není tedy přepínáním skutečnosti, tvrdíme-li, že kláštery pomáhaly dát lidskému podnikání pravidelný společný takt a rytmus stroje; hodiny jsou totiž nejen prostředkem, jímž sledujeme a měříme průběh času, nýbrž jimi časově sjednocujeme také lidské jednání. Hodiny a nikoli parní stroj jsou stěžejním strojem moderního průmyslového věku. Pro každou fázi jeho vývoje jsou hodiny nejen nejvýznačnější skutečností, ale i typickým představitelem stroje: ani dnes není žádný jiný stroj tak všudypřítomný. V nich se na samém počátku novodobého technického vývoje jako předzvěst budoucnosti objevil přesný automatický stroj a teprve po stoletích dalšího úsilí se mohl jako dokonání tohoto vývoje stroj podobných vlastností vyskytnout! ve všech oborech průmyslové činnosti.

Okolo r. 1345 se podle Thorndika stalo obecným zvykem dělit hodiny na šedesát minut a minuty na šedesát vteřin; k této abstraktní kostře rozdělení času začalo stále více přihlížet jak jednání, tak i myšlení. Nové měšťanstvo první objevilo to, co Franklin později vyjádřil slovy ,,čas jsou peníze“. Státi se „přesný jako hodiny" bylo měšťanským ideálem a býti majitelem hodin bylo po dlouhou dobu neomylnou známkou životního úspěchu. Zrychlující se tempo civilizace vedlo k požadavku větší moci, a zase moc zrychlovala tempo. 

Kromě toho hodiny jsou strojem, jehož „výrobkem“ jsou vteřiny a minuty; svou základní podstatou odloučily čas od běhu lidského života a pomohly vytvořit přesvědčení, že jest nezávislý svět matematicky měřitelných sousledností, že existuje zvláštní svět vědy. Lidský život sice má svou pravidelnost,  rytmus srdečního tepu a dýchání, ale ten se mění od hodiny k hodině podle nálady a činnosti, a pokud jde o delší období, neměří se čas podle kalendáře, nýbrž podle událostí, které se v něm dějí. Pastýř počítá od doby, kdy ovce vrhly jehňata; rolník měří zpět ke dni, kdy zašil, nebo dopředu ke žním; i když růst má jisté trvání a pravidelnost, není za ním jen hmota a pohyb, nýbrž také vývojové skutečnosti nebo jinak řečeno dějiny. A zatím co mechanický čas je rozdělen na řadu matematicky izolovaných okamžiků, vede organický čas k hromadění ve svých účincích. Kdežto mechanický čas může být v jistém smyslu zrychlen nebo obrácen zpět. 

Považujeme-li čas nikoli za řadu zážitků, nýbrž za soubor hodin, minut a vteřin, vyvine se zvyk přidávati čas a šetřiti časem. Čas vzal na sebe vlastnosti uzavřeného prostoru: mohl být rozdělen, mohl být vyplněn, mohl dokonce být rozšířen vynálezem pomůcek, umožňujících úsporu práce. Abstraktní čas se stal novým živlem, v němž se děje naše bytí. I organické úkony jsou jím řízeny: člověk nejí, když má hlad, nýbrž když jej hodiny k tomu pobídnou; nejde spát, když se cítí unaven, ale když mu to dovolí hodiny. Tento pokrok nelze měřit jen v koňských silách, ale stačí si jen představit, že by toho pokroku nebylo, a hned si uvědomíme, že by nastal rychlý rozklad a konečný úpadek celé naší společnosti. Novodobý průmyslový svět by se spíše obešel bez uhlí, železa a páry než bez hodin. 

Při středověké kresbě map mohou býti vodní i pevné plochy země, i když jsou jen přibližně známy, zpodobeny libovolným obrazcem, na příklad stromem, bez zřetele na skutečné vztahy, jak je shledává cestovatel, a bez zájmu o cokoli, kromě o to, aby se mapa shodovala s alegorií. Byla ještě jedna zvláštnost středověkého prostoru: prostor a čas tvořily dvě poměrně nezávislé soustavy. Především středověký umělec přenesl jiné doby do prostoru své doby, na příklad promítl události Kristova života do tehdejšího italského města, bez sebemenšího pocitu, že se něco změnilo pochodem času. Slovo "Anachronismus“ nemá věru významu, užijeme-li ho o středověkém  umění; teprve tehdy, když se události zařazovaly do pevného časového a prostorového rámce, začalo se pociťovat jako nesprávné, když něco nepatřilo do té doby nebo se s ní neshodovalo.

Protože byl čas a prostor takto oddělen, mohly se věci objevovati a mizeti náhle, nevysvětlitelně; klesnutí lodi za obzor nepotřebovalo vysvětlení právě tak, jako pád ďábla do komína. Pro lidi nebylo nic záhadného v minulosti, z níž vzešli, ani úvah o budoucnosti, k níž směřovali: věci se vynořovaly a zase ztrácely z obzoru tajemně. V tomto obrazném světě prostoru a času všechno bylo buď tajemstvím, nebo zázrakem. Pojítko mezi událostmi tvořil kosmický a náboženský řád; pravým řádem prostoru byla nebesa, stejně jako pravým řádem času byla věčnost. Od 14. do 17. století došlo v západní Evropě k převratné změně v pojetí prostoru. 

P rostor jakožto hierarchie hodnot byl nahrazen prostorem jakožto soustavou veličin. V novém obraze světa neznamenala velikost důležitost, nýbrž vzdálenost. Tělesa neexistovala odděleně jako absolutní veličiny, byla uvedena ve vztah s jinými tělesy v témž zorném rámci a musela být v náležitém poměru. Aby bylo dosaženo této poměrnosti, bylo třeba přesně zpodobnit předmět samotný a dosíci shody ve všech jednotlivostech mezi obrazem a tím, co představuje; proto vznikl nový zájem o vnější přírodu a o skutečnost vůbec. 

Kategorie času a prostoru, které bývaly kdysi v podstatě odloučené, se spojily a abstrakce měřeného času a měřeného prostoru podkopaly dřívější pojmy nekonečna a věčnosti, neboť měření musí počít z nějakého libovolného východiska, i když prostor a čas jsou prázdné. Člověka se zmocnila touha využiti prostoru a času, a jakmile je uvedl v souhru s pohybem, mohly být staženy nebo roztaženy; začalo se dobývání prostoru a času. Je však zajímavé všimnouti si toho, že sám pojem zrychlení, který je součástí naší každodenní mechanické zkušenosti, byl formulován teprve v 17. století.

Lewis Mumford

zdroj: "Technika a civilizace" Lewis Mumford
z anglického originálu: "Technics and civilization" (1934)
přeložil Dr. Vlad. Roháček, Práce, 1947, s. 18-28

související:

Člověk a pokrok - Lewis Mumford (k 130. výročí jeho narození)

Lewis Mumford "Umění a strojová civilizace" (1930)

"Egon Hostovský a Lewis Mumford" Vladimír Papoušek (Česká literatura, 5/1995)

Lewis Mumford - článková bibliografie v českých periodikách
"Umění a strojová civilisace" Přítomnost (1930)
"Zmechanizování hudby" Přítomnost (1930, 7)
"Může v Americe existovat umění- Lewis Mumford (debata)" Přítomnost (1930)
"Budoucnost strojové civilisace" Charles Austin Beard, kap. "Umění" Lewis Mumford, (1933) s. 245
"Teoretikové soudobé architektury" Vilém Dvořák (1931), Lewis Mumford, s. 97-105
"Teorie města" Jiří Hrůza (1965), Lewis Mumford, s. 169-171
"Sociální analýza a řízení socialistického podniku" Jaroslav Kohout (1976), Lewis Mumford, s. 74-75
"Naše doba - revue pro vědu, umění a život sociální" (1948, roč. 54, č. 7),  článek LEWIS MUMFORD: "Společnost a jedinec. (INDIVIDUALISACE A SOCIALISACE)
Lewis Mumford "Smrt monumentu" (1938), Souvislosti (2001, č. 1)

Dokument "Lewis Mumford on the City" (NFB, 1963), 6 x 28min.