Kreativita jako duchovní stimul

Zatvrzelost srdce, jako charakteristika pro náboženský fundamentalismus (1) může být „vyléčena“ zapojením kreativity a funkce umění, jako estetického měřítka v životě člověka. Umění, ačkoli se nám může zdát, že s transcendentnem nesouvisí, má k němu velmi blízko, protože stejně jako náboženství, i zde se staví výhradně na intuici a jakémsi vnitřním nazírání na svět vnější. Zajímavě charakterizoval náboženství F. X. Šalda, který jej vidí jako „vášnivý život vnitřní“, zdůrazňuje ale, že náboženství je pouhá formalita je-li „bez vnitřních zážitků a zkušeností“, svou úvahu zakončuje otázkou: „není ale zkušenost náboženská, jako nejvnitřnější statek člověka, cosi nesdělitelného?“
V závěru své úvahy jde ještě dál a tvrdí, že „náboženství, které ustrnulo na vnějškosti a ritech a vyprchal z něho život a tvorba, přejímá jeho úlohu umění“ (2). Šaldův teismus vychází z křesťanství a několikrát vyjádřil své sympatie s katolíky, nicméně jeho názor ale osciluje mezi monoteizmem a mystikou ve stylu Otokara Březiny, se kterým jej pojilo silné přátelství.

Za velmi inspirující považuji jeho apel na životní aktivismus a uvědomování si nadosobních hodnot, které hledal právě v náboženství a vše uměl podat ve spojení s uměleckou tvorbou. Může to být rovněž lék na přehnaný materialismus a ulpívání na vnějšku.

Využitím umění jako prizmatu k nahlédnutí na náboženství z jiného úhlu, může vlít nový život do jinak zevšednělé praxe a být řešením na současnou tvrdost některých z nás. Umění nás učí mluvit uvnitř nás samých a jako mlčení může jen působit, protože, slovy Jaroslava Durycha: „Mlčení není odpočinutím, poněvadž v životě se neodpočívá, jako ani země za dob zimních neodpočívá a jako ani raněné zvíře, které se hojí z ran, neodpočívá, třebas se zdá, že jen leží a spí, neboť hojení jest dějem velice činným.“ (3)

Hodnotící měřítko duchovní i umělecké nespadá do vlivu vnějšího světa a je tedy vždy nezávislé na čase a místě. Výsledkem jsou morální a estetické hodnoty fungující rovněž jako jistá terapie v odosobněném a relativním světě bez hodnot a hloubky. Ačkoli se může zdát, že se stále jedná o abstraktní hodnoty, je náboženský i umělecký pohled důležitý právě dnes, protože jeho úhel pohledu není horizontální nýbrž vertikální, jeho snahou je jít do hloubky, nikoli na dno, ale k podstatě. 

Současná iluze reality nutí člověka nazírat na sebe sama očima druhých, a tím zapomíná na sebe a intimní dialog uvnitř sebe, který není individualismem, ale uskutečňováním rovnováhy mezi jedincem a společností. Iluze reality představuje v současnosti prostor, kde člověk není ani na okamžik sám a trpí nutkavou potřebou neustále sebe prezentovat vůči druhým. Paradoxně je svázán bezbřehou svobodou, tedy opakem „tvořivé svobody, která ničí já a uzavírá cesty novým duchovním počinům." (4)

Je tedy nasnadě se ptát „…máme my, moderní lidé, dosti silných zkušeností náboženských? Nehrajeme si pouze s náladami náboženskými? Nebo: vybředli jsme z nich a dobrali jsme se již opravdových zážitků?“ (2)

Mylně se můžeme domnívat, budeme-li romanticky zahleděni do minulosti a mechanicky z ní přebírat moudrost v domnění, že nás osvítí a vyléčí. Očekáváme tento výsledek okamžitě a ihned, a neuvědomujeme si, že je třeba vytvořit skutečnou syntézu minulosti se současností a když k ní nelze dojít, je třeba vytvořit něco zcela nového. Islám, jako náboženství, by měl být zdroj inspirace pro tuto syntézu nebo nové pohledy, které jsou stále skryty, ale paradoxně díky našemu náboženství nadosah. Jestli se muslim 21. století ptá sám sebe, nevím, „na tu otázku odpovědi neslyším; ba ani té otázky, která by byla takto přímo národu položena, neslyším.“(5)






odkazy:

(1) "Islámský fundamentalismus" Luboš Kropáček (Vyšehrad 1996)

(2) F. X. Šalda: Umění a náboženství (3 x audio)

(3) Jaroslav Durych "Praxe mlčení" (Esej z roku 1917)


(4) Muhammad Iqbál "Konservatismus v náboženství" (ukázka)

(5) F. X. Šalda "Ve věku železa a ohně" (Šaldova reakce na Stalinovy čistky v 30. letech)