Muslim a sekulární stát

Archetyp současného muslima/muslimky představuje díky mediím buď někoho s dlouhým plnovousem nebo ženu zahalenou v niqábu. Oba samozřejmě myslí jen na islám a okolní svět jim je ukradený, s tím tedy i jeho problémy. Hlavně, že se 5x pomodlí a v pátek zajdou na bohoslužbu. Jaká je ale realita? Kdo jsou skuteční muslimové a muslimky? Jsou opravdu tak neslučitelní se společností sekulárně - občas křesťansky smýšlející?

Neumím sám sebe zařadit do společenského spektra a „spočítat“ tak svou náboženskost vůči ostatním muslimům a zbytku společnosti, nicméně psal jsem o multikulturní vizi, kterou považuji za fakt, nikoli za něco, co mohu odstřihnout a zahodit. Určitá dualita v myšlení muslimů ve stylu Aliji Izetbegoviče a jeho knihy „Islám mezi Východem a Západem“ (1) považuji za klíčový světonázor, možnou variantu pro soužití a do určité míry i jako reformující prvek v myšlení muslimů a jejich vztahu ke společnosti, ale i jich samotných.

U Izetbegoviče se jedná o dualitu v náboženství, kde na příkladu dobročinné daně (zakát), poukazuje na dvojí význam/efekt náboženských instituce, kdy muslim/muslimka svým aktem pomáhá společnosti na straně jedné, rovněž ale upevňuje svou víru a vztah vůči Bohu. Izetbegovič poukazuje na morální a náboženský imperativ zároveň, jež je obsažen v jednom aktu. Dualita v myšlení muslimů v multikulturní společnosti by mohla být rovněž schopnost chápat sebe a své postavení v mezích svého náboženství a vůči nemuslimům. Praktikování tohoto modelu může být pro někoho schizofrenie, stejně ale jako multikulturalismus, je jediná možnost, jak si udržet náboženskou integritu a být aktivní součástí společnosti.

Jako výsledek by mohl být muslim zbavený strachu, jakmile se setká s něčím neislámským. Tímto přístupem se naučí chápat a číst současné dění a tedy i možnost na něm participovat. Demokratický systém nemusí být nutně v rozporu s islámským, a jelikož jsou muslimové v menšině, je pravděpodobné, že budou často žít v sekulární společnosti, ve které ale budou moci praktikovat své náboženství.

Chci tím rovněž říct, že muslimové by měli přestat snít o islámském státě, kde vše jede podle jejich představ. Utopie může být motivující, nemůže se na ní ale postavit celé životní know-how a tím se tak oddalovat od reality. Rovněž je tento postoj k životu svým způsobem neislámský, protože i Prorok (PBUH) říkal, že muslim by měl žít 50/50, tj. pro „dunja“ i „achira“ a i Korán obsahuje několik veršů vybízející ke střídmosti v náboženské horlivosti. Utopická vize, která je součástí každého z Abrahámovských náboženství by měla plnit funkci stimulu a v případě, že věřící upadá do skepse a náboženského fatalismus, měl by mít na paměti Abduhův výrok: „Víra v osud, je-lizbavena představy donucení, dává vznik statečnosti, odvaze, vytrvalosti,snášení obtíží a nesnází, šlechetnosti a sebeobětování za pravdu.“ 

odkazy:

(1) Alija Izetbegović „Islám mezi Východem a Západem“(RECENZE)