Multikulturní společnost a muslimové



Proces změn několikaletého status quo v muslimském světě, započatý v roce 2011, momentálně neukazuje ani náznakem příchod něčeho pozitivního. Minulost, nepříliš daleká (20. století), taky potvrzuje spíš fakt, že muslim neumí praktikovat své náboženství střední cesty, ale téměř a priory tíhne k diktátorským vládám, buď ve stylu kombinování socialismu s islámem (Sýrie, Libye, Egypt) nebo rigidní náboženské teokracie (Arabský poloostrov). Nefunkčnost a nepružnost myšlení lze vidět i v chování jednotlivců při demonstracích nebo schůzkách muslimských komunit v islámských centrech. Vypadá to, jakoby mozek muslima plaval v moři egoismu a pocitu, že je schopen vládnout všem a všemu rozumí nejlíp ze všech. Jeho mysl ignoruje realitu a je neustále zahleděn do sebe, je sám sebou přímo fascinován, a jakýkoli ústupek považuje za vyměklost.

Dilema nespočívá v hledání strany, kde by měl „nový“ muslim stát, ale spíš jestli by měl stát na straně svých lidí? Jak by měl muslim obhajovat islám a muslimy, když vidí kolem sebe jen podivná individua? Jak se má nyní evropský muslim rozhodovat? Evropa myslí a jedná jinak, a to platí i pro evropské muslimy.

Prorokův (PBUH) výrok je víc než aktuální: „Už se blíží den, kdy se na vás všechny národy sesypou jako na stůl obložený jídlem.“ A jeden se zeptal: “Což nás tehdy bude málo?“ „Bude vás dost,“ řekl Prorok. „Ale budete jako pěna na hladině prudké vody a Bůh odejme ze srdcí vašich nepřátel strach před vámi. A vhodí do vašich srdcí al-wahn.“ A jeden se otázal: “A co je al-wahn, Posle Boží?“ řekl: „Láska k tomuto světu a strach ze smrti.(1)

Multikulturní společnost, jako jediná varianta existence

Poslední volby ukázaly aktuálnost tématu multikulturalismu a cizinců v Evropě. Rovněž ukázaly myšlení některých politiků a jejich snah šířit strach v lidech, který jim bere schopnost dívat se na realitu bez emocí a s trochou naděje. Vize politiků rovněž mluví o multikulturalismu jako o fenoménu, který někdo zapříčinil. Nedochází jim, že to je logický důsledek např. válek ve třetím světě, Sýrii nebo Iráku. Rovněž, a to bych zdůraznil, je téma multikulturalismu politiky představeno jako „volba“, která může a nemusí být naší budoucností. Díky tomuto chybnému pohledu na realitu, resp. její ignorování, se mylně vytváří dojem, že všeho cizího se lze zbavit. Neoperuje se s variantou, že to „cizí“ tady je mnohdy už dlouhou dobu, ale hlavně to „cizí“ nelze vyjmout ze společnosti. Tento názor nepřipouští variantu spolupráce celé společnosti, ale je postaven na vymezování se vůči cizincům a muslimům obzvlášť.

Muslimové a Evropa je vztah reciproční! Současnost a budoucnost Evropy je postavena na pochopení tohoto vztahu. Rozumím obavám z fundamentalismu a extrémismu, nerozumím ale tomu neustálému vymezování a ostrakizování muslimů. Čím dříve pochopí Evropa, že islám je její současnost a součást, se kterou musí počítat, tím dříve se vývoj pohne kupředu.

Islamofobie

Vítr z plachet extrémismu by mohl vzít realističtější přístup k samotnému tématu multikulturalismu a nepředstavovat si vícebarevnou a mnohakulturní společnost, jako duhovou vlajku nebo videoklip Pharrella Williamse. Jelikož se, bohužel, tímto způsobem prezentuje opozice vůči extrémismu, nedivím se, že extrémisté mají „důvody“ pro svoje aktivity. Rovněž se domnívám, že samotné řešení nespočívá v chápání dobra nebo zla, ale uvědomování si jeho iracionalitu, jak se nám dere do života, my ale děláme jako by nic.

Krok kupředu by mohl spočívat v přijmutí skutečnosti, že to, co kritizují islamofobové , vadí rovněž i muslimům samotným a mají z toho mnohdy větší obavy než nemuslimská společnost, protože právě muslimům samotným hrozí hrozba extremismu víc než komu jinému.
Žádná vyhlídka konsenzu, nebo alespoň jeho náznak, je do určité míry také dáno zjednodušováním samotného tématu islamofobie a těch stojících na jedné ze stran. Rasismus je ale svým způsobem v každém z nás, bráníme se tak novému a jen inteligence (IQ+EQ) si s novým poradí a zabrání v člověku pěstovat skutečnou, vykalkulovanou nenávist. U islamofobie je ještě třeba rozlišovat, zda se jedná o nenávist vůči náboženství, nebo muslimům, jako společenské skupině. Tím se definuje jak názorové východisko kritizující strany, tak i reálnost řešení jejích námitek. Společenství se může změnit, náboženství lze jen nově interpretovat.

Nedělám si iluze, že nenávistníci neexistují, jsou a jsou hodně slyšet. Skutečné podněty této nenávisti jsou ale formovány hlavně prostředím a jeho diskurzem, které posunuje hranice a mění kritiku ve skutečnou agresivitu. Ačkoli se muslimové ještě občas zastání dočkají, obrana jich samých je jen a jen na nich, protože jejich přístup a pochopitelná znalost mnoha náboženských detailů a souvislostí, je odlišuje od zastánců, jejichž důvody vychází z čistě humanistických důvodů a v muslimech vidí jen další ukřivděnou menšinu. Muslimové vědí, když jim je křivděno a jejich víra je zjednodušována nebo překrucována, proto by měli sebe hájit, ne jako menšinu nebo ty, kterým se ubližuje, ale se záměrem napravit nepravdu, a to i v případě, že by museli stát proti muslimům samotným.

V takto lidštější a čitelnější podobě by muslim vypadal pro společnost zcela jinak a nepotvrzoval by stereotyp. Z osobní zkušenosti vím, že problém pochopit islám a jeho vyznavače závisí na vyváženosti v přístupu k nim, vidím extrémismus na obou stranách, fobie i přehnaná adorace všeho, co jen trochu zavání arabskou kulturou. Jestliže se na muslimy přestane nazírat jako na exoty a nebudou stále něco mezi atrakcí a domácím mazlíčkem, které ho je občas třeba vzít ven mezi lidi, nenastane sice hned ideální stav, ale věci se dají do pohybu a mohl by to být začátek dobrým směrem.   


odkazy:

Populární příspěvky z tohoto blogu

Přednáška: "Muhammad ‘Ábid al-Džábirí - Kritika arabského rozumu" Filosofický ústav AV ČR, 20. září 2018

"A potom jsme uslyšeli hřmění" John Oliver Killens (Naše vojsko, 1975)

"Malcolm X: The Great Photographs" (Stewart Tabori & Chang, 1993)

"The Autobiography of Malcolm X" Alex Haley (1965)

Muslimská Paříž/Paris musulman/Muslim Paris/مسلم باريس

"Korán", Ivan Hrbek (Odeon 1972)