Muslim a jeho religiozita


Myšlení muslimů v evropské společnosti je zásadně podmíněno chápáním a praktikováním svého náboženství. Nemyslím si ale, že by „řeč“ současných islámských center, která mluví skrze novobeduínské myšlení dovezené z Arabského poloostrova, nějak zvlášť připravovala nové muslimy do života (jak náboženského, tak i světského). Tento typ osvěty (arab. da´wa) nehovoří k modernímu člověku a je zaměřena na ty nejvšednější a nejjednodušší aspekty života a absolutně opomíjí člověka 21. století, který hledá skutečné „nové slovo". Člověk z euroamerické společnosti nepotřebuje vysvětlovat polopatě monoteismus a další jednoduché záležitosti z náboženské teorie, protože skutečnost, že se již pro islám rozhodl, předurčuje jeho intelekt, chápání a nazírání na svět a islám zároveň. Je to ale jeden ze způsobů, jak z ateisty evropského typu udělat nemyslící individuum odříkávající mechanicky fráze, které nechápe, ale je s tímto stavem spokojen.
Součástí tohoto názorového „menu“ je bohužel přebírání arabských kulturních prvků, které muslim může považovat za islámské. Výsledkem je pak vyhrocená religiozita, jejíž intelektuální maximum je ventilování svého know-how na sociálních sítí, postováním fotek a citací, ale neschopnost napsat souvislejší větu a v diskuzích reagovat ve stylu „mašá…“ nebo „alhamdu…“.

Takto nasměrovaný a vytrénovaný mozek v náboženství, nemůže v praxi být jinak než ztracen a bez schopnosti reagovat, natož participovat na dění. Uzavírání se v náboženském ghettu je omyl, do kterého se uzavíráme v domnění, že vyřešíme „zkaženost“ světa.

Jestli je toto skutečně ten očekáváný „brain trust“ naší ummy, tak jsem přinejmenším na rozpacích. Image orientu v kombinaci s náboženstvím považuji za cizorodé epigonství a jeho vypjatý subjektivismus neobsahuje žádný společensko-univerzální imperativ, kterým by muslim mohl obohatit společnost, nýbrž hovoří jen k němu samému a utvrzuje jej v jeho subjektivitě. Učí jej myslet osamoceně, narcisticky, jakoby se neustále díval na sebe do zrcadla. Absolutně přehlíží vztah ke společnosti a myšlení „my“ před „já“. Vnější religiozita je upřednostněna před vnitřní, protože co je vidět, to je potvrzeno a chváleno.
Tento typ osvěty vyhledává jen tento typ jednoduchého člověka a vytváří tak jednoduchou společnost, která má být paradoxně postavena na transcendentních hodnotách, nicméně je pouze jejich vnější kopií a přebírá jejich význam instrumentálně, bez jakéhokoli vhledu do nich.   

Je smutné, že současná umma je pro mě něco jako když se koukáte na černobílý film z 30. let, kde herci nehrají, ale karikují člověka, ačkoli se člověk v reálu tak hloupě ani nechová. Vše je vyhroceno o 200%. Během sledování nic necítíte, jen jistě víte, že ztrácíte 100% čas. Tato „osvěta“ ke mně hovoří stylem, jako bych nevěděl, že voda teče z vodovodu a v zásuvce na mě kouká el. proud.

Muslimové by měli studovat psychologii, filosofii, sociologii apod. a ne jezdit na islámské univerzity, kde mnozí očekávají zlepšení své víry. Problém vidím ve zjednodušení a záměnou víry, tedy hodnot transcendentních, za něco mezi atletikou a soutěžení v obchodních dovednostech. Víra je každodenní prožitek. Vnějškovost její kvalitu ovlivňuje, není ale tím hlavním faktorem. Prožitek závisí na citlivosti v nás a té se nelze naučit čtením o historii. Skutečná kvalita se projeví v momentě, kdy se naučíme dívat jinak na ty nejvšednější záležitosti a prožijeme jinak ten nejvšednější okamžik. 10 let na univerzitě v Medíně nám dá znalost jazyka, náboženské teorie a historie, nedá nám ale nic, čím bychom víru lépe prožili. Útěk na islámskou univerzitu považuji za útěk před sebou samým a za fata morgánu v poušti, kdy člověk naivně věří, že změnou prostředí musí dojít nutně ke změně i v něm.

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Kritika arabského rozumu: Úvod" Muhammad ‘Ábid al-Džábirí (Filosofia, 2018)

Muslimská Paříž/Paris musulman/Muslim Paris/مسلم باريس

MF DOOM "A Word of Advice"

"Korán", Ivan Hrbek (Odeon 1972)

Marocký filosof Mohamed Abed Al-Džábrí