foto: Frantz Fanon speaking in Accra, 1958, photographer unknown. Courtesy: London Review of Books
Frantz Fanon se narodil v roce 1925 na karibském ostrově Martiniku, který byl v té době francouzskou kolonií. Ve druhé světové válce odešel z Martiniku bojovat v řadách Svobodných francouzských sil. Po válce vystudoval medicínu a psychiatrii ve francouzském Lyonu, kde navštěvoval také přednášky o literatuře a filozofii, včetně přednášek filozofa Merleau-Pontyho. Mladý Fanon se považoval za Francouze, a proto ho překvapil rasismus, s nímž se setkal hned po svém příchodu do Francie a který pak hrál velkou roli v utváření jeho filozofie. V roce 1951 se kvalifikoval jako psychiatr a rok poté vydal knihu Černá kůže, bílé masky. V roce 1953 odešel do Alžírská, kde pracoval jako klinický psychiatr. Po dvou letech, během nichž naslouchal vyprávění svých pacientů o utrpení, jemuž byli vystaveni v alžírské válce za nezávislost v letech 1954-62, opustil Fanon vládou placené místo a odešel do Tuniska, kde začal pracovat pro alžírské hnutí za nezávislost.
Na sklonku padesátých let onemocněl leukémií a během nemoci napsal poslední knihu Zatracenci země, zasazující se o jiný svět. Byla publikována v roce jeho úmrtí a předmluvu k ní napsal Jean-Paul Sartre, Fanonův přítel, jenž zpočátku Fanona ovlivnil a později jím také sám byl ovlivněn.
Hlavní díla
"Černá kůže, bílé masky" (1952)
"Umírající kolonialismus" (1959)
"Zatracenci země" (1961)
"Za africkou revoluci" (1969)
2 x ukázka z knihy "Černá kůže, bílé masky" Frantz Fanon (1. vydání 1952),
český překlad Irena Kozelská (Tranzit, 2011)
"Odevšad se na mě valí desítky a stovky stran a snaží se mi vemluvit. Přitom by stačilo jediná řádka. Stačila by jediná odpověď, a černá otázka by ztratila svou závažnost. Co chce člověk? Co chce černý člověk? Pokud mám podlehnout zatrpklosti jako mí barevní bratři, řeknu, že černoch člověkem není. Existuje zóna nebytí, neskutečně pustá, vyschlá krajina, naprosto holý sráz, kde může náhle vzniknout něco opravdového. Černochovi se ale většinou nepovede do těchto v pravém smyslu slova pekelných končin sestoupit.
Člověk není jen možností obnovy či negace. Je sice pravda, že vědomí je činností transcendence, musíme si však uvědomit, že tuto transcendenci narušuje problém lásky a porozumění. Člověk je ANO vibrující vesmírnými harmoniemi. Protože je však vytržen, rozmetán, zmaten a odsouzen k tomu, aby se jeho pravdy jedna po druhé rozplynuly, musí přestat do světa promítat onu antinomii, jež je jeho součástí. Černoch je černý člověk. Jinými slovy se následkem řady afektivních omylů etabloval ve světě, odkud bude nutné ho konečně vytáhnout. Jde o vážný problém. Nesnažím se o nic menšího než o osvobození barevného člověka od jeho samého. Budeme postupovat velice pomalu, protože existují dva tábory: bílý a černý. Houževnatě se budeme tázat obou metafyzik a uvidíme, že jsou často silně rozvratné. Nebudeme mít sebemenší slitování s někdejšími správci a misionáři. Ten, kdo miluje negry, je podle nás stejný blázen jako ten, kdo je nenávidí. Černoch, který chce vybělit svou rasu, je naopak stejně nešťastný jako ten, kdo káže nenávist k bělochovi.
Černoch není v konečném důsledku o nic víc hoden lásky než Čech, a doopravdy jde o to dát v něm volnost člověku. Tato kniha měla být napsána před třemi lety... Tehdy nás však ony pravdy stravovaly. Dnes mohou být vysloveny bez horečky. Tyto pravdy přitom není třeba házet lidem do tváře. Ony nemají zájem vzbuzovat nadšení. Nadšení v nás budí nedůvěru. Pokaždé, když někde propuklo, ohlašovalo oheň, hlad a bídu... A také pohrdání člověkem. Nadšení je výsadní zbraní bezmocných. Těch, kdo rozžhavují železo, aby ho ihned kuli. Chtěli bychom rozžhavit skelet člověka a odejít. Možná bychom dospěli k tomuto výsledku: k člověku udržujícímu oheň sebespalováním."
zdroj: Frantz Fanon "Černá kůže, bílé masky" (fran. vydání r. 1952),
český překlad Irena Kozelská (Tranzit, 2011), Úvod, s. 46-51
„Neštěstí barevného člověka je to, že byl zotročen.
Neštěstím a nelidskostí bělocha je to, že někde zabil člověka.
A ještě dnes je tímto neštěstím a nelidskostí to, že běloch toto odlidštění uvážlivě
organizuje. Ale pokud já, barevný člověk, získávám možnost existovat absolutně,
nemám právo se uzavřít do světa zpětných reparací.
Já, barevný člověk, chci jen jediné:
Aby nikdy nástroj neovládal člověka. Aby jednou provždy skončilo zotročování člověka člověkem. Tedy zotročování mě samotného někým jiným. Nechť je mi dovoleno nalézt člověka a toužit po něm, ať už se nachází kdekoli.
Negr neexistuje.
Neexistuje o nic víc než běloch.
Má-li vzniknout autentická komunikace, musejí oba opustit nelidské cesty svých předků. Dříve než se pustí správnou cestou, musí se svoboda zbavit odcizenosti. Člověk je na počátku své existence vždy zahlcen, utopen v nahodilosti. Neštěstím člověka je, že byl dítětem. Lidé mohou vytvářet ideální existenční podmínky lidského světa, pokud se vrátí sami k sobě a oprostí se všech nánosů, pokud bude jejich svoboda v neustálém napětí.
Nadřazenost? Méněcennost?
Proč prostě nezkusit se bližního dotknout, vnímat ho, objevit?
Není mi snad dána moje svoboda proto, abych zbudoval svět jménem Ty? Na konci tohoto díla bychom byli rádi, kdyby i ostatní pocítili stejně jako my otevřenost každého vědomí."
zdroj: Frantz Fanon "Černá kůže, bílé masky" (fran. vydání r. 1952), český překlad Irena Kozelská (Tranzit, 2011), s. 190
