George Orwell o socialismu, levici/pravici, kolonialismu, rasismu, Adolfu Hitlerovi, moderním člověku, smrti, životě a knihkupectví (ukázka z Esejů I. z let 1928–1941)

 

"Bylo to v Barmě, jednoho zmoklého rána v období dešťů. [...] Jednoho vězně vyvedli z cely. Byl to Hind, mužík s oholenou hlavou a nepřítomnýma uslzenýma očima. Měl hustý, rozježený knír, vzhledem k tělu směšně veliký, skoro jako knír komiků ve filmu. Šest vysokých indických strážných ho hlídalo a připravovalo na šibenici. Dva z nich stáli nachystaní s puškami a bajonety, zatímco ostatní mu nasazovali pouta, provlékali těmi pouty řetěz, který si připevnili k páskům, a paže mu pevně přivázali k tělu. Mačkali se kolem něho a rukama se ho neustále obezřetně dotýkali, jako by se ujišťovali, že tam pořád ještě je. Vypadalo to, jako když muži berou do rukou rybu, která je stále ještě naživu a může skočit zpátky do vody. [...] Je to zvláštní, ale do té chvíle jsem si nikdy neuvědomil, co znamená zničit zdravého, sebevědomého člověka. Když jsem uviděl, jak vězeň ukročil, aby nešlápl do louže, pochopil jsem to tajemství. Tu nevýslovnou křivdu, když přetnete život v plné síle. Ten muž neumíral, byl živ zrovna tak, jako jsme byli živi my. [...] On a my jsme byli skupinkou mužů, kteří spolu šli a viděli, slyšeli, cítili, chápali stejný svět; a za dvě minuty, náhlým zvratem osudu jeden z nás bude pryč – bude o jednu mysl méně, méně o jeden svět."

Poprava oběšením
The Adelphi, srpen 1931; přetištěno v The New Savoy, 1946

* * *

"Moderní člověk se tak trochu podobá přeseknuté vose, která dál saje džem a předstírá, že ztráta dolní poloviny těla nehraje roli. [...] Jedním důsledkem zhroucení náboženské víry je sentimentální idealizace fyzických stránek života. Svým způsobem je to přirozené, neboť pokud neexistuje posmrtný život, je očividně těžší vyrovnat se se skutečností, že porod, kopulace atd. jsou v jistých ohledech nechutné. [...] Něco jiného však je připustit, že život je samá bída, když věříte, že smrtí to všechno končí."

Recenze Obratníku Raka od Henryho Millera; Vlka u dveří od Roberta Francise
New English Weekly, 14. listopadu 1935

* * *

"Mnohem nechutnější než Kiplingovy sentimentální zápletky či vulgární stylistické triky, je imperialismus, jemuž se rozhodl svého génia propůjčit. Nanejvýš lze tvrdit, že v době, kdy tuto volbu učinil, bylo možno ji prominout snáze než teď. Imperialismus osmdesátých a devadesátých let 19. století byl sentimentální, nevědomý a nebezpečný, ale ještě ne naprosto zavrženíhodný. Obraz, který tehdy vyvolávalo slovo „impérium“, představoval přepracované úředníky a šarvátky na hranicích, ne lorda Beaverbrooka a australské máslo. [...] roli, kterou si ve skutečnosti vybral, ho dospělý člověk nutně musel považovat za jistého nepřítele, člověka vládnoucího cizím a zvráceným duchem." 

Rudyard Kipling
New English Weekly, 23. ledna 1936 

* * *

"Jistěže je moderní mechanizovaný život strašný, pokud ho necháme tak působit. Děsivé otročení penězům zachvátilo všechny lidi a existují jen tři bezprostředně zjevné formy úniku. Jednou je náboženská víra, druhou nekonečná práce a třetí je jakýsi necudný antinomianismus: člověk leží až do čtyř odpoledne v posteli a pije pernod – tohle zřejmě pan Connolly obdivuje. Třetí způsob je rozhodně ten nejhorší, ale vůbec uvažovat v pojmech úniku je každopádně zásadní zlo."

Recenze Tůňky ve skalách od Cyrila Connollyho
New English Weekly, 23. července 1936

* * *

"... tou dobou už jsem si udělal v hlavě jasno a bral jsem imperialismus jako zlo, a čím dříve bych se zbavil svého zaměstnání a přestal s ním mít něco společného, tím lépe. Teoreticky – a samozřejmě tajně – jsem byl stoprocentně pro Barmánce a stoprocentně proti jejich utlačitelům, Britům. Pokud šlo o práci, kterou jsem vykonával, nenáviděl jsem ji víc, než snad mohu vylíčit. [...] A já jsem si náhle uvědomil, že budu nakonec muset slona zastřelit. Ti lidé to ode mě očekávali a já jsem byl nucen to udělat. Přímo jsem cítil, jak mě vůle každého z těch dvou tisíc lidí neodolatelně postrkuje vpřed. A právě v tu chvíli, když jsem tam tak stál s puškou v ruce, jsem poprvé pochopil prázdnotu a zbytečnost nadvlády bělochů na Východě. Stál jsem tam, běloch s puškou, před davem neozbrojených domorodců – zdánlivě tedy hrdina celé akce, ale ve skutečnosti jsem byl jen směšnou loutkou, kterou postrkovala vůle těch žlutých tváří za mnou. V tu chvíli jsem pochopil, že když se běloch stane tyranem, ničí vlastní svobodu. Stane se z něj prázdná, pózující figura, konvenční postava sáhiba. Musí vypadat rozhodně, musí vědět, co chce, a dělat určité věci. Abych s puškou v ruce ušel celý ten kus cesty s dvěma tisíci lidí za sebou a pak se zase slabošsky vytratil a nic neudělal – ne, to prostě nešlo. Ten dav by se mi vysmál. A celý můj život, život každého bělocha na Východě byl jedním dlouhým zápasem o to, aby se nám nesmáli. [...] Před „domorodci“ se běloch nesmí bát, a tak se většinou nebojí. [...] Často mě napadlo, jestli někdo z těch ostatních lidí pochopil, že jsem střílel pouze proto, abych ze sebe neudělal hlupáka." 

Jak jsem střílel slona
New Writing, 2, podzim 1936

* * *

"nejvíc mě asi překvapilo to, jak málo je skutečných milovníků knih. Náš obchod měl nebývale zajímavou nabídku, a přesto sotva desetina našich zákazníků byla schopna odlišit dobrou knihu od špatné. Snobští sběratelé prvních vydání přicházeli častěji než milovníci literatury, ale ještě častějšími návštěvníky byli studenti z Orientu, kteří smlouvali o cenách levných učebnic, a vůbec nejhojnější byly ženy, které nevědí, co přesně chtějí, ale hledají dárek k narozeninám pro synovce. [...] a jiná milá stařenka, která roku 1897 četla moc hezkou knížku, a zajímalo by ji, jestli by se tu nenašla. Bohužel si nevzpomíná ani na titul, ani na jméno autora nebo o čem ta knížka byla, jediné, co si pamatuje, je, že měla červené desky. [...] Ve městě, jako je Londýn, neustále chodí po ulicích spousty bláznů, ne zcela zralých pro ústav, a tak nějak tíhnou ke knihkupectvím, protože knihkupectví je jedním z těch mála obchodů, kde se můžete poflakovat dlouhou dobu, aniž utratíte nějaké peníze. [...] 

Také jsme prodávali horoskopy za šest pencí, které sestavoval nějaký člověk, jenž o sobě tvrdil, že předpověděl zemětřesení v Japonsku. Prodávaly se v zalepených obálkách a já sám jsem nikdy žádnou z nich neotevřel, ale lidé, kteří si je kupovali, se často vraceli, aby nám pověděli, jak „pravdivý“ ten jejich horoskop byl. (Jakýkoli horoskop se nepochybně jeví „pravdivý“, když vám říká, že jste přitažlivý pro druhé pohlaví a vaší největší chybou je štědrost.) [...]

V knihovně vidíte skutečný vkus lidí, ne to, co předstírají, a překvapí vás, jak „klasičtí“ angličtí romanopisci naprosto vyšli z módy. [...] V knihkupectví na člověka v zimě zpravidla doléhá strašný chlad, protože kdyby tam bylo teplo, výlohy by se zamlžily – a z výkladních skříní knihkupec žije. A z knížek je víc prachu, a horšího než z jakýchkoli jiných předmětů, které byly zatím vynalezeny. Navíc na deskách knih jako by s oblibou umíraly masařky. Ale skutečným důvodem, proč bych nerad celý život prodával knihy, je, že po dobu, co jsem to dělal, jsem přestal mít knihy rád. Knihkupec musí o knihách lhát, a z toho vzniká jeho nechuť.[...] Už mě neláká sladký pach zažloutlého papíru. Budí ve mně představu paranoidních zákazníků a mrtvých masařek."

Vzpomínky na knihkupectví
Fortnightly, listopad 1936

* * *

„Liberální“ buržoazie je doopravdy liberální až do bodu, kdy začínají být ohroženy její zájmy. Zastává stupeň pokroku, který vyjadřuje francouzské heslo „la carrière ouverte aux talents“. Pochopitelně nemá šanci se rozvíjet ve feudální společnosti, kde jsou dělníci i rolníci příliš chudí, aby kupovali zboží, kde je průmysl zatížen vysokými daněmi, aby bylo čím zaplatit biskupská roucha, a kde se každé lukrativní místo naprosto samozřejmě přidělí příteli mladičkého milence vévodova levobočka. Tváří v tvář takovému reakčníkovi, jako je Franco, nastává tudíž na nějakou dobu situace, v níž dělník i příslušník buržoazie, ve skutečnosti nepřátelé na život a na smrt, bojují bok po boku. Tato nepříjemná aliance se nazývá Lidová fronta (nebo Fronta lidu – v komunistickém tisku, aby se zdůraznila její rádoby demokratická povaha). Je to kombinace, která má asi takovou životnost a takové právo na existenci jako dvouhlavé prase nebo nějaká podobná zrůda z cirkusu." [...] Caballero, levicově orientovaný socialistický expremiér, byl až do května 1937 idolem komunistického tisku, nyní se však už kolem něj rozprostírá tma, je to trockista a „nepřítel lidu“. A tak se hraje dál. Logickým vyústěním bude režim, v němž budou všechny opoziční strany a noviny potlačeny a každý důležitější disident se ocitne ve vězení. Jistěže tím režimem bude fašismus. Nebude stejný jako fašismus, který by zavedl Franco, bude dokonce lepší než Frankův fašismus do té míry, že se vyplatí za něj bojovat, nicméně to bude fašismus. Pouze se bude nazývat jinak, protože ho budou řídit komunisté a liberálové. [...]

Jak to bylo ve Španělsku?
New English Weekly, 29. července a 2. září 1937

* * * 

"Nepatřím k těm vašim módním hošánkům, jako je Auden nebo Spender, strávil jsem ve Španělsku půl roku, většinou jsem bojoval, momentálně mám v těle díru po kulce a nehodlám psát žvásty o obraně demokracie nebo nějakých chrabrých nýmandech. Krom toho vím, co se na straně vlády dělo a děje už celé dlouhé měsíce, tj. že se pod pláštíkem protifašistického odporu španělským pracujícím vtlouká do hlavy fašismus.

Na které straně ve španělské válce jako spisovatel stojíte?
3.–6. srpna 1937
Nepublikovaná Orwellova odpověď na anketní otázku, kterou mu zaslala Nancy Cunardová z časopisu Left Review (Levicová revue).

* * * 

"Pokud v knize Bertranda Russella Moc některé stránky působí poněkud prázdně, znamená to pouze to, že jsme klesli do hlubin, v nichž se prvořadou povinností inteligentních lidí stalo opakovat zřejmé. [...] Pan Russell je jedním z nejčtivějších žijících autorů, a vědět, že existuje, je velice povzbudivé. Dokud je on a pár podobných lidí naživu a na svobodě, víme, že se svět ještě úplně nezbláznil. Má poněkud eklektické myšlení, je schopen říkat dost povrchní a naopak nesmírně zajímavé věci v těsném sledu, a někdy, i v této knize, píše méně vážně, než by si téma zasluhovalo. Ale je to velice slušný vzdělanec, má v sobě jakousi intelektuální rytířskost, která je mnohem vzácnější než pouhá chytrost. Za posledních třicet let se našlo málo lidí tak důsledně odolných vůči soudobým módním hovadinám."

Recenze na knihu Moc: Nová společenská analýza od Bertranda Russella
The Adelphi, leden 1939

* * *

"[K]niha [F. J. Sheeda] – odmítnutí marxistického socialismu z katolických pozic – je pozoruhodná v tom, že je psána v dobrém rozmaru. Místo toho, aby používala urážlivě zavádějící zkreslení, což je dnes běžné u všech závažnějších kontroverzí, poskytuje spravedlivější ukázku marxismu a komunismu, než by se dalo čekat od většiny marxistů v případě analýzy katolictví."

Recenze na knihu Komunismus a člověk od F. J. Sheeda
Peace News, 27. ledna 1939

* * *

"Až do konce 19. století celkový počet bílých vojáků ani za válečného stavu nikdy nepřesáhl čtvrt milionu mužů a v každé velké britské pozemní bitvě od Blenheimu až po Loos pravděpodobně bojovali hlavně cizinci. V devatenáctém století byl řadovým britským vojákem obvykle zemědělský nádeník nebo proletář ze slumů, kterého do armády vehnal prostě hlad. [...] V indických posádkových městech beztrestně kopal do „přičmoudlejch“, ale doma ho nenáviděli nebo na něj pohlíželi svrchu i obyčejní lidé, tedy kromě válečných dob, kdy nakrátko všichni přišli na to, že je vlastně hrdina. Takový muž zcela zjevně přeťal veškerá pouta s vlastní třídou. [...] Každý pluk má své jméno (ne pouhé číslo jako ve většině armád), svou historii i relikvie, své zvláštní zvyklosti, tradice atd. atd., díky nimž je celá armáda prolezlá snobismem téměř neuvěřitelným, pokud s ním nepřijdete do styku zblízka. [...] 

Demokracie v britské armádě
The Left Forum, září 1939

* * *

"Ti lidé mají snědou barvu pleti – a krom toho, je jich tolik! Jsou skutečně ze stejného masa jako vy? Mají vůbec jména? Nebo jsou pouze jakousi nerozlišitelnou hnědou hmotou, kterou lze individualizovat asi tak jako včely nebo mořské polypy? Povstanou ze země, dřou a hladoví pár let a pak zase klesnou zpět do bezejmenných mohyl hřbitova a nikdo si ani nevšimne, že už tu nejsou. A i ty hroby brzy zase splynou s půdou. Někdy si na procházce, když se prodíráte nízkým pichlavým býlím, všimnete nějakých hrbolů pod nohama a pouze určitá pravidelnost těch pahrbků vám prozradí, že kráčíte po kostrách. [...] 

Ale každého bělocha (a v této souvislosti je úplně jedno, jestli si říká socialista) musí při pohledu na pochod černé armády napadnout jedno: „Jak dlouho je ještě můžeme balamutit? Jak dlouho ještě potrvá, než obrátí ty kvéry opačným směrem?“ Bylo to opravdu zvláštní. Každý běloch měl tuhle myšlenku uloženou někde v hlavě. Měl jsem ji tam uloženou já, i ostatní přihlížející, a také důstojníci na zpocených koních a bílí poddůstojníci, kteří kráčeli mezi vojáky. Šlo o jakési tajemství, které jsme všichni znali, ale byli jsme příliš chytří na to, abychom je vyslovili; jenom černoši je neznali. A skutečně – jako by člověk sledoval stádo dobytka, když pohlížel na tu dlouhou kolonu, dva tři kilometry ozbrojených mužů, které pokojně plynuly po silnici, zatímco ti velcí bílí ptáci se nesli nad nimi opačným směrem a třpytili se jako útržky papíru."

Marrákeš
New Writing, New Series No. 3, Vánoce 1939

* * *

"V blahobytné zemi, především v zemi imperialistické, je levicová politika vždycky zčásti švindl. [...] většina levicových politiků a publicistů jsou lidé, kteří si vydělávají na živobytí tím, že požadují něco, co doopravdy nechtějí. [...] pan Streit má patrně pravdu, když tvrdí, že dohromady by tvořily tak nesmírnou sílu, že by se jakýkoli útok na Unii musel jevit beznadějně, a to i v případě, že by se SSSR spojil s Německem. Proč tedy člověk na první pohled vidí, že s tímhle plánem je cosi v nepořádku? Čím to páchne – protože samozřejmě páchne, ne? Páchne totiž pokrytectvím a povýšeným postojem. Pan Streit sám není pokrytec, ale jeho vize má své omezení. Jen se znovu podívejte na jeho seznam ovcí a koz. Není třeba váhat nad kozami (Německo, Itálie, Japonsko), ty jsou jasné, a ke všemu spíš kozlové. Ale pohleďte na ty ovce! Možná USA by snesly bližší ohledání, tedy ne moc zblízka. Ale co Francie? A co Anglie? Co třeba Belgie a Holandsko? Jako všichni z téže školy myšlení, pan Streit chladně naházel do jednoho pytle britské i francouzské impérium – které v podstatě nejsou ničím jiným než mašinériemi na vykořisťování levné barevné pracovní síly – a pod hlavičkou demokracie! 

Tu a tam, třebaže ne často, se v knize najdou odkazy na „závislá území“ těch demokratických států, což vlastně znamená podrobené národy. Vysvětluje se tam, že mají dál být závislými a že jejich přírodní zdroje budou sdíleny státy Unie, ale jejich barevné obyvatelstvo nebude mít právo rozhodovat o záležitostech Unie ve volbách. [...] 

Recenze na knihu Vytvořme Unii! od Clarence K. Streita The Adelphi,
červenec 1939
Tato recenze či článek, prosazující nápravu imperiálních nespravedlností, byla původně otištěna pod ironickým názvem „Barevné nepočítaje“ (pozn. editora).

* * *

"Vždycky tu čeká nějaký nový tyran, aby převzal moc od toho starého – většinou ne tak špatný, ale přesto pořád tyran. Z toho plyne, že lze obhajovat dvě hlediska. Jedno zní: Jak můžete zlepšit lidskou povahu, dokud nezměníte systém? A druhé: Jakou má cenu měnit systém, když dříve nezměníte lidskou povahu? Různí jedinci si vybírají to či ono a hlediska se patrně střídají i v čase. Moralista a revolucionář neustále podvrací jeden druhého. Marx odpálil sto tun dynamitu pod pozicí moralistů a v naší době ta rána ještě doznívá. Ale už teď někde pracují sapéři a chystají nový dynamit, aby odpálili na Měsíc Marxe. Pak se Marx, nebo někdo podobný, vrátí s dalším dynamitem, a tak jde ten proces dál až do konce..." [...]

"Z Dickense se nemůžete moc poučit, leda velice nepřímo. A když vyslovíme tohle, téměř okamžitě nás napadají velcí ruští romanopisci 19. století. [...] Není to tím, že je talentovanější, nebo koneckonců inteligentnější. Je to proto, že píše o lidech, kteří rostou. Jeho postavy bojují o to, aby vytvořily svou duši, kdežto Dickensovy jsou už hotové a dokonalé. Podle mého názoru jsou Dickensovy postavy přítomny mnohem častěji a daleko živěji než postavy Tolstého, ale vždycky v tom jednom neměnném postoji, jako obrazy či kusy nábytku." [...] tvořit můžete jen tehdy, když vám věci nejsou lhostejné. [...] Vtip, který stojí za zasmání, má vždycky za sebou myšlenku, a obvykle podvratnou myšlenku. Dickens je schopen být stále legrační, protože se bouří proti autoritě, a nějaká autorita k zasmání se vždycky najde. Vždycky je tu místo pro přídavek. Jeho radikalismus je velice vágního druhu, a přece člověk ví, že v něm je. To je rozdíl mezi moralistou a politikem. [...] Když člověk čte silně individuální dílo, má dojem, že někde za tou stránkou vidí tvář, ... To, co člověk vidí, je tvář, kterou by ten spisovatel měl mít." 

Charles Dickens
11. března 1940

* * *

"Ale čas od času se objeví román, který otvírá nový svět, a ne tím, že by odhaloval cosi neznámého, ale tím, že odhaluje, co je důvěrně známé. [...] Ale jakého druhu je ta zkušenost? Jakého druhu jsou ty lidské bytosti? Miller píše o člověku z ulice a je mimochodem poněkud škoda, že to je zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy. Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, nebo dokonce i básníka, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér. V Millerových knihách čtete o lidech, kteří tráví život jako emigranti, o lidech, kteří pijí, mluví, meditují a smilní, ne o lidech, kteří pracují, žení se a vychovávají děti. [...] Stojí za povšimnutí, že Obratník Raka nenapsal mladík. Když román vyšel, bylo Millerovi už přes čtyřicet, a třebaže od té doby napsal tři nebo čtyři další knihy, je zřejmé, že s tou první žil dlouhá léta. Je to jedna z těch knih, jež pomalu dozrávají v chudobě a anonymitě, napsaná člověkem, který ví, o co mu jde, a je tudíž schopen počkat. [...] Cesta do hlubin noci je kniha, která má určitý záměr, a tím záměrem je protest proti hrůze a nesmyslnosti moderního života – a vlastně života vůbec. Je to výkřik nesnesitelného zhnusení, hlas z žumpy. Obratník Raka je téměř přesný opak. Je to tak neobvyklá kniha, že nám připadá skoro jako anomálie, ale je to kniha šťastného člověka. [...] Po létech strávených životem lumpenproletariátu, o hladu, po tulácku, ve špíně, v neúspěchu, po nocích pod širým nebem, po bitvách s přistěhovaleckými úředníky, po nekonečných zápasech o trošku peněz, Miller zjišťuje, že ho to baví. Nachází zalíbení přesně v těch stránkách života, které naplňují Célinea hrůzou. Nejenže neprotestuje, ale dokonce je přijímá. [...]

Jonášem v břiše velryby. Jen tak mimochodem se zmíní o eseji, který před lety napsal Aldous Huxley o El Grecově obrazu „Sen Filipa Druhého“. Huxley poznamenává, že lidé na El Grecových obrazech vždycky vypadají, jako by byli v břichu velryby, a prohlašuje, že na myšlence „útrobního vězení“ je cosi zvláštně hrůzného. Miller mu oponuje, že jsou mnohem horší věci než být spolknut velrybou, a z pasáže vyplývá, že pro něj samého je ta představa docela lákavá. Zde se dotýká něčeho, co je patrně velice rozšířená fantastická představa. Možná stojí za povšimnutí, že každý, alespoň každý anglicky mluvící člověk, bez výjimky mluví o Jonášovi a velrybě. Jistěže ten tvor, který spolkl Jonáše, byla ryba, a tak je také popisován v Bibli (Jonáš, 2, 1), ale děti ji většinou pletou dohromady s velrybou, a tento zlomek dětské řeči se obvykle přenáší do dospělého života – což je možná známka toho, jak silně působí jonášovský mýtus na naši představivost. Neboť je fakt, že být uvnitř velryby je velice pohodlná, útulná a domácká představa. Historický Jonáš, pokud ho tak můžeme označovat, byl moc rád, že unikl, ale ve fantazii, ve snění mu mnozí lidé záviděli. Je samozřejmě zcela očividné proč. Břicho velryby je prostě dostatečně velká děloha, aby pojala dospělého. Jste pěkně ve tmě, v měkce vystlaném prostoru, který odpovídá vaší velikosti, mezi vámi a skutečností jsou celé metry velrybího tuku a můžete zaujmout postoj naprosté lhostejnosti, ať se děje cokoli. Bouře, která by potopila všechny bitevní lodi světa, by k vám sotva dolehla jako ozvěna. Ani vlastní pohyby velryby byste patrně nevnímali. Může se třeba vyvalovat ve vlnách na hladině nebo se prohánět tmou středních moří (podle Hermana Melvilla na míli hluboko), a vy byste ten rozdíl ani nezaznamenali. S výjimkou smrti to je to nejvyšší, nepřekonatelné stadium nezodpovědnosti. [...] Vlezte si do velryby – nebo spíše přiznejte, že jste uvnitř velryby (protože tam samozřejmě jste). Vzdejte se světovému procesu, přestaňte proti němu bojovat či předstírat, že ho ovládáte; prostě ho přijměte, vydržte to a zaznamenejte. To zdá se bude návod, který citlivý romanopisec dnes vezme za svůj. Pozitivnější či „konstruktivnější“ román, který by nebyl emocionálně falešný, si dnes velice těžko lze představit."

Uvnitř velryby [o knize Obratník Raka od Henryho Millera]
11. března 1940

* * *

"Levice i pravice se shodly na velice povrchní představě, že národní socialismus je pouze verzí konzervatismu. [...] Rád bych za sebe otevřeně prohlásil, že jsem nikdy nedokázal Hitlera přímo nesnášet. Od chvíle, kdy přišel k moci – do té doby jsem se jako skoro každý mylně domníval, že na něm nezáleží –, jsem uvažoval tak, že bych ho rozhodně zabil, kdybych se mu dokázal dostat na dosah, ale že necítím žádnou osobní nevraživost. Pravdou zůstává, že má cosi, co na člověka hluboce působí. Cítíte to i při pohledu na jeho fotografie [...] Je to žalostná, tak trochu psí tvář s výrazem člověka, který trpí nesnesitelnými křivdami. Poněkud mužnějším způsobem reprodukuje výraz nespočetných obrázků ukřižovaného Krista, a nelze skoro pochybovat o tom, že právě tak Hitler sám sebe nazírá. Počáteční osobní příčiny jeho pocitu ukřivděnosti se lze pouze dohadovat, nicméně existuje. Je mučedníkem a obětí, Prométheem přikovaným ke skále, obětujícím se hrdinou, který samojediný bojuje s nepředstavitelnou přesilou. [...] že svádí boj proti svému osudu, že nemůže vyhrát, a přece by si vítězství tak nějak zasluhoval. Přitažlivost takové pózy je jistě ohromná. Polovina filmů, které člověk zhlédne, pracuje s podobným námětem. [...] Zatímco socialismus a poněkud zdrženlivě vlastně i kapitalismus tvrdil lidem: „Nabízím vám pohodu,“ Hitler se vyslovil bez okolků: „Nabízím vám zápas, nebezpečí a smrt,“ a v důsledku toho se mu celý národ vrhl k nohám.

Recenze na Mein Kampf od Adolfa Hitlera
New English Weekly, 21. března 1940

* * *

"Lze to docela dobře provést, dokud se věří v mýtus „podřadné rasy“. Židé ani Poláci nejsou lidské bytosti – proč je tedy neoloupit? Hitler je pouze přízrakem naší minulosti, která se obrací proti nám. Přichází s rozšířením a udržováním našich metod právě v okamžiku, kdy se za ně začínáme stydět." [...] vzpomněl jsem si na drobnou krutost, kterou jsem kdysi provedl jedné vose. Přiživovala se na džemu u mě na talířku, a já ji rozsekl vejpůl. Ani si toho nevšimla, prostě pokračovala v jídle, zatímco z odseknutého jícnu jí vytékal úzký proužek džemu. Až když se pokusila vzlétnout, pochopila, co hrozného se jí stalo. S moderním člověkem se to má podobně. Odsekli mu duši a uběhla nějaká doba – možná i dvacet let –, než si toho všiml." [...] Muži umírají v boji – jistě ne rádi, ale každopádně dobrovolně – kvůli abstraktním pojmům, jako je „čest“, „povinnost“, „vlastenectví“ a tak dál.

Poznámky za pochodu
Time and Tide, 30. března a 6. dubna 1940

* * *

"Vlastně popisovat sen je něco jako překládat báseň do jazyka Bohnových stručných popisů literárních děl – je to parafráze, která nemá význam, pokud neznáte originál."

Nová slova
Únor–duben 1940?

* * *

"Křesťanský postoj k smrti nevyznívá tak, že je to něco, co je třeba vítat, či něco, čemu je třeba se postavit se stoickou lhostejností, nebo že je to něco, čemu se má člověk vyhýbat, dokud to jen jde – ale že je to cosi hluboce tragického, čím si člověk musí projít. Soudil bych, že kdyby křesťanovi nabídli možnost věčného života na Zemi, odmítl by ji, ale přesto by dál pociťoval smrt jako hluboce smutnou záležitost."

Význam básně
Vysíláno 14. května 1941; The Listener, 12. června 1941 

zdroj:
George Orwell "Lev a jednorožec: Eseje I. (1928–1941)"
Originální název: Essays
Vydáno: 2013, Argo
Překlad: Kateřina Hilská
Počet stran: 472