Ambivalentní vztah muslimů k násilí - kritika přednášky islamologa Lukáše Noska (6.2.2021)

"Nebudou s tebou spokojeni ani židé, ani křesťané, pokud nebudeš následovat náboženství jejich.
Rci: „Vedení Boží je jediné správné vedení!“
Budeš-li však následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění, nenalezneš pak proti Bohu ani ochránce, ani pomocníka žádného."

Korán, súra Al-Baqara (2:120)

Název tohoto textu je mírně upravený název přednášky islamologa Lukáše Noska, které proběhla před dvěma lety a nesla název "Nebudiž žádného donucování v náboženství!" (K 2,256), aneb o ambivalenci vztahu muslimů k násilí" 7.2.2019 (1). Lukáš Nosek dostál názvu své přednášky a skutečně výsledek byl velmi ambivalentní, a to je právě ten problém, který s jeho prezentací "násilí" v islámu mám. Konkrétně se jedná o kritiku formy a interpretace termínů, které nejsou ryze islámské, ale zcela univerzální a všichni bychom je měli chápat podobně. Rovněž vidím jako problematické vytvoření referenčního rámce, ve kterém se islám následně odprezentuje nemuslimům a nechá je dělat si s ním, co uznají za vhodné. Nedůsledností tohoto přístupu, ať už je vědomý/nevědomý, vzniká zcela mylný a hrubě zkreslený obraz náboženského systému, jehož představitelé jsou vnímáni prizmatem krvežíznivých nájezdníku blížících se k Evropě. Kritika sleduje tři témata, v nichž se názorově rozcházím s Lukášem Noskem, a tudíž, dle této přednášky, vidíme zcela rozdílně jak téma "násilí" a jeho "ambivalentnost", ale také obraz muslima, který je (byl) v určitých etapách své historie nucen bojovat.

Lze mít ambivalentní přístup k násilí?

První rozpor vidím v chápaní pojmů "ambivalentní" a "násilí". Ambivalentním postojem se označuje stav přístupu člověka k nějakému tématu, který je kladný a záporný zároveň, tudíž je ze své podstaty buď neutrální, nebo jej musíme soudit velmi opatrně, protože termín sám naznačuje zcela jasnou nejednoznačnost, a proto jej vidím jako stěžejní problém určující popis tématu přednášky. Rovněž pojem "násilí" je hrubě zjednodušen a zahrnuje jakýkoli akt muslima, při kterém dochází k fyzické konfrontaci mezi jím a světem protikladných hodnot. Násilí zde významově splývá s označeními jako "použit sílu" nebo "boj v sebeobraně". Se slovem "násilí" se v přednášce pracuje jako s termínem, který je aplikován na svět dvou typů lidí, muslimů a nemuslimů, dobrých a zlých.
Skoro by se zdálo, že zde probíhá "religionistické účetnictví", při kterém se ve svatých textech sečtou verše "dobré" a "zlé", a výsledek pak vyjeví "pravdu", jací vyznavači těchto textů jsou. Toto zjednodušování a vykládání teologie ve 2D obraze, nemůže zprostředkovat nic než mylný obraz reality myšlení určité skupiny lidí; a v tomto případě se jedná o 23% obyvatel planety (2).

Když se muslim brání, jde o násilí

Pozastavil bych se u slova "násilí", protože je, dle mého názoru, potřeba položit pár nepříjemných řečnických otázek, na které Západ nejenže neodpovídá, ale ještě více je nerad slyší. Měří se muslimům jejich vztah k násilí stejným metrem jako Západu, který rozváží své "dobro" do světa? Proč, obyvatel Západu je považován za hrdinu a morální vzor, když bojuje za svobodu své země, ale v momentě, kdy vezme zbraň do ruky muslim stane se z něj "terrorist"? Muslim se při poslechu takové přednášky pozastaví nejen u těchto slov a významů, v jakých jsou pronášena, ale hlavně nad tou lehkostí a samozřejmostí, s jakou je akademik a odborník na islám pronáší. Koneckonců bylo to také na jiné přednášce Lukáše Noska (3), kde byl islám označen jako "sebevědomé náboženství", já ale mezi řádky spíš čtu "až moc sebevědomé a Západem těžko zkrotitelné" náboženství. A také u jiných autorů je vidět určitá, skoro až posedlost násilím, které vidí apriori v celém islámu, jako např. polský publicista Paweł Lisicki, který píše "Pokud mají lidé na výběr mezi dnešním katolicismem, jeho angažovaností pro světový mír, lidská práva, důstojnost a svobodu člověka, a islámem s jeho nebezpečnou podporou násilí" (4). Použijete-li stejných měřítek vůči křesťanské Evropě a selektivně zvolíte určitá slova a jejich významy, dojdete k závěru, že Gabčík a Kubiš byli násilníci, co zavraždili člověka a boj Evropy proti národnímu socialismu byl násilnický akt. Další relevantní otázka vytane muslimům na mysli: Děje se takto náhodou, nebo je to záměrné? Jak je možné takto zjednodušovat a opět, tak "lehce" a "samozřejmě" tvrdit, jaký islám je? Abych se vyjádřil jasně: vyznění této přednášky podprahově říká, že islám je násilný a koránský verš v názvu je pouze alibi, aby autor přiznaně nepůsobil dojmem kritika islámu. Ostatně, toto vidím jako velký problém mezináboženského dialogu, kde se k islámu přistupuje, parafrázujeme-li výrok Alberta Schweitzera stylem: "[Muslim] je můj bratr, ale můj mladší bratr" (5) a ačkoli je muslim pozván ke společnému stolu, ztělesňuje tu roli "zlobivého" dítěte, ke kterému mají všichni určité sympatie, ale ošívají se a těší se na moment, kdy tato návštěva skončí a každý zase zasedne ke svému stolu sám.

Vytvoř si muslima k obrazu svému

Třetím, neméně důležitým bodem kritiky, je poukázání na knihu "Druhé poselství islámu" (angl. The second message of Islam) od súdánského teologa Mahmouda Mohammeda Táhy (6), který byl za své názory popraven v roce 1985 v súdánském Chartúmu. Táha vykládá poselství islámu dělením a hlavně chápáním koránských kapitol (súr) na časové a nadčasové. Podle něj medínské súry zjevené po hidžře (622 n.l.), tj. odchodu z Mekky, hovoří k lidem 7. století a jsou tedy časové. Naproti tomu mekkánské súry jsou dle něj tím pravým poselstvím islámu platným v každé době a místě. Význam tohoto "druhého poselství" je třeba vidět v použití knihy jako příkladu pro strukturální požadavky přednášky. Mahmoud Mohammed Taha je zde postaven jako protipól rigidnímu muslimskému myšlení, jako antiteze toho "hodného islámu" vůči té "zlé" ortodoxii, která v, očích Západu, nemá spiritualitu a nalézá ji pouze v súfijské mystice. Signál vyslaný posluchači, a muslimům, říká, že islám ještě neprošel tím, čím prošlo křesťanství, tj. reformací; muslim by ale měl tato slova o reformaci chápat jako proces odluky církve od státu. Chápu, že jedna z variant, jak dělat přednášku tohoto typu je poukázat na nějaký příklad, jenže není zde bráno v potaz, že může dojít k velmi zkreslenému obrazu islámského myšlení, kde každý reformátor končí na hranici. Mnohem vypovídající by bylo poukázat na osobnosti minimálně posledního století: Muhammad Abduh, Muhammad Iqbál, Alija  Izetbegovič, Mahmúd Šaltút, Muhammad Abid al-Džábirí ad. Přednáška zde může opět podprahově naznačovat, jak by muslim měl vypadat a jakým směrem by se jeho myšlení mělo ubírat. Dokonce se nemohu zbavit dojmu, že toto je skryté přání mnoha Evropanů, které ale neumí říci nahlas, ale vždy jej projevují v těchto náznacích.

Typy myšlení (evropský vs. islámský) jsou právě kámen úrazu a nepochopení v tomto nekonečném sporu. Evropský přístup k výkladu světa je postaven na polarizování a vytváření si "dějin" ve dvou barvách, aby pak lehce mohl dokázat své tvrzení; současné evropské myšlení je postaveno na indukční logice. Opakem je islámské myšlení, které samozřejmě podléhá teologickým dogmatům a proto se může zdát pro dnešní dobu obtížně stravitelné, ale nepracuje s metodou, kdy na dílčí skutečnosti se dojde ke generalizujícímu tvrzení. Překvapující skutečnost proto může být fakt, že na islámských univerzitách v saúdské Medíně, v zemi netolerantního wahhábismu, se vyučuje "Boží jedinost" (arab. Tawhíd) z teologických textů velkého "heretika" Ibn Rušda, který např. popíral jedno z islámských dogmat o vzkříšení v hrobě ve fyzickém stavu až nastane Soudný den. Stejně jak Západ soudí islám podle malé skupiny extrémistů, byl by velmi překvapen metodologií islámského myšlení, které v dějinách člověka umělo vytvořit prostor, kde se konstruktivně recyklovalo myšlení starověkého Řecka, k jehož zpracovávání byli pozváni Židé a křesťané, a Aristotelovy spisy tak nebyly ztraceny, a Evropan si je může číst (7). Rovněž je pro Západ obtížně skousnutelné, že by islám mohl sehrát roli zcela opačnou, než tu, kterou má dle této přednášky, "protože islám byl v minulosti prostředníkem mezi starou kulturou a Západem [a] musí [proto] dnes, v době dramatických dilemat a alternativ, znovu nést svou roli zprostředkovatelského národa v rozděleném světě. V tom je význam třetí cesty, islámské cesty.„ (8).
 

Závěr

Aby mi bylo rozuměno: kritika nepřesností a zkreslení významů v této přednášce není to, na co jsem chtěl poukázat. Neméně důležitý považuji význam a vliv takto mylného obrazu muslima v současné debatě o islámu, ze které nemůže vzejít konstruktivní konsenzus nebo alespoň obohacující dialog těchto dvou světů. Naopak, tato debata se obloukem vrací do času kolonialismu a stereotypního popisu světa západnímu člověku. V době politické korektnosti dokazuje Evropa (ale i Spojené státy), že myšlení Západu osciluje mezi dvěma extrémy; buď vás hrozně nenávidí, anebo pak zase hrozně miluje. Muslimové netouží ani po jednom. Tento obraz nejenže vyčleňuje muslimy z debaty, ale hlavně jej vykresluje jako nehodné debaty se Západem. Velkým paradoxem je ale skutečnost, že kauzy s muslimskými šátky v posledních desetiletích ukázaly, že to byli muslimové, kdo učil Západ, co je demokracie, a ne naopak.

Poznámky/odkazy:
1. Přednáška: 7.2.2019, ThLic. Lukáš Nosek, Th.D.: "Nebudiž žádného donucování v náboženství!" (K 2,256), aneb o ambivalenci vztahu muslimů k násilí @Církev československá husitská Vinohrady

2. Mapping the Global Muslim Population (7.10.2009)

3. 7. března 2019:  Konference „Islám a křesťanství“ k poctě prof. Luboše Kropáčka @Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy
4. Celý citát: "Pokud mají lidé na výběr mezi dnešním katolicismem, jeho angažovaností pro světový mír, lidská práva, důstojnost a svobodu člověka, a islámem s jeho nebezpečnou podporou násilí, přiklání se mnoho z těch, kdo hledají pravdivé náboženství, k tomu druhému."
viz kniha "Džihád a sebevražda Západu" Paweł Lisicki (2015, česky 2020) citováno z článku @ Konzervativní noviny 
5. V originále Schweitzerův výrok zní: "I am your brother, it is true, but your elder brother.", zdroj: "On The Edge Of The Primeval Forest" by Albert Schweitzer, kapitola "RELATIONS BETWEEN WHITES AND BLACKS", s. 130 (A. C. BLACK, Ltd., 1924).

Schweitzerův výrok použil nigerijský spisovatel Chinua Achebe ve své kritice knihy Srdce temnoty od Josepha Conrada a doslova zní: "Afričan je můj bratr, ale můj mladší bratr.", viz celý český překlad Chinua Achebe "Obraz Afriky: Rasismus v Conradově Srdci temnoty" (1988)
6. "The second message of Islam" Mahmoud Mohammed Taha (1909–1985)
7. Podrobně viz kapitoly: Role křesťanů, Filosofie v arabštině, Překlady a překladatelé, Překlady Aristotela; In: "Středověká filosofie: Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie" Alain De Libera (Oikoymenh, 2001) 
 8. "Role islámu ve světě" In: "Islám mezi Východem a Západem" Alija Izetbegovič, 1980 (česky 1997), s. 13-14.