"Latentní islamofobie"
Domnívám se, že latentní vymezování se vůči islámu a záměrné
ignorování, může muslimy radikalizovat více než očividná křivda nebo policejní/vojenská
agrese. Všímám si tohoto fenoménu už delší domu, hlavně v projevu České
televize a Rozhlasu, skoro mám obavu, že začnu být schizofrenní a věřit
konspiračním teoriím. Již zmíněný Český rozhlas je kapitola sama pro sebe, o které
by šlo napsat samostatnou analýzu. Podobný dojem jsem měl z knihy "Malé
dějiny filosofie" Hans Joachim Störig, která věnuje židovské a arabské
filosofii jen dvě stránky z 653(?).
U pana prof. Halíka mě to ale svým způsobem nepřekvapuje, protože
v jeho knize "Co je bez chvění,
není pevné" (Lidové noviny, 2010) píše o zkušenostech z muslimských
zemí, konkrétně z Egypta a jeho setkání s učencem z univerzity Al-Azhar,
v této pasáži používá výraz „inšá´Alláh“ (česky: „bude-li si Bůh přát“),
který se používá v muslimských zemích při zmínce o budoucnosti a plánech,
které chce muslim udělat.
Chápu, že je potřeba pro čtenáře a české obzvlášť, protože
oni milují orient a tuny horkého písku, ačkoli islámské náboženství je pro ně
už trochu problém, udělat arabsko-orientální atmosféru. Autorovi ale nedochází,
že tímto aktem se dopouští konzervování stereotypu o islámu a muslimech. Často
se setkávám s lidmi, co si myslí, že Alláh je „muslimský bůh“, sedící
někde na mraku mezi Mekkou a Medínou, už ale nikomu nedojde, že to může být
pouze výraz v arabštině pro Jediného Boha, stejného, ve které Ho věří Žid
a křesťan. V arabsky mluvících zemích říká Žid i křesťan Bohu svým
jazykem, tedy Alláh.
Z textu knihy prof. Halíka mám pak pocit, že byl
skutečně v zemi „Tisíce a jedné noci“ a ne v zemi, kde se vyznává
náboženství, které respektuje všechny Proroky (od Adama, přes Abraháma,
Mojžíše, Ježíše až k Mohammedovi (PBUH), náboženství inspirující člověka k vyznávání
čisté víra v Boha a ne modlářství. Náboženství, jež svým apelem na lidský
rozum a transcendentno zároveň, vybízí k aktivitě a zúčastnění se života,
nikoli k ignorantskému fatalismu.
Ta fascinace orientem a snaha o jeho naroubování do
evropského světa je pro mě dodnes velká záhada. Jíst vepřo-knedlo-zelo,
popíjet u toho pivo a mít na stole „birrát“ s mátovým čajem je přinejmenším
bizarní záležitost. Toto není přehnaná stylizace mé domněnky, ale (bohužel)
osobní zkušenost z Čech.
Podprahová negace islámu se týká rovněž i religiozity obecně.
Z medií lze pochopit, že praktikování víry (jakékoli) je podivné a proto
se při zmínce o těchto lidech zdůrazní, že patří k těm „moderním“ nebo
sekularisticky smýšlejícím, aby se náhodou náboženství neukázalo jako hlavní
faktor formující jejich světonázor. Toto je opět osobní zkušenost s pořadem „Příběhy 20. Století“ (Český
rozhlas) a osudy českých Židů před druhou světovou válkou.
Chtěl bych také zdůraznit, že si pana prof. Halíka velice
vážím a moje kritika není negací celé jeho osoby, jinak bych si jeho knihu
nekupoval. Není pochyb, že jeho snahy o výklad náboženství pro současného
člověka je potřebná, ne-li nutná, protože osobností jako on působících na veřejnosti je
velmi málo.
Kritikou bych chtěl upozornit na přehlížení muslimů jako součásti
společnosti a ostrakizování jejich pozice. Muslimové jsou její součástí a
debata o multikulturalismu je vedena stylem, jakoby byl fází, co teprve nastane.
Multikulturalismus je naopak realitou a nevyhnutelnou budoucností a jedinou variantou
pro současný i budoucí svět, protože cizinci nikam neodejdou, oni byli a budou
součástí každé společnosti. Také chci apelovat na ty, co se snaží (doufají),
že se jim islám nebo oni jemu nějak vyhnou. V kulturní a společenské realitě
se s ním budou potkávat čím dál častěji a je také na nich jaký ten islám
bude.
