"Dostojevského pojetí světa" Nikolaj Alexandrovič Berďajev (OIKOYMENH, 2000)
Berďajev utvářel svou filosofií pod vlivem a na pomezí různých disciplín. Lze říci, že se jeho filosofie rozvíjí ve vzájemném prostoupení historické a kulturní problematiky, svědčí o soustředěném zájmu o rozličné památky lidského myšlení i krásné literatury. Nezajímají ho jen čistě filosofické prameny, ale pojímá kulturu v celé její šíři včetně otázek sociologie, náboženství a národní psychologie. Vždy mu šlo o to, aby historický, literární či filosofický pramen pojal dostatečně pružně a v plné šíři. Celým Berďajevovým dílem se jako červená nit vine jeho silná duchovní inspirace – Dostojevský. Předkládané dílo nejen dosvědčuje tuto hlubokou spřízněnosti, ale též přináší svébytnou dějinně-filosofickou interpretaci Dostojevského díla.
(text byl převzat z obálky knihy)
……………………
Název: Dostojevského pojetí světa
Autor: Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)
Název ruského originálu: "Mirosozercanije Dostojevskogo" (YMCA – PRESS, 1923)
Překlad: Irina Mesnjankina a Jan Kranát
Vydavatelství: OIKOYMENH
Rok vydání: 2000
……………………
..obsah..
Předmluva
I. Duchovní tvář Dostojevského
II. Člověk
III. Svoboda
IV. Zlo
V. Láska
VI. Revoluce. Socialismus
VII. Rusko
VIII. Veliký inkvizitor. Bohočlověk a člověkobůh
IX. Dostojevský a my
..ukázka..
Duchovní tvář Dostojevského
Nechystám se psát literárněhistorickou studii o Dostojevském, nehodlám psát jeho životopis a podat charakteristiku jeho osobnosti. … nelze také říci, že bych k Dostojevskému přistupoval z psychologického hlediska, že bych zkoumal jeho „psychologii“. Můj úkol je jiný. Má práce patří do oblasti pneumatologie*, nikoli psychologie. Chtěl bych odhalit ducha Dostojevského, dát vyniknout jeho nejhlubším životním pocitům a intuitivně oživit jeho vnímání světa. Dostojevský byl nejen velkým umělcem, byl také velkým myslitelem a velkým prorokem (…) Ideje hrají obrovskou, přímo ústřední roli v jeho tvorbě. (…) Dostojevský zkoumá dynamické procesy v životě idejí. V jeho tvorbě se roztáčí ohnivý vítr idejí. Život idejí protéká rozpálenou, ohnivou atmosférou; vychladlé ideje Dostojevský nezná a ani ho nezajímají. Je v něm vskutku cosi z Hérakleitova ducha. Vše je v něm ohnivé a dynamické, vše je v pohybu, v protikladech a v boji. Ideje u něj nejsou zastydlé, statické kategorie, jsou to ohnivé proudy. Všechny jeho ideje jsou spjaty s osudem člověka, světa, Boha. Určují osud. Jsou hluboce ontologické, bytostné, nabité energií a plné dynamiky. V ideji je soustředěna a skryta ničivá síla dynamitu. A Dostojevský ukazuje, jak mohou výbuchy idejí ničit a hubit. V ideji je ale soustředěna a skrytá také síla oživující a obrozující. Svět idejí je u něj zcela zvláštní a od Platónova světa idejí se dosti liší. Jeho ideje nejsou pravzory bytí, nejsou to prapodstaty a – samozřejmě – už vůbec ne normy, nýbrž osudy bytí, ohnivé prasíly. Přitom však stejně jako Platón uznával jejich rozhodující význam. (…)
Dostojevského tvorba je skutečnou hostinou mysli. A ti, kdo se odmítají této hostiny zúčastnit, protože ve své skeptické reflexi zapochybovali o hodnotě každé myšlenky a každé ideje, se odsoudili ke smutné, chudé a napůl hladovějící existenci. Dostojevský odkrývá nové světy, které jsou ve stavu bouřlivého pohybu. Ti ovšem, kdo omezují svůj zájem na psychologii a na formální stránku umění, si přístup k těmto světům uzavírají a nikdy nepochopí, co se v jeho tvorbě odhaluje. Každý velký spisovatel je velkým zjevem ducha a musíme ho pojímat jako celistvý duchovní fenomén. Je třeba do něho intuitivně pronikat, vnímat ho jako živý organismus, vžívat se do něho. To je jediná správná metoda. Velký, organický duchovní jev nelze podrobit vivisekci; pod nožem operatéra umírá a jeho celistvost pak už nelze vnímat. K velkému duchovnímu jevu musíme přistupovat s věřící duší, nerozkládat jej podezřením a skepsí.
… u Dostojevského se vždy niterní stav člověka, byť se nijak neprojevuje navenek, odráží v okolní atmosféře. Ve sféře podvědomí jsou všichni lidé kolem vystavení velkému vlivu niterného, hlubinného žití hlavního hrdiny.
Dostojevský zevrubně zkoumá problém smyslnosti. Smyslnost vede ke zvrhlosti. Zvrhlost není jevem fyzického, nýbrž metafyzického. Svévole vede l rozdvojenosti. Rozdvojenost pak ke zvrhlosti, v níž se ztrácí celistvost. Celistvost znamená neposkvrněnost. Zvrhlost však znamená rozervanost. Člověk se ve své rozdvojenosti a zvrhlosti uzavírá do svého „já“, ztrácí schopnost sjednocení s druhým, jeho „já“ se začíná rozkládat, nemiluje druhé, ale samu lásku. Skutečná láska je vždy láskou k druhému, zvrhlost však je láskou k sobě. Zvrhlost je sebepotvrzením. A toto sebepotvrzením vede k sebezáhubě. Lidskou osobnost totiž upevňuje vykročení k druhému, splynutí a druhým. Zvrhlost však je hlubokou osamělostí člověka, smrtelným chladem osamělosti. (…)
Zvrhlost je důsledkem neschopnosti výběru, výsledek ztráty svobody a vůle, ponořením do nebytí neschopnosti vybojovat pro sebe říši bytí. (…)
Láska
Pro zachování svobody a osobnosti je nutná pokora před tím, co je vyšší než tvé „já“. Osobnost je spjatá s láskou, avšak s láskou usilující o splynutí s druhým. Uzavírá-li se živel lásky v „já“, plodí zvrhlost a zabíjí osobnost. Rozevírající propast soucitu - onen druhý pól lásky – není pro osobnost spásou, nechrání před démonem smyslné rozkoše, neboť i v soucitu se může objevit zběsilá smyslnost, soucit nemusí nutně znamenat vykročení k druhému či splynutí s ním. Jak ve smyslnosti, tak v soucitu působí věčné živelné principy, bez nichž není láska možná. Jak vášeň, tak soucit jsou před milováním plně oprávněné a ospravedlnitelné. Tyto živly však musí být prosvětleny obrazem, tváří druhého v Bohu tím, že v Bohu splyne se svým druhým. Jedině to je opravdovou láskou.
*podobor systematické teologie, která zkoumá význam Ducha Svatého v eschatologii
