Walter Benjamin o dětech, věcech, co jsou a už nejsou, knihách, přátelích a smrti (texty z let 1928-1935)
"Děti mají mimořádný sklon vyhledávat všechna pracoviště, kde lze sledovat opracováváním věcí. Neodolatelně je přitahuje odpad vznikající na stavbách, při domácnostech nebo zahradnických pracích, při šití nebo truhlařině. V odpadu rozpoznávají tvář, kterou k nim, a pouze k nim, obrací svět věcí. Nepoužívají odpad ani tak k tomu, aby napodobovaly výtvory dospělých; materiály velmi různého druhu dávají do nového, netušeného vztahu tím, co z nich vytvářejí hrou. Děti tím budují svůj vlastní svět věcí, malý svět ve velkém."
s. 15
"V těchto dnech nemůže nikdo trvat na tom, co "umí". Síla spočívá v improvizaci. Všechny rozhodující údery budou zasazeny levou rukou."
s. 12
"Lidová moudrost varuje před tím, abychom ráno vyprávěli sny nalačno."
s. 9
"Pokud nám zemře někdo velmi blízký, máme pocit, že ve vývoji dalších měsíců je cosi, co mohlo nastat - jakkoli rádi bychom to s ním sdíleli - jedině díky jeho odchodu. Nakonec jej zdravíme řečí, které již nerozumíme."
s. 16
"Z rozhovorů se vytrácí svoboda. Zatímco dříve se rozumělo samo sebou, že člověk se v rozhovoru svému partnerovi věnuje, dnes je tato pozornost nahrazena otázkou, kolik stály jeho boty nebo deštník. Do všech společenských hovorů se nezvratně tlačí téma životních poměrů, peněz. Nejde přitom ani tak o problémy a strasti jednotlivců v nichž by si snad mohli navzájem pomoci, nýbrž spíše o rozebírání celku. jako kdyby byli lidé uvězněni v divadle a volky nevolky, museli sledovat kus na jevišti, jako kdyby ho museli pořád dokola činit předmětem myšlení a mluvení, ať už chtějí nebo nechtějí."
s. 19
"Knihy a děvky si můžete vzít do postele. [...] Knihy a děvky tak rády vyprávějí - a tolik si vymýšlejí - o tom, jak se staly tím, čím jsou."
s. 28
"Když mi jeden vážený, kultivovaný a elegantní přítel poslal novou knihu, přistihl jsem se, jak si upravuji kravatu, když jsem se ji chystal otevřít."
"Dokázat sám sebe vnímat bez hrůzy, to znamená být šťastný."
s. 31
"Mimořádně spletitá čtvrť, síť ulic, jíž jsem se léta vyhýbal, se rázem zpřehlednila, když se do ní jednoho dne nastěhoval milovaný člověk. Jako kdyby do jeho okna postavili světlomet, jenž světelnými paprsky rozebíral okolí."
s. 29
"Z věcí se vytrácí teplo. Předměty denní potřeby od sebe člověka jemně, ale vytrvale odstrkávají."
"Každý lidský pohyb, ať už vyvěrá z duchovních, nebo přirozených impulsů, zakouší nesmírný odpor prostředí. [...] A pokud středověký útlak držel člověka v přirozených svazcích, nyní jej spoutává v nepřirozených pospolitostech."
"Produkované věci zcela přišly o ušlechtilou indiferenci, pokud jde o sféru bohatství a chudoby. [...] Zatímco pravý luxus byl takového druhu, že se v něm duch dokázal pojit s potěšením, takže jste zapomněli, že jde o luxus, to co se dnes šíří jako luxusní zboží, dává na obdiv tak nestoudnou masivnost, že se o ní tříští jakékoli duchovní vyzařování."
s-20-21
"V létě jsou nápadní tlustí lidé, v zimě lidé chudí."
s. 42
"Velké umění umožnit věcem na zemi, aby se sblížily. V dětském pokoji, na nějž vzpomínáme, jsou stěny k sobě sraženy blíž než ve skutečnosti, než když jsme je dnes viděli. Pohled na ně nás trhá na kusy, protože na nich visíme."
s. 70
"Teprve ztráta, kterou zakouší mnohem mladší přítel, možná obrátí jeho pozornost k tomu, jaký vztah může panovat mezi lidmi, které odděluje značný věkový rozdíl, a přitom je spojuje vzájemná sympatie. Zesnulý byl partner, se kterým člověk dozajista nemohl probírat většinu věcí [...] Rozhovor s ním byl zato prostoupen takovou svěžestí a pokojem, jaké u soukmenovce nikdy nezažil."
s. 97
"Mohlo mi být tak pět let. Jednoho večera, když už jsem ležel v posteli, se objevil můj otec. Přišel, aby mi popřál dobrou noc. Trochu snad proti své vůli mi oznamoval, že jeden bratranec zemřel. Byl to straší člověk, se kterým jsem se skoro nevídal. Otec pečlivě líčil podrobnosti. Z jeho vyprávění jsem nepochopil vše. Místo toho jsem si ale vštípil do paměti svůj pokoj, jako kdybych věděl, že se k němu jednoho dne znovu dostanu. Byl jsem už dávno dospělý, když jsem se dozvěděl, že bratranec zemřel na syfilis. Můj otec přišel, aby nebyl sám. Navštívil však mou místnost, nikoli mne. Ti dva nemohli potřebovat důvěrníka."
s. 136
"Na dětech je zázračné, že naprosto bez problémů přecházejí mezi oběma mezními sférami lidského, a přitom pobývají v jedné nebo druhé oblasti, aniž by byl nutný jakýkoli kompromis s opačným světem. Právě tuto nekompromisnost možná později ztrácíme."
s. 107-108
"Světlo dopadající z měsíce není určeno jevišti naší každodenní existenci. Sféra, kterou matoucím způsobem osvěcuje, jako by byla součástí nějaké protější nebo vedlejší Země. [...] Pokud jsem se v noci vzbudil a měsíc stál v pokoji, byl jsem vystěhován - zdálo se, že pokoj do sebe nepojme už nikoho jiného."
s. 149
zdroj: "Psaní vzpomínání" Walter Benjamin (Oikoymenh, 2017), překlad Martin Ritter
datace textů:
Jednosměrná ulice (napsána 1925-1927, vydáno 1928)
Berlínské dětství kolem devatenáct set (napsáno 1932-1934)
Ostatní texty byly napsána v letech 1928-1935
