Josef Čapek "Nejskromnější umění" (1920)
Nejskromnější umění je soubor esejů a studií o takzvaném diletantském umění, které bylo poprvé knižně vydáno v roce 1920. První publikace esejů zahrnutých do Nejskromnějšího umění už vyšly jako ukázky připravované knihy.
Fotografie našich otců (Cesta, č.17, 27.9.1918)
Film (Cesta, č.18, 4.10.1918)
Malíř z lidu (Kmen, č.4, 29.5.1919; č.6, 12.6.1919)
Tvář mrtvé strašná (Kmen, č.19, 2.10.1919)
J. Čapek se zde zabývá oblastí, která mnohdy bývá přehlížena nebo je terčem posměchu. Umění je pro něho zásadní téma, avšak pro čtenáře může být překvapením, že se věnuje této okrajové oblasti. Možná ale právě v tom spočívá síla J.Čapka a jeho příběhu ze světa vývěsních štítů a výkladních vitrín. Tón a způsob jakým je popisováno umění města a jeho folklór ukazuje velikost Čapkovy osobnosti. Čapek nevidí svět galerií jako jedinou „pravdu“ a „skutečnost“, ale svou knihou poukazuje, že upřímnost a kreativita je mnohem blíže, než se zdá. Záleží jen na našich schopnostech vnímat, a nakolik jsme ovlivněni okolím a trendy. Rozum nám dává energii, cit a niterní svět každého z nás určuje tvar a barvu.
ukázka:
"…Tato kniha vznikla z několika poznámkových kapitol, napsaných již dosti dávno nejprve bez systematického úmyslu o několika věcech, jež mne upoutaly. Byl bych rád, jestliže by se mi tu podařilo zachytiti něco z těch malých složek umění a uměleckého účinku, o nichž nelze mluvit s posvátným chvěním, jež možno přijmout někdy s úsměvem, začasto však též s úctou k poctivosti a ušlechtilé ctižádosti práce, která nechává se vésti nejen požadavky výrobnosti, ale také upřímnou snahou po dosažitelné dokonalosti účinu." (str.92)
"…Umění je vytvářením, vytvářením z lidských rukou, z lidského srdce a ducha, vytvářením nové věci, jež se přiřazuje k ostatnímu součtu života a světa. Počíná tedy již asi tam, kde poprvé zasáhne člověk v hmotu, aby jí dal svůj původ…" (str.7)
"…Umění není uzavřeno jen v galeriích a uměleckých časopisech, kde se dovolává vašeho vkusu a estetické výchovy jakožto dosažené dokonalosti, vůči níž to ostatní nezasluhuje pozornosti… Umění nejskromnější…neklade si vysokých met, ale uskutečňuje svou skromnost způsobem ryzím a dojímavým…" (str.8)
"…Ty člověče, jsi nic, a vše, co jest tvé a kolem tebe, je opět ničím a marností…" (str.11)
"…Skutečně, v umění je třeba jakési němé a přirozené úmluvy mezi tvůrcem a divákem, předpokládajíc ovšem, že si nejsou naprosto protichůdní ve svém duchovém naladění…" (str.18)
"…malíř vývěsky neomalovává svůj model, ale vybarvuje jej z vnitřního vědomí. Je přirozeno, že k základnímu nazírání na věci se pojí elementární, nesložité výtvarné podání, neboť jak prosté je diletantovo srdce, tak prosté jsou jeho i jeho výtvarné prostředky, tak jsou čisté a přímé…" (str.18 -19)
"Nepochybně si takový prostý malíř ani nenamlouvá, že má před sebou vizi, kterou by chtěl v inspiraci na svém obraze zachytiti…skoro méně tvoří, ale spíše robí na své obrazové ploše věc, kterou nyní vybavuje z niterné a životní zkušenosti a chce ji přiblížiti věci skutečné: jistě touží udělat ji krásnou…" (str.20)
"…Fotografie je opravdu bezohledný konkurentem dnešního běžného umění…úsudek „je to jako fotografie“ se stal mstivým mementem, fotografie je Erynií špatného uměleckého svědomí, nestylového a neindividuálního výrazu. Neboť to právě bylo příznačné pro dobu, že většina malby pro publikum neměla ani individuální mohutnosti, ani stylu. Je prázdná a bezpáteřná a bezduchá v témže poměru, jako lidské davy neměly duchové páteře, ani žádné víry, ani žádného poslání, ani vědomí a svědomí. Nakonec nevidělo se více a lépe, než vidí laciný fotografický stroj, nebo se hledalo stylové v opičení se a ve vytěžování minulosti v pouhé a neupřímné nalíčenosti; širokému publiku to docela stačilo…" (str.38)
"…Jest chybou obdivovati se třeba industrializaci, ale přece jest nám třeba dostatečného vědomí, že jest v ní také lidský duch, pýcha a ponížení, nás život, bída a bohatství…Nejsme tu ovšem proto, abychom se moderním životem omámili a stali se modloslužebníky jeho spoutaných a nespoutaných sil, ale jistě jej nemůžeme odvrhnout a nemůžeme se mu beze ztráty vymknout… a jakou pýchou a bázní bije věčné člověkovo srdce mezi ocelí a elektřinou…" (str.50 - 52)
