Josef Čapek "Kulhavý poutník" (ukázka)


 

„Kdo to měl být, ten Kulhavý poutník ? Abych to řekl co nejstručněji, znamenal mi člověka, který někam jde. Kohosi, kdo zajisté má někam namířeno, ale napadá trochu na jednu nohu a tak ovšem není rázným chodcem … Ale ta trocha kulhavosti mu nevadí, aby si, třebas napadaje, nešel svou cestou jako jiní lidé. Ba, jda o něco pomaleji, než mnozí ostatní, někdy při tom více vidí a pozoruje a snad i o něco uvážlivěji si povšimne všelijakých setkání. Občas se postaví, když se ta kratší noha malinko či více prohne; usedá třeba u příkopu, což je docela dobré místo k zastávce, neboť příkop je vždycky tak trochu příměr světa a života, nebo se posadí do stínu pod velikým stromem, jehož listí se třpytí a šepotá dolů k zemi, do šíra kraje u vzhůru k velkoduchovému blankytu, a zde tedy odpočívá, aby nespěl příliš kvapně, aby si pooddechl a při tom se porozhlédl. Tu, nabíraje na silách i na vděčné odevzdaném poklidu, nazírá úkazy veliké, jako je třeba pták nebo jen motýl. Takto tedy tou kratší, méně hybnou nohou, kterou je při své pouti životem postižen, bylo mu zase něco přidáno: jako tu svou kratší nohu, tak zase i některé věci života a světa pociťuje o něco připomínavěji a silněji… (s. 14)

Avšak i kniha zpuchří a změní se v prach. Vanitas vanitatum! Nuže tedy toto by nebyla ani v nejmenším má představa Marnosti. V zamyšlení ? Ano, jak by ne? V pohroužení? Ach jistě! Ale nevidím u toho žádné lebky, žádných děravých očních důlků, naprosto nic z kostlivce.
Stře se přede mnou krajina ozářená ve slunci, líbezná, utěšená, to ta nejhezčí, s milostnou prostotou složená ze všech těch radostných krajin, které jsem tu na světě poznal. S postavení ženců, žen trhajících jahody, s myslivci, rybáři, s milými dětmi, které dovádějí, hrajíce se u dveří. S domy, s vesnicemi, s městy. Se zvířaty, květinami, motýly a ptáky. Se zavinutou kuklou, s mravenčím vajíčkem, s jednou kapkou rosy. Se vším, s jedním z toho, čím je pro mne život a svět, ten veškerý bílý svět. Odcházeje z této tak důvěrné Marnosti do neznáma ciziny věčna, ještě bych chtěl v poslední chvilce míti v očích nikoliv obraz zahnědlé lebky uboze děravých a němých očních důlků, ale třebas jen jedinou větvičku růžově kvetoucího vřesu, jen šípkový květ – odnésti si v pohledu třeba jen jediný ve větru se kymácející modrý zvonek a – než všechno zhasne – nechť se v jeho kalichu třepe ještě muška, ještě naposled, malinká, skoro neviditelná! Neboť mám všechnu tuto Marnost příliš rád, i sebemenší kousek z ní by mi ještě na tu velikou cestu stačil, tak na ní visím, bláhově lpím, úporněji, osudněji, než by se rozumněji orientovaným lidem uzdálo hodno uvěření a chválení… 
(s. 20-21)


Po pravdě můj život byl malý a chudý; po pravdě je to jen velmi vymezený, uzoučký proužek života. Z toho se vskutku nedá ušíti žádný slušivý a velkolepě řasnatý plášť. Mohl by to být spíše jakýsi odstřižek, či spíše jen něco jako vzorek, na který se ani vtištěné kvítko, vysunuté poněkud ke kraji, už celé nevešlo. Řečeno střízlivěji, tedy takový život s hlediska osobní expansivnosti naprosto nebohatý na vnější události. Ale pozor! To ovšem nemusí ještě nijak znamenat nuznost dojmů a malé vnitřní vzruchy. Tady je ono známé neznámé bezmezí, jemuž se nelze doměřit hranic. (s. 26)

Co tedy zbývá? Nejprve jedno spoléhání, častokráte otřásané, ale nikdy nevyvrácené: v spravedlnosti ve smrti. Zemru, jako umírají velicí i malí; v tom se mi dostane stejného podílu jako všemu, jako všem. Spoléhání. Ale nemám v něm obsažen stejně jistotný pocit, že ze mne něco přetrvá: něco osobního, vědomého, co si říká Já: a přece, na tom trvám, do člověka je vloženo to největší, nejvyšší, co v sobě živý tvor může nést. Jestli je to duše – že jsem žil tak silně sebe, pociťoval dech věčnosti a nekonečnosti a z toho úžas, hrůzu i štěstí! Nevím, čeho by bylo možno unésti v sobě víc. Ovšem, jsem kulhavý a těžce nevědomý; nevím, jak jsem byl stvořen a ani jak budu zničen, nezajdu-li snad jako mol: a přece se necítím hračkou neodpovědného… (s. 185)

Co bych tu schovával: jsem v podstatě náboženským člověkem. Jinak by mne to přece tak nepudilo dohledávati se neuchopitelných příčin. A náboženství už proto, že pokolení přede mnou byla křesťany a pohany, věřila v Boha i v bohy a zanechala v nás toho neutratitelné dědictví… 
(s.186)

Člověk je věčný náboženský primitiv a může viděti Boha i v tom co Bohem není: v sobě, či v přírodě; ve vodě, v materii, v zabijácké lhostejnosti; nebo v davech či v převelmi zlaceném oltáři i jen v černém taláru knězově. Tak tedy není čím se tu chlubiti, ani co zapírati: nepřivedla mne víra k Bohu církví. A přece nejsem člověkem bez víry. Už proto, že se tolik dožaduji duše; už proto, že je ve mně, člověku svobodném (aspoň se za takového mám), vůle dobra, ba musím říci i pokory a hodnoty. Už proto, že – valně bez žádosti – tak velice lnu k tomuto světu, ke všemu, co tak nevysvětlitelně jest, a čeho neznám začátek ani konec. Už proto, že nacházím vážnost života a cítím, že se v ní i život můj odráží a naplňuje. Protože více pravého štěstí a svobody mám v duši a nikoliv v Osobě… (s. 187)

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Byly jsme tam taky" Dagmar Šimková

"Islamofobie, antiislamismus a negativní stereotypy" Zora Hesová (AMO, 2016)

"Islám - umění a architektura" Markus Hattstein a Peter Delius (Slovart, 2006)