"Reality Show - hrůza ze skutečnosti / estetika hyperreality" Jean Baudrillard (1983)

 

"Je to opět věcí této ideologie žité zkušenosti, exhumace, skutečnosti v její fundamentální banalitě, v její radikální autentičnosti, že americký experiment tzv. TV-vérité provedený s rodinou Loudovou v roce 1971 * během sedmi měsíců nepřetržitého natáčení, během 300 hodin nepřetržitého vysílání, bez skriptu a scénáře, pojednává o odyseji rodiny, o jejích dramatech, radostech, o jejích nadějích a prohrách [...] Věc však komplikuje skutečnost, že se tato rodina během natáčení rozpadne, vzplane krize, Loudovi jdou každý svou cestou atd. Z toho lze vyvodit jeden neřešitelný rozpor: byla za to televize odpovědna? Došlo by k tomu, kdyby se tu neobjevila televize? Mnohem zajímavější je fantastická představa, že by tam při filmování Loudových televize nebyla. Režisérovým trumfem bylo, že řekl: „Žili, jako bychom tu nebyli.“ Absurdní, paradoxní výrok ani lež, ani pravda, ale utopie. Výrok „jako bychom tu nebyli“ je ekvivalentní k „jako byste tu byli“. [...]

V tomto „pravdivém“ experimentu se nejedná ani o otázku tajemství ani o perverzi, ale o určitý druh hrůzy ze skutečnosti nebo o estetiku hyperreality, strach ze závratné a falešné přesnosti, strach ze zcizení a ze zveličování, překroucení v hodnotách, výstřední průzračnosti všeho ve stejnou chvíli. Radost z přebytku významu, když rovina znaků klesá pod obvyklou úroveň významu, nicneznačící je pozdviženo úhlem kamery. Tady se na skutečnost nikdy nepohlíží, jako by existovala (ale jako byste tam byli), bez odstupu, který umožňuje prostor perspektivy a naše hluboké nazření [...] TV-vérité. Obdivuhodně ambivalentní pojem: vypovídá o pravdě rodiny, nebo o pravdě televize? Ve skutečnosti je to televize, která je pravdou Loudovy rodiny, to je to, co je pravdou, to je to, co pravdu předkládá. Pravdu, která již není reflexívní pravdou zrcadla ani perspektivní pravdou panoptického systému a upřeného hledu, ale manipulativní pravdou. [...] Televizní oko už dávno není zdrojem nějakého absolutního soustředěného pohledu. [...] 

Je to úplně něco jiného, než jak tomu bylo s Loudovými. „Už se nedíváte na televizi, ale televize se dívá na vás (v přímém přenosu)“ nebo opět: „Už neposloucháte Pas de Panique, Pas de Panique poslouchá vás“ — přepínaje z panoptikálního aparátu dozoru (Disciplinovanosti a trestu) na systém zastrašování, kde se rozdíl mezi aktivním a pasivním ruší. Už neexistuje žádný imperativ podřízený vzoru nebo soustředěnému pohledu. „VY jste vzor!“ „VY jste většina!“ Takové je svažování hyperrealistické společenskosti. [...] Jsme svědky konce perspektivy a panoptického prostoru (který zůstává morální hypotézou spjatou s každou klasickou analýzou „objektivní“ esencí moci) a odtud pak pochází to skutečné vzrušení spektakulárna. [...] 

Medium samo už není možno jako takové identifikovat a vynořování media a poselství (McLuhan) je prvním velkým zaklínadlem tohoto nového věku. Už zde vysloveně neexistuje vůbec žádné medium, je totiž nyní nedotknutelné, difuzní a rozdělené ve skutečnost a nyní už nelze ani říci, že by tím byla skutečnost sama porušena. [...] Zpochybněn je už sám tradiční modus kauzality: perspektivní, deterministický modus, „aktivní“, kritický modus, analytický modus — rozlišení mezi příčinou a účinkem, mezi aktivním a pasivním, mezi subjektem a objektem, mezi výsledky a prostředky. A právě z takovýchto distinkcí tohoto modu kauzality vyplývá toto tvrzení: televize se na nás dívá, televize nás zcizuje, televize námi manipuluje, televize nás informuje... Díky tomu všemu se člověk stává závislým na analytické koncepci, jejíž prchavost tvoří horizont mezi skutečností a významem. [...] 

Člověk se setkává se simulací kdekoli, v jakékoliv politické, biologické, psychologické, mediální rovině, tedy všude tam, kde již rozdíl mezi póly nelze déle udržet. A tato simulace znamená rovněž absolutní manipulaci, nikoli pasivitu, ale neschopnost rozlišit aktivní od pasivního. DNA uskutečňuje tuto náhodnou redukci na úrovni živých substancí. Televize v případě Loudových také nabývá těchto neurčitých hranic tam, kde rodina, vystavena tváří v tvář televizi, už není ani aktivnější ani pasivnější, než je živá substance hledící do tváře molekulárního kódu. V obou těchto případech již existuje pouhá mlhovina, neodhadnutelná ve svých prostých prvcích, neodhadnutelná jakožto svoje vlastní pravda."

* "An American Family" (PBS, natočeno 1971, vysíláno 1973) americký televizní seriál o kalifornské rodině Loudových ze 70. let patří k prvním reality show. TV show ukázalo skutečný obraz rodiny ze střední vrstvy, která zažívá svou krizi a její tři děti (ve věku 14 - 20) ukazují své šťasné i těžké chvíle.(@wikipedia) 
Ukázka @PBS

zdroj: Jean Baudrillard "Simulations" (Paul Foss a Paul Patton, 1983), vyšlo @Host (1996, č. 6),  přeložil Miloš Fiala