"Egon Hostovský a Lewis Mumford" Vladimír Papoušek (Česká literatura, 5/1995)
"Egon Hostovský a Lewis Mumford. Egon Hostovský patří k hrstce česky píšících autorů, jejichž dílo upoutalo pozornost anglo-amerického světa. Ačkoliv se sám dívá v Literárních dobrodružstvích českého spisovatele v cizině na svou mezinárodní kariéru značně skepticky, ačkoliv v korespondenci přátelům i ve svém díle mnohokrát proklamoval svou filiaci k českým kořenům a vyjadřoval nedůvěru, či alespoň rezervovanost vůči americkému způsobu života, faktem zůstává, že velkou část své literární i životní dráhy strávil právě v americkém prostředí. Je tedy více než pravděpodobné že toto kulturní a civilizační pozadí vykonávalo zřetelný tlak na jeho dílo. Zdánlivě je možné ho sledovat především v podobě jistého. „negativního" principu, který lze zaznamenat v plánu postav či vypravěče jako úzkost, nedůvěru, zoufalství, strach před neosobní betonovou džunglí amerických velkoměst, před životním stylem orientovaným na výkon. Hostovského vypravěči i postavy se mnohokrát (nejzřetelněji například ve Všeobecném spiknutí) brání pronikání cizí neznámé kultury do svého života hledáním archetypálních symbolů domova a dětství. Tento. „negativní" princip byl už ovšem mnohokrát analyzován. Existuje ale i opačný pól, na němž lze uvažovat o pozitivních vkladech amerického prostředí, amerického myšlení do obrazu světa Hostovského vypravěčů? Hostovský se nikdy nesetkal s masovou oblibou u amerických čtenářů. Na druhé straně však už od počátku své exilové kariéry vzbuzoval pozornost. Stejně tak je možné předpokládat, že znalost děl těchto personalit, jejich způsobu myšlení, ovlivnila Hostovského symbolická podobenství hlouběji než autorova empirická, vždy jen parciální a z evropského úhlu pojímaná znalost amerického prostředí?"
[...]
"Hostovský interpretuje svuj vztah k Mumfordovi jako příklad neprofánního výjimečného intelektuálního porozumění dvou zasvěcenců, jimž je dána podoba prorocká jasnost zření, ale jejich mravní apel době není vyslyšen, dvou osamělých osobností, pokoušejících se svým individuálním etickým gestem bránit mravní degeneraci civilizace. V roce 1970 vyzval Hostovský Mumforda, aby se nevzdával plánu napsat paměti, protože slovo svědka jednou vytištěné nemůže být pominuto. „Even though I realize that books have small value as weapons, I still think that words of witness, once published, cannot be dismissed and often have surprising value in the future."
Téměř metafyzická síla, kterou tady Hostovský predikuje slovu svědectví, je důkazem vědomí jisté posvátné povinnosti, jíž má vědoucí osobnost vůči světu. Je tu však i zřejmé vědomí personální nezastupitelnosti svědecké role, a tedy i samoty. Hostovský a Mumford se potkávají jako dvě osamělé individuality, dva svědkové času, které sbližují vzácně podobná východiska v chápání světa i v metodě jeho zkoumání. V tomto intelektuálním přátelství bez potíží překonávali věkové či kulturní rozdíly, protože v jejich myšlení existovala vždy jen jediná civilizace aktuálně ohrožená ztrátou humanity. Vědomí tohoto vzájemného porozumění a jeho ceny vyjádřil Hostovský mnohokrát, nejlépe snad v listu z 19.dubna 1961. „We are living in a very dark period of history and everyone of us needs new sources of strength - and what better can happen to a writer in such circumstances than to realize that he is understood?"
[...]
"Hostovský interpretuje svuj vztah k Mumfordovi jako příklad neprofánního výjimečného intelektuálního porozumění dvou zasvěcenců, jimž je dána podoba prorocká jasnost zření, ale jejich mravní apel době není vyslyšen, dvou osamělých osobností, pokoušejících se svým individuálním etickým gestem bránit mravní degeneraci civilizace. V roce 1970 vyzval Hostovský Mumforda, aby se nevzdával plánu napsat paměti, protože slovo svědka jednou vytištěné nemůže být pominuto. „Even though I realize that books have small value as weapons, I still think that words of witness, once published, cannot be dismissed and often have surprising value in the future."
Téměř metafyzická síla, kterou tady Hostovský predikuje slovu svědectví, je důkazem vědomí jisté posvátné povinnosti, jíž má vědoucí osobnost vůči světu. Je tu však i zřejmé vědomí personální nezastupitelnosti svědecké role, a tedy i samoty. Hostovský a Mumford se potkávají jako dvě osamělé individuality, dva svědkové času, které sbližují vzácně podobná východiska v chápání světa i v metodě jeho zkoumání. V tomto intelektuálním přátelství bez potíží překonávali věkové či kulturní rozdíly, protože v jejich myšlení existovala vždy jen jediná civilizace aktuálně ohrožená ztrátou humanity. Vědomí tohoto vzájemného porozumění a jeho ceny vyjádřil Hostovský mnohokrát, nejlépe snad v listu z 19.dubna 1961. „We are living in a very dark period of history and everyone of us needs new sources of strength - and what better can happen to a writer in such circumstances than to realize that he is understood?"
zdroj: "Egon Hostovský a Lewis Mumford" Vladimír Papoušek
(Česká literatura, 5/1995) s. 510-518
