Neoliberální morálka - glosa k dokumentu "Woodstock 99: Mír, láska a běsnění" (17.8.2022)

 

"...Postmoderní situace vynáší do nebe smyslové rozkoše a ponouká k tomu, aby se každá škvíra a skulina zaplnila erotikou. [...] Na druhé straně tatáž kultura výslovně zakazuje, abychom s druhým hledačem rozkoše zacházeli jako se sexuálním objektem. " Zygmunt Bauman*

HBO dokument "Woodstock 99: Mír, láska a běsnění" ukazuje zpytování svědomí potomků tzv. Baby-Boomers, generace narozené v období 1949-1964 a dospívající ve věku marxistického revizionismu 60. let, na kterou jejich děti již plně rezignovaly a festival Woodstock 99 pouze ukázal jejich “revoluční” potenciál. Divák by ale měl být s to nenechat se vtáhnout do moralizujícího narativu, ale naopak s odstupu jej sledovat a pokládat si otázku: Jak je možné, že mainstream kultura 90.let je zatracována mainsteam kulturou současnosti? 

White Middle Class culture vs. Hip Hop

Éra nu-metalových kapel Korn nebo Limp Bizkit pro kulturní průmysl skončila ve chvíli, kdy začalo být módní zachraňování planety, podpora menšin a vytváření dobra všeho druhu. Tuto White Middle Class kulturu je nyní možné označit za toxickou, ačkoli kulturnímu průmyslu nikdy nešlo (a nejde) o morálku, ale zkrátka tento money make už nekonvenuje neoliberální morálce nové cílové skupiny. Přišel čas pro vytvoření nové kultury hlavního proudu a tou se stala afroamerická kultura. V nultých letech se skutečně něco v hip hopu začalo měnit, protože tzv. Rap Golden-Era (cca 1985-1995) byl ze strany hudebních labelů spíše "business move", ve kterém zavětřily rychlý zisk (toto už bylo poznat dříve např. ve filmu Beat Street z r. 1984). Tehdy nastala ideální konstelace, kdy byla hip hopová subkultura kooptována hudebním průmyslem, jako budoucí oficiální kultura. Jedním z výrazných znaků zrodu "nové kultury" bylo smazání hranic popu a rapu; producenti Timbaland, Pharrell Williams nebo Scott Storch začli produkovat pro mainstream. Stejně tak bylo možné vidět rappery a pop-hvězdy v jednom tracku. Eklektismus, typický rys postmodernismu, se rozjel všemi směry a napříč kulturami. Poslední dvě dekády ukázaly, že hip hop již není kulturou "have-nots" ze čtvrtí Harlem, Bed-Suy nebo sídliště Queensbridge. Stačí se podívat na weby Okayplayer nebo Pitchfork a je zřejmé, co konvenuje současnému neoliberalismu. Barack Obama poslouchá Snoop Dogga nebo naopak zve (White House Negro) Rapperz do svého Bílého domu. Paradox ale je, že hip hop byl (a stále je) genderově nekorektní a jeho kořeny vyrůstají z konzervativních ideí hnutí Nation of Islam, Five Percent Nation nebo gang kultury východního/západního pobřeží.

Party Hard

Zajímavý moment v dokument je komentář novinářky Maureen Callahanové o obtěžování a znásilnění několika žen na tomto festivalu. Callahanová se podivuje, jak je možné tvrdit, že si za to mohly ženy samy. Woodstock 99 byl ale zcela jiná situace než ty, ke kterým dochází v každodenním životě. Woodstock 99 byl moment, kdy se holky ve věku 20-25 svlékají, když na ně kluci ve stejném věku na ně křičí "show yo' tits". Přitom se vypije mnoho litrů piva, takže to je mejdan jako víno a nemůžeme se tedy divit, že dojde k těmto trestným činům. Baumanův citát v úvodu je pro tuto situaci naprosto výstižný. Dynamika a vibe festivalu Woodstock 99 nebyl tedy Love & Happiness; jestliže křičíme Party Hard, tak se nemůžeme divit, že Party je Hard. Koneckonců něco podobného se dělo na sobotních hip hop akcích v klubu 007 na Strahově koncem 90. let.

Rozlobená mládež

V dokumentu také zazní slova o údajné "zlobě" v tehdejší mládeži. Skoro se naznačuje, že mají důvod pro svoje běsnění. Generace fanoušků Limp Bizkit, The Offspring je ale naprosto vyprázdněná, hodnotově i emočně vyprahlá a maximálně se zmůže jen v davu křičet "show yo' tits", ukázat světu svůj middle finger a zapálit stánek s občerstvením. Kultura, co se vyžívá v bezúčelném zobrazování násilí, agresivity a obscénnosti, nemohla prožít tento festival jinak. Dokument tedy ukazuje přerod dvou etap v globalizovaném světě; první byla 90. léta, která se dají označit za nikdy nekončící party, kde absence ctností nikoho netrápila. Druhá etapa (nulté roky) byl už spíše dojezd, nicméně bylo i na Západě jasné, že i sekularizovaná společnost musí najít svou morálku a ctnost. Tato nová morálkou se měla zrodit z levicového progresivismu; a jehož prizmatem se hodnotí "mayhem" Woodstocku 99.

Vidět uvědomělé hudebníky a novináře, jak žasnou nad divokostí závěru 90. let může svým způsobem vytvářet kladný dojem. Pro někoho to může být téměř katarze, jak současná společnost znovu našla sama sebe a jen co se sebe smyla bláto Woodstocku 99, povstala lepší a silnější. Jenže s tímto optimismem bychom měli počkat, protože v této nové morálce je určitá křeč; trochu se na nás dobrácky směje, je ale nemilosrdná jakmile vybočíte z nalinkovaných hranic. Postmoderní běsi se tedy nekonají, protože současný Nikolaj Stavrogin, resp. Stěpan Verchovenskij, je mnohem rafinovanější a přináší zcela novou morálku. Morálku paradoxně prudérní, nikoli však vyvěrající z náboženství. Jestliže byla (ne)morálnost mládeže Woodstocku 99 v praxi realizovaná teze (a důsledek) kulturních rozporů kapitalismu Daniela Bella ** v americké společnosti, neoliberální morálka působí dojmem náboženské striktnosti, ačkoli je zcela sekulárně-materialistická. V případě náboženství jsou pravidla jasně dána transcendentním rozměrem, který člověk neurčuje, ale naopak určuje člověka, tudíž nelze relativizovat, že co platilo tehdy, nemusí platit dnes; a tedy pravý opak neoliberalismu, jehož myšlení je výhradně časové, subjektivní, ale hlavně relativizující, tudíž společnost nekonsoliduje, ale rozkládá.

poznámky:

* "Individualizovaná společnost" Zygmunt Bauman (Mladá fronta, 2004), s. 275
ang.originál: The Individualized Society (2001)
ukázka zde

** Ukázka #1: "Kulturní rozpory kapitalismu" Daniel Bell (1966)