Roland Barthes "Černý voják" (září 1956)

 

foto: obálka časopisu Paris-Match (No. 326, červen 1955), kterou Roland Barthes analyzuje

"Jsem u holiče a podají mi číslo časopisu Paris-Match. Na obálce vidím mladého černocha, který je oblečen do francouzské uniformy a se zdviženýma očima, jež jsou nepochybně upřeny na trojbarevný prapor, vzdává vojenský pozdrav. Takový je smysl obrázku. Ať už jsem však jakkoli naivní, dobře rozumím tomu, co mi naznačuje.: že Francie je velká říše, že všichni její synové bez ohledu na barvu pleti věrně slouží pod její vlajkou a že pomlouvačům, ohánějícím se údajným kolonialismem, se nemůže dostat lepší odpovědi než nadšení, s jakým tento černoch slouží svým takzvaným utlačovatelům. [...] černochovu biografii je třeba uzávorkovat, chceme-li osvobodit obraz a připravit jej k přijetí označovaného. Klíčovým bodem toho všeho je ovšem skutečnost, že forma nepotlačuje smysl, pouze jej ochuzuje, oddaluje, nakládá s ním podle potřeby. Máme pocit, že smysl umírá, avšak jedná se o odročenou smrt: smysl ztrácí svou hodnotu, ale uchovává si život z nějž se bude vyživovat forma mýtu. [...]

Právě tato zajímavá hra na schovávanou mezi smyslem a formou definuje mýtus. Forma mýtu není symbolem: salutující černoch není symbolem francouzského impéria, na to je příliš viditelně přítomen; předkládá se jako bohatý, prožívaný, spontánní, nevinný, nediskutovatelný obraz. Tato přítomnost je však současně podřízená, oddálená, podávána jako průhlednost, uhýbá trochu stranou, spolčuje se s konceptem, který k ní přichází v plné zbroji, totiž s konceptem francouzského imperialismu: stává se přítomností převzatou. [...] jakožto forma je jeho smysl oslabený, izolovaný, ochuzený; jakožto koncept francouzského imperialismu je náhle znovu vpleten do celku světa: do dějin Francie, do jejího koloniálního dobrodružství, do jejích současných nesnází.[...] 

Ze strany konceptu je očividně deformována stránka plnosti, totiž smysl: černoch  je zbaven svého příběhu a proměněn na gesto. [...] Tato deformace však není zrušením: černoch tu zůstává, protože koncept ho potřebuje: je odstraněn jen z poloviny, odebírá se mu paměť, nikoli existence; je zde umíněně, mlčenlivě zakořeněný a zároveň je upovídaný a vytváří promluvu, jež je cele k dispozici konceptu. Doslovně vzato koncept deformuje smysl, avšak neruší jej. Tuto kontradikci lze slovně výstižně vyjádřit: koncept smysl odcizuje. [...] Abych si podržel prostorovou metaforu, řeknu, že signifikace mýtu je tvořena jakýmsi ustavičným otáčivým pohybem, při němž se střídá smysl označujícího a jeho forma, řeč-předmět a metajazyk, čisté zvýznamňující vědomí a čisté vědomí obrazové; toto střídání je v jistém smyslu shromážděno v konceptu, který je využívá jako nejednoznačné, současně rozumové a imaginární, arbitrární a přirozeně označující. [...]

Aby se francouzský imperialismus zmocnil salutujícího černocha, je zapotřebí totožnosti mezi černochovým pozdravem a pozdravem francouzského vojáka. Motivovanost je nutná pro samotnou podvojnost mýtu, hra mýtu probíhá na základě analogie smyslu a formy: bez motivované formy není mýtu. [...] Francouzskému imperialismu mohu připsat řadu jiných označujících, než je černochův vojenský pozdrav: francouzský generál vyznamenává jednorukého Senegalce, milosrdná sestra podává bylinkový čaj Arabovi upoutanému na lůžko, bílý učitel vyučuje pozorné černoušky; noviny nám den co den dokazují, že zásoba mytických označujících je nevyčerpatelná. [...] Jaká je charakteristická vlastnost mýtu? Přeměňovat smysl na formu. Jinak řečeno, mýtus je vždy krádeží řeči. Salutujícího černocha, hnědobílý domek či sezonní zlevnění ovoce nekradu proto, abych z nich učinil příklady nebo symboly, ale proto, abych skrze ně neutralizoval francouzské impérium, svou zálibu v baskických rekvizitách, vládu.[...]

Jazyk se propůjčuje mýtu jiným způsobem: jen velmi vzácně předkládá od samého počátku plný, nedeformovatelný smysl. Příčina tkví v abstraktnosti jeho konceptu. [...] V okolí konečného smyslu však vždy zbývá jistá virtuální průhlednost, v níž se to hemží jinými možnými smysly: smysl může být téměř neustavičně interpretován. Dalo by se říci, že smysl, který jazyk mýtu předkládá, je smyslem porézním. Mýtus do něj může snadno vklouznout a nabobtnávat v něm. [...] Mýtus je depolitizovaná promluva; a předponě de- je především nutno dodat aktivní hodnotu: představuje zde pohyb určitého úkonu, bez ustání aktualizuje určité zrušení. V případě černošského vojáka zajisté není odsunut stranou francouzský imperialismus (ten je právě naopak tím, co je třeba zpřítomnit), nýbrž nahodilý, historický, jedním slovem fabrikovaný charakter kolonialismu. Mýtus nepopírá věci, jeho funkcí je naopak o nich mluvit: mýtus je jednoduše očisťuje, činí je nevinnými, zakořeňuje je v přirozenosti a věčnosti, dodává jim jasnost, která není jasností vysvětlením, nýbrž konstatováním. [...] Když mýtus přechází od historie k přirozenosti, uskutečňuje tím úsporný krok: ruší složitost lidských činů, dodává jim jednoduchost esencí, potlačuje veškerou dialektiku, jakýkoli přesah vůči tomu, co je bezprostředně viditelné, uspořádává svět, v němž chybí kontradikce, neboť nemá žádnou hloubku, nabízí svět rozložený v evidenci a zakládá jakousi šťastnou jasnost: věci vypadají, jako by značily samy od sebe [...] Mýtus je vždy na straně metajazyka: jím uskutečňovaná depolitizace často probíhá na pozadí, jež je již naturalizované a depolitizované obecným metajazykem, které je vytyčeno, aby věci opěvovalo, a ne aby na ně působilo. [...]

Máme-li posoudit politický náboj nějakého předmětu a mytickou prázdnotu, jež s ním jde ruku v ruce, nesmíme se nikdy postavit na stanovisko signifikace, ale na stanovisko označujícího, tj. uloupené věci, a v rámci označujícího se musíme na celou záležitost dívat z hlediska řeči-předmětu, tj. smyslu. [...] Zdá se, že tu běží o nesnáze související s dobou. Stručně řečeno zatím nevidím žádnou syntézu mezi ideologií a poezií (poezii chápu velmi obecně, jako hledání neodcizitelného smyslu věcí). Fakt, že se nám nepodařilo překročit nestabilní uchopování skutečnosti, je nepochybně měrou našeho současného odcizení: bez neustání přelétáme mezi předmětem a jeho demystifikací a nejsme schopni postihnout jeho celkovost: pokud totiž pronikneme k předmětu, osvobodíme jej, ale zároveň jej zničíme [...] Zdálo by se, že jsme na jistou dobu odsouzeni k tomu, abychom o skutečnosti mluvili vždy excesivně. Je to proto, že ideologismus i jeho protipól jsou nepochybně stále ještě magickými typy chování, terorizovanými, oslepovanými a fascinovanými rozpolceností společenského světa. A přesto musíme hledat právě tohle: smíření lidí a skutečnosti, popisu a vysvětlení, předmětu a vědění."

Roland Barthes
Září 1956

zdroj: "Mytologie" Roland Barthes (1957, česky 2004), kap. Mýtus dnes, s. 118-160
Překlad: Josef Fulka