Frankfurtská škola: Fromm, Adorno, Horkheimer, Marcuse (ukázka z knihy "Revoluce na pořadu dne: kritická teorie Frankfurtské školy..." Martin Valenta, 2011)
Frankfurtská škola v 30. letech: druhá dekáda
30. léta byla pro kritickou teorii, jak ji dnes známe, elementární a ustanovující. Také proběhly závažné společensko-politické události a jevy. V roce 1929 vypukla v USA ekonomická krize, která se rozšířila do Evropy a uvrhla velkou část nižších a středních tříd v nezaměstnanost a chudobu. Krize otřásla nepevným Versaillským systémem , který se rozsypal jako domeček z karet. Mladé neukotvené evropské demokracie padaly jedna za druhou a nahrazovaly je fašizující a fašistické autoritativní režimy. V tomto zlomovém historickém okamžiku nebyly levicové strany — sociální demokracie a komunisté - schopny jednotného postupu a postavit hráz šíření fašismu a nacismu. Část proletariátu - teoretické opory marxismu - se přiklonila k fašismu a nacismu. Dílčí marxistické teze se v praxi ukázaly jako neplatné. V Německu byla rozložena demokratická Výmarská republika a k moci nastoupil Hitler. [...]
Analytická práce ve 30. letech byla spojena zejména se jménem Ericha Fromm. Pod jeho vedením byly provedeny teoretické pokusy o skloubení marxismu a Freudovy psychoanalýzy. Vyhotovil koncept sociální psychologie (viz níže). Fromm se také postavil do čela empirických výzkumů (v Evropě a USA), které mapovaly mentalitu společenských tříd. Jejich účelem byl výzkum proletariátu a střední třídy (zaměstnanců). Měl ověřit platnost elementární Marxovy teze o roli a úloze proletariátu. Poté se - vlivem sílícího nacismu a fašismu - teoretické a empirické analýzy obrátily od společenských tříd ke vzniku totalitarismu na základě výzkumu autoritativního charakteru a rodiny, kde měl mít kořeny. Výzkum opět pracoval psychoanalytickou metodou a stále byl veden Frommem. I v tomto případě IFS (Institut pro sociální výzkum) prováděl dotazníková šetření o roli au to rit v rodinách s akcentem na proletariát, nižší střední stav a mládež. Výsledky výzkumů a analýz ukazovaly, že proletariát jako společenská třída měl disponovat srovnatelným i charakterovým i znaky jako střední maloměstská třída a proletariát se stal v podstatě střední třídou a jako samostatná skupina a se unikátní psychologickou strukturo u zanikl (nebo neexistoval). Tím byla značně zproblematizována Marxova teze o roli proletariátu
Druhým závěrem, opět doloženým empirickým výzkumem, bylo konstatování, že autoritativní výchova zejména v rodinách nižších a středních společenských tříd je předpokladem pro vznik autoritativních a totalitních režimů. Fromm tuto zkoumanou psychickou strukturu pojmenoval jako autoritářský charakter. I zde panovala mentální shoda mezi střední třídou a proletariátem. [...]
Adorno ve spolupráci s psychoanalytiky z Berkeley provedl experimentální sociologický a psychologický výzkum amerických společenských tříd a vrstev se zaměřením na odhalení míry antisemitského a totalitního smýšlení. Adornova skupina dospěla pomocí dotazníkových šetření k závěru, že sklon k antisemitismu je přím o úměrný „autoritářskému charakteru “, jak jej v 30. letech zavedl Fromm. Západní skupina dále dospěla k identickém u zjištění jako Fromm, že psychická struktura střední třídy a dělnictva (proletariátu) se v podstatě neliší. Dalším závěrem bylo zjištění, že americký (latentní) antisemitismus koresponduje s rasistickým postojem vůči černochům. Nositelé etnocentrismu, antisemitismu a stoupenci politického totalitarismu se měli ve ve znatelné míře překrývat a jejich pojítkem byl autoritářský charakter. Celkově došla Adornova skupina k závěru, že latentní antisemitismus a politický totalitarismu s je v USA relativně rozšířený, a to v podstatě ve všech společenských třídách. [...]
Escape from Freedom (EF) — Strach ze svobody
V Escape from Freedom („Strach ze svobody“, prvně publikováno 1941) podal Fromm první monografickou podobu KT [...] EF je dělen do sedmi kapitol. V prvních dvou je nastoleno téma svobody a individuace a vedena polemika s Marxem a Freudem . Dále je znovu analyzována reformace a protestantismu. V čtvrté kapitole je představen jednotlivec po nástupu kapitalismu. V páté kapitole ukázány mechanismy úniku ze svobody, v šesté proveden rozbor nacismu a v poslední nastíněn a vize spontánní existence jako odpověď na strach ze svobody. Úvodem byla položena otázka, jak je možné, že když se lidský druh stal pánem a pomocí vědy a techniky zpřetrhal pouta přírody, a jednotlivec se osvobodil od moci církve a šlechty, přesto nebylo dosaženo autentické svobody, ba byla pozbývána, jak dokládal dominující nacismus.
Byla stanovena geneze; (1) subjekt zbavující se pout přírody a rozklad feudalismu, (2) subjekt svobodný! (3) subjekt izolovaný! (4) subjekt navracející se do nesvobody.
Fromm se pokusil o genealogii psychické struktury společnosti. Vycházel z mentality raného a vrcholného feudalismu, pro kterou odmítal označení „doba temna“. Středověký člověk sice nebyl individualitou v pravém slova smyslu, ale stál hluboce ukotven (ale také spoután) silou cyklů ročních období, církevního roku a s ním spojených rituálů, silou zemské identity, stavu a rodiny. Individuální nesvobodu vyvažoval pocit jistoty - duchovního, sociálního a zemského zakořenění. [...]
Segmenty kalvinismu (puritanismu) a luteránství měly být zárodkem kapitalistické mentality. Segmenty kalvinismu (puritanismu) a luteránství měly být zárodkem kapitalistické mentality. Podle Kalvína nebylo možné predestinaci ovlivnit, ale skutečnost, zda je jedinec předurčen ke spáse nebo k zatracení, měla být rozpoznatelná na základě znamení v pozemském životě. Mezi ně patřila mravnost, pečlivost a plnění povinností. Později přibyla do kalvínského katalogu ctností myšlenka, že jedním ze znamení je bohatství a úspěch dosažený již v pozemském životě. Protestantismus byl dle Fromma reakcí náboženství na společenskou dynamiku 15. a 16. století. Nabídl úlevu od nejistoty vyvolané změnami života učením o nicotnosti subjektu, který v pozemském bytí měl nyní jedinou možnost: plně se oddat a podřídit Bohu. Protestantská mentalita se později měla stát jedním ze stavebních kamenů kapitalismu. [...]
Fromm rozlišoval tři mechanismy úniku. Všechny měly společný jmenovatele v podřízení se vyšší moci. První typ byl charakteristický pro sadomasochistický charakter. Jeho touha ovládat, nebo být naopak podřízen, měla pramenit z nejistoty a osamocení. Měla být vedena nevědomou a degenerovanou touha po mezilidském vztahu. Součásti sadomasochistického charakteru měla být touha být součástí vyššího mocného celku - jemu byla za účelem vymanění se z osamocení obětována individuální svoboda. Cílem byl i zde únik od individuální svobody k vyšším u celku. Vznikl „automatizovaný jedinec“ — prototyp „nesvobody“ v jinak formálně svobodné kapitalistické společnosti. Fromm dále analyzoval důsledky únikových mechanismů. Zjednodušeně řečeno se domníval, že nástup totalitních ideologií — zejména nacismu - byl reakcí na popsané změny v psychice společnosti. [...]
Horkheimerovy eseje z 30. a 40. let
Horkheimer se stále tázal, proč se moderní kapitalistická společnost uzavřela do systém u, který měla charakterizovat nelidskost a nerozum ? Hovořil o omámení liberálním egoismem a kapitalismem.
Sumarizace hlavních myšlenek:
1) Byla vedena polemika s karteziánskou tradiční teorií poznání, která vedla k rozvoji vědy a techniky 19. století a přinesla hmotné zabezpečení lidstava. Horkheimer tuto teorii a priori neodmítal, naopak uznával její přínosy. 2) Tradiční teorie a kapitalismus, jehož vznik byl tradiční teorií podnícen, měla být nyní překonaná, neboť ab origine nebrala v potaz jednotlivce a společnost. Ta měla být v kapitalismu nelidská, výrobní vztahy pádem do barbarství. Tato kritika předvídala novou teorii poznání — kritickou teorii. 3) Úkolem kritické teorie bylo nahrazení tradiční teorie a kapitalismu a vytvoření spravedlivější společnosti bez tříd.
Dialektika osvícenství (DA) - Horkheimer & Adrono
Kniha Dialektika osvícenství je považována za elementární dílo kritické teorie napsané Adornem a Horkheimerem v letech 1941-44, temném dějinném období, které DA formovalo. [...] Jako Fromm se analyticky ponořili do dějin (evropské) civilizace. Oproti Frommem kladeném akcentu na reformaci, se zaměřili na osvícenství. Za příčinu civilizačního úpadku byla označena sebedestrukce osvícenství. Sebezničení nastalo proměnou a totalitou osvícenství, které nebylo schopno diskuse se sebou samotným neboli sebereflexe a proměnilo se v mocenskou formu instrumentálního rozum u. Osvícenství zapomenulo na svůj cíl - emancipaci subjektu a lidstva od přírodních sil. Z osvícenství se stala mytologie - podobna bájím a mýtům - vykládající jsoucno jen ze sebe sama a svého domnělého nároku na konečnou pravdu. [...]
Hlavním poselstvím bylo: osvícenství ovládlo hmotu (přírodu) silou ratia, osvícenský projekt byl správný, ale osvícenský logos se proměnil v instrumentální rozum nárokující si konečnou pravdu. Proto je třeba „osvítit osvícenství“ - uvolnit jej z mocenského nároku rozumového poznání a osvícenství umožnit nový rozvoj díky sebereflexi — vedením dialogu se sebou samým. [...] Osvícenství po svém triumfu spoutalo svět a ovládlo hmotu (přírodu) silou ratia. [...] Adorno a Horkheimer hledali odpověď na otázku, kde leží kořeny mocenského pokusu ratia (osvícenství) o nadvládu. [...] Osvícenství je považováno za totalitní systém , protože nevede polemiku a není schopno sebereflexe. [...] Osvícenství upadlo do tautologie - vyvozovalo pravdivost ze sebe samého. Jiným aspektem dominance osvícenství bylo odcizení v mezilidských vztazích, což se mělo projevit zejména v pracovních vztazích liberálního kapitalismu. Osvícenství mělo přetavit subjekt ve hmotu, věc a stroj. Ze subjektu zmizel duch a krev a zůstal jen rozum - byl odkouzlen. [...]
Maximou se staly, v uvedeném pořadí, zisk a zábava. S ostražitostí bylo vyhlazeno vše, co pronikalo za jasně definované motivy. Zábavní průmysl měl být nikdy nekončící brak a cirkus, podvod na zmanipulovaných a hypnotizovaných masách, které se nevědomky staly garantem nepředstavitelného bohatství těch, kteří kolotoč roztáčeli. Měl být konečným potvrzením dekadence a úpadku. Masová kultura byla totalita - logicky navazující na totalitu osvícenského logos a totalitu racionalizované etiky. Konečným produktem této show byl to subjekt rezignující na vlastní vrozenou identitu, který si osvojil kolektivní vzorce nabízené masovou kulturou a zábavním průmyslem . Zmizel člověk, zbyla masa hmoty zbavená vlastního úsudku, manipulované a hypnotizované kolečko soustrojí, které mohlo být kdykoliv nahrazeno. Subjekt, který se posléze tak hodil nacistickým hordám a jiným totalitním systémům. [...]
Kritická teorie (KT) Herberta Marcuse
KT Herberta Marcuse zrála nejdéle z první generace IFS. Možná také proto byla komplexní a zároveň i srozumitelná a nalezla ve své době mohutný ohlas. Marcuse se stal celebritou roku 1968. Ve třicátých letech bylo možné mluvit o Marcusovi jako o třetím hlavním analytikovi po Frommovi a Horkheimerovi. [...]
Marcuse napsal po válce dvě elementární studie rozvíjející DA, ve kterých byla rozvedena a precizována KT. Jednalo se o Eros and Civilization (1955) - hlavní teoretické dílo "A One Dimensional Man" (1964), kterým zase získal proslulost. Marcuse se stal ideovým vůdcem nové levice a v tomto kontextu byly podstatné také jeho eseje jako Represive Toleranz („Represivní tolerance“, 1966), Das Problem der Gewalt in der Opposition („Problém násilí v opozici“, 1967), Das Ende der Utopie („Konec utopie“, 1967) nebo Subverting Forces — in Transition („Síly rozvratu — v přechodovém stádiu “, 1969). Tyto prameny v mnohém uzavíraly KT první generace a význam ně spoluvytvářely zázemí pro pokus o její společenské a politické prosazení, které Marcuse spoluorganizoval v letech 1967-1969 a později. V polovině 60. let se Marcuse stal jedním z ideových vůdců amerického hnutí proti rasismu a válce ve Vietnamu, které se rozšířilo — a spolu s ním i proslulost Marcuse — po celém světě, zejména v západní Evropě. Marcuse prožil sen (skoro) každého filozofa — jeho studie byly studovány, vycházely ve velkých nákladech, vyvolávaly polemiky a nová levice a studentská hnutí se pokusily Marcusovy teze prosadit do společenské praxe. [...]
Jednorozměrný člověk (ODM) Herberta Marcuse
Druhou stěžejní studií Marcuse je One Dimensional Man (prvně publikováno v Londýně 1964, v SRN jako Der eindimensionale Mensch v nakladatelství Suhrkamp 1967, česky 1991). Kniha se stala předním teoretickým pramenem nové levice a protestních hnutí šedesátých let a Marcuse proslavila. [...]
Ekonomický a politický systém smířil antagonistické síly - střední stav a proletariát. Všeobecně dosažitelným dostatkem a pomocí systematické manipulace byla eliminována opozice. Kritika byla paralyzována, nedostávalo se třídní základny pro změnu. Přesto měl mít ekonomický a politický systém totalitní tendence. Iluzivní pluralita a demokracie měla zastírat reálný manipulativní totalitarismus, formování vědomí a nevědomí. Subjekt přesunul budování identity a vztah ke světu na (vnucené) kolektivní vzorce. V tomto procesu sehrávala elementární roli masmédia — televize, rádio a tisk. Skrze ně se manipulace uskutečňovala a byla vytvářena neindividuální kolektivní identita. Vznikaly armády mediálních odborníků — profesionálních tvůrců kolektivních reklamních hypnóz zneužívajících poznatků (hlubinné) psychologie a sociologie. Tak vznikalo umělé veřejné mínění — jako výsledek systémové manipulace. Kult růstu životní úrovně a produktivity racionalizoval a legitimizoval systém. [...]
Pojítkem jednorozměrnosti byl jednorozměrný jazyk. Transcendentní druhá dimenze byla vyhlazena i z něho, připomínal televizní reklam u zploštěnou do obecných frází. Jazyková jednorozměrnost se opět týkala obou politických systémů. Jednorozměrný jazyk zablokoval abstraktní, negativní a kritické myšlení. [...]
Sumarizací hlavních myšlenek ODM je získána rozvedená teze EC (Eros a civilizace, 1955) o triumfu Thanatos
A. Systém liberalismu a kapitalismu je založen na kultech růstu životní úrovně a produktivity;
B. Oba tyto kulty předpokládají nutnost rostoucí exploatace hmoty (přírodních sil) a subjektu.
Marcuse nenabízel syntézu C. Rozvoj obou kultů měl představovat ohrožení života na zemi. Marcuse ve shodě s KT rozvinul dialektiku rozumu:
A. Rozum a ovládnutí hmoty (přírodních sil) člověkem je nutné. Přírodní síly jsou slepé, animální a barbarské. Jen pomocí ratia a jím ovládnuté přírody bylo dosaženo hmotného zabezpečení.
B. Plody racionality (výrobní síly) by měly být v kolektivním vlastnictví. Společnost m á být rozum ně organizována, aby každý její člen dosáhl všeho potřebného.
C. Ovládnutá hmota (přírodní síly) nesmí být exploatována. Rozumný člověk s ní žije v souladu.
Marcuse a KT se ve své civilizační kritice nikdy neocitli na konzervativních pozicích anti-industrialismu s požadavkem návratu k feudálním sociálním a ekonomickým strukturám . Naopak, KT jako by volala - více rozum u. Ale rozumu reflektujícího svá omezení, rozumu nenárokujícího totalitní postavení v přihrádkách psychické struktury. KT volala po dokončení osvícenství, po aplikaci rozumu také na společenské a politické uspořádání světa a v nakládání s ovládnutou hmotou (přírodním i silami).
Další nosné teze ODM lze seřadit do jednoduchého schématu: a) systém liberálního kapitalismu je dějinný projekt a vůči tomuto projektu mohou a mají být stavěny konkurující projekty! b) etablovaný systém je jednorozměrný — vytváří nejen jednorozměrné myšlení a chování, ale také jednorozměrný jazyk, filosofii a kulturu; c) proto je třeba usilovat o změnu společenského vědomí — o obecné uvědomění a pochopení podstaty systém u: d) společnost sovětského bloku není autentickým komunistickým společnostmi, naopak zneužila myšlenky marxismu a komunismu e) etablovaný kapitalistický systém je třeba svrhnout.
"Jednorozměrný člověk" Herberta Marcuse (1964)
"Jednorozměrný člověk" Herberta Marcuse (1964)
