Andrej Tarkovskij o umění, filmu, sobě, ženách a štěstí (ukázka z knihy "Krása je symbolem pravdy", překlad Miloš Fryš)
"Mám pocit, že lidstvo si přestalo věřit. Když myslím na dnešního člověka, vidím ho jako zpěváka, jak otvírá a zavírá ústa v rytmu, ale nevydává žádný tón. Koneckonců všichni ostatní zpívají. Chová se tak, protože už nevěří v důležitost vlastních aktivit. Člověk bez víry, bez naděje na to, že by ovlivnil společnost, v níž žije, svým chováním. V každém případě vidím smysl lidské existence v úsilí zvítězit nad sebou, odlišit se od toho, kým jsme se narodili. Mně jde o to poukázat na nerovnoměrný vývoj našeho duchovního a hmotného světa. Tolik jsme upřednostňovali náš hmotný vývoj, až jsme stanuli zcela nepřipraveni zacházet s technologiemi, jež jsme vytvořili. Pro mě je člověk v zásadě duchovní bytost a jeho život spočívá v rozvoji tímto směrem. Jestliže se mu to nedaří, společnost upadá."
s. 193-193
"Nelze dosud zapomenout na geniální film ještě z minulého století, film, kterým všechno začalo, Příjezd vlaku. Tento proslulý film bratří Lumiérů vznikl jednoduše díky vynálezu kamery, filmového materiálu a promítačky. Tato pouze půlminutová podívaná ukazuje část nástupiště osvětleného sluncem, promenující pány a dámy a vlak, který z hlubin záběru najíždí přímo na kameru. Postupně, jak se vlak přibližuje, lidé vstávali a prchali, v sále narůstala panika. Připadá mi, že právě toto byl okamžik zrození filmového umění. Nešlo jen o snímací techniku nebo nový způsobe reprodukce reality, nikoli. Zrodil se nový estetický princip. V čem spočívá? Poprvé v historii umění, poprvé v historii kultury byl nalezen způsob, jak se bezprostředně zmocnit času. [...] Člověk tak získal matrici reálného času. Čas spatřený a fixovaný mohl být nyní nadlouho (teoreticky navždy) uchován v kovových schránkách. [...] Jenomže hned po nich se vývoj filmu najednou ocitl na jen zdánlivé umělecké cestě, filmu vnucené, cestě vyhovující potřebám a vkusu měšťáků. [...] Film byl využit jako prostředek jednoduché a lákavé fixace divadelních představení.
Film se tedy ubíral falešnou cestou a jsme povinni si přiznat, že smutné ovoce těchto dob sklízíme dodnes. A to si ani nevšímám nešvaru ilustrativnosti, protože podstata problému spočívá především v odklonu od uměleckého využití nejcennější možnosti kinematografie, možnosti uchovat reálnost času."
s. 155
"Nevím, kdo jsem. Nepoměrně jednodušší je mluvit o tom, jací jsou ostatní lidé. Sami sebe známe nejméně. To je příčinou bezradnosti vůči vlastním problémům. Mám jeden vážný nedostatek, nejsem tolerantní. Celý život jsem se snažil s touto vadou bojovat, ale nedaří se mi ji přemoci. Chybí mi ona shovívavost, kterou člověk nabývá s věkem. Velmi tím trpím. Je to právě ten nedostatek, který mi nedovoluje cítit k lidem sympatie. Hodně mě to trápí. Jsem vůbec neveselý člověk. Určitě proto, že život přede mě stále kladl obtížné, málem neřešitelné úkoly. Když se směju, mám vždycky pocit viny. Nějak mi připadá, že můj smích není na místě. [...]
Člověk započal svou cestu dějinami tím, že se v boji o přežití musel spojit s ostatními lidmi. Dnes by ale lidé měli žít dál od sebe a stýkat se výhradně kvůli hezkým věcem a ne se vzájemnými kontakty bolestně zraňovat. Spojení člověka s ostatními lidmi, čili život ve společenství, se mi zdá být vynucenou formou lidské existence. Jednoduše to tak dopadlo. taková je naše civilizace. Zdá se mi, že kdesi na počátku své cesty udělalo lidstvo chybu. Jeho vývoj by měl jít jiným směrem."
s. 173
"Po smrti matky jsem se cítil moc sám. [...] Plakal jsem, když umřela. Myslím si, že moje slzy nebyly jen výrazem smutku nad ztrátou matky. [...] Plakal jsem z egoismu. Cítil jsem se v té chvíli úplně sám. Ztratil jsem přece nejbližšího člověka. V konečném účtování jsou slzy symbolem egoismu."
s. 175
"„Když přemýšlím o ženách všeobecně, nechápu, proč usilují o rovnoprávnost, proč o ni bojují… Podle mne je pro ženu nejdůležitější, aby zůstala ženou. Krása ženy spočívá ve skutečnosti v tom, že si zachová svou ženskost spolu s takovými vlastnostmi, jako je náklonnost a láska. Domnívám se, že žena je svou podstatou lepší než muž, ale jen tehdy, když si zachová svou ženskost. Pak u mne vzbuzuje největší úctu a lásku. Mimochodem, láska je pro mne spíše otřesem než štěstím...“
s. 175
"Po pravdě řečeno, nikdy jsem nechápal, že umělec by mohl být při své tvorbě šťasten. Nebo je to nepřesné slovo - šťasten? Ne, nikdy. Člověk nežije proto, aby byl šťasten. Jsou věci mnohem důležitější, než je štěstí."
"Andrej Tarkovskij" Slovo o Apokalypse (Londýn, 1984)
Celý text @Zrcadlo: Společnost přátel Andreje Tarkovského a duchovních hodnot (zkráceně SPAT)
s. 187
zdroj: "Krása je symbolem pravdy" Andrej Tarkovskij (2011, Camera Obscura)
Překlad: Miloš Fryš
Počet stran: 482
Připravil Jan Sedmidubský a Pavel Hlavatý.
(ČRozhlas, pořad Potréty, 19.9.2010)
