"Nová pravice: Po čtyřiceti letech" Alain De Benoist (2009)
"Nová pravice: Po čtyřiceti letech" Alain De Benoist, s. 19-33
Vyšlo jako předmluva ke knize Tomislava Suniće "Evropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství" (2019, Sol Noctis)
[...] "Pojem "nová pravice" představuje další potíž. V té době již existovala anglická nová pravice a americká nová pravice, ale tyto "nové pravice" neměly s ENP ani zdaleka nic společného a spíš byly jejím pravým opakem. Kombinovaly náboženský fundamentalismus a morální řád se slátaninou atlanticismu, "westernizace", obranou kapitalismu a přitakáním ideologii volného trhu. Taková anglo-americká nová pravice ve skutečnosti zosobňuje vše, co ENP odjakživa kritizovala - a to velice radikálně. Jestli si někdo koupil tuto Sunićovu knihu a doufal, že se něco dozví o takové "nové pravici", tak teď jistě musí být velice zklamán.
Všeobecně a bez ohledu na různá nedorozumění, která mohla zapříčinit její název, musel pokus o pochopení ENP na druhé straně Atlantiku být i bez toho velice náročný. To, co se v Americe označuje jako "pravice", ve skutečnosti pozůstává ze dvou proudů. Jeden je hlavní, umírněný, stojící na střední třídě, odpovídající "konzervativním" kruhům (a dělící se na mnohé sekty a klany), jehož hlavním poznávacím znakem je neochvějné velebení ekonomického systému - tj. kapitalismu - jenž ve skutečnosti vede k zničení všeho, co mu umožňuje přežít. V čele druhého proudu stojící frakce radikálů, častokrát zosobněné malými extremistickými buňkami nazývajícími se "rasoví realisté", jejichž ideologie je jednoduchou směsí nacionalismu a xenofobie. ENP se nejenže nikdy neztotožnila s ani jednou z těchto anglosaských novopravicových sekt, ale neustále bojovala i proti jejich principům a premisám.
K tomuto musíme přičíst další nejasnost a to problém politického slovníku. Uvedu jen jeden příklad. V oblasti idejí vnímala ENP liberalismus jako jednoho ze svých úhlavních nepřátel. Slovo "liberál" však v západní Evropě znamená něco zcela jiného než ve Spojených státech. Na druhé straně Atlantiku je "liberálem" někdo, kdo ze své středolevé pozice obhajuje jistý druh sociální politiky a navrhuje státní redistribuci bohatství. Také zastává shovívavé pozice v oblasti sociálních norem a má sklon být zaníceným obhájcem ideologie lidských práv. Ve Francii takovým lidem říkáme "progresivisté". A naopak na této straně Atlantiku je liberálem především zastánce individualismu, volného trhu, přičemž volá po co nejmenším zasahování a pravomocech státu (a také je přívržencem Ameriky). Požádáte-li Francouze, aby uvedl jméno nějakého známého liberála, tak by ihned zmínil Ronalda Regana či Margaret Thatcherovou. Jinými slovy to, co my nazýváme "liberální", se ve velké míře kryje s tím, co by v Americe označili za "konzervativní" - a tedy stojící proti "liberálnímu"!
Tento rozdíl má historické příčiny: Američané si zachovali původní význam pojmu "liberalismus", jenž se poprvé objevil jako doktrína v 18. století a byl především "levicovým" intelektuálním proudem, jelikož byl hlavním dědicem filosofie osvícenství. V protikladu k tomu byli liberálové v Evropě postupně vytlačeni doprava nově přicházejícími socialistickými a komunistickými školami myšlení, až se koncem 19. století začali ztotožňovat s konzervativní buržoazií (někdy ve Francii označovanou slovem "orléanistes"). Teď vidíme, s jakým opovržením se tato kniha mohla v Americe setkat, neboť jako dílo prezentující "antiliberální" ideje zajisté vyvolávala nejrůznější asociace na základě možného nedorozumění.
Nakonec je tu ta nezpochybnitelná potíž, že kritika Spojených států a amerikanizace světa, jež je výsledkem postupného prosazení se americké hegemonie a jež byla standardním tématem rozmluv ENP, může jen stěží oslovovat Američany, kteří vidí svou vlast nejen jako "zemi zaslíbenou" a jako kvintesenci toho nejlepšího ze všech možných světů, ale také, a to právě ze zmiňovaných důvodů, i jako model pro ostatní zem, jenž je třeba exportovat do celého světa. Skutečnost, že pouhá hrstka textů ENP byla přeložena do angličtiny, ačkoli současně došlo k překladu do patnácti jiných jazyků, o čemsi vypovídá. Zdá se, že je to znamení, že za Atlantikem se nikdy neporozumí zbytku "staré Evropy" (nebo i takzvanému "zbytku světa"), nebudu-li úplně amerikanizována. ENP tedy pro většinu Američanů zůstává terra incognita. [...]
Je zapotřebí zdůraznit, že ENP nikdy nezastávala nepřátelské pozice vůči demokracii a rovnosti. Byla kritická k egalitářství a poukazovala na limity liberální demokracie, což je úplně jiná záležitost. Mezi rovností a egalitářstvím je zhruba stejný rozdíl jako mezi svobodou a liberalismem, univerzálním a univerzalismem, všeobecným blahem a komunismem. Egalitářství si klade za cíl zavést rovnost tam, kde pro ni není místo nebo kde se neshoduje s realitou jako například když někdo argumentuje, že všichni jedinci mají stejné dary nebo stejné dovednosti. Ale egalitářství také míří k tomu, aby byla "rovnost" vnímána jako synonymum pro "stejnost", tedy opak rozmanitosti. Opakem rovnosti je však nerovnost, nikoli rozmanitost. Například rovnost mužů a žen nemůže smazat realitu rozdílů mezi dvěma pohlavími. [...] ENP vždy zavrhovala to, co jsem nazval ideologií stejnosti, tj. univerzalistickou ideologií, která pod náboženským či profánním pláštěm směřuje k tomu, aby zredukovala rozmanitost světa, jako třeba rozmanitost kultur, žebříčků hodnot či zakořeněných způsobů života.ve prospěch jednoho uniformního modelu. Implementace ideologie stejnosti vede k redukci a smazání rozdílů. Navzdory svým univerzálním nárokům je fundamentálně etnocentrická, nikdy neustávající v legitimizaci jakýchkoli forem imperialismu. V minulosti ji exportovali misionáři přející si konvertovat celou planetu na víru v jednoho Boha a později to ve stejném duchu byli kolonizátoři, kteří ve jménu "nevyhnutelnosti dějin" a kultu "pokroku" vnucovali svůj způsob života "domorodému obyvatelstvu". Dnes se to samé děje pod znamením kapitalistického systému (forme-capital, tj. kapitalismus jako způsob života a myšlení), jenž tím, že si podmaňuje symbolickou imaginaci ve jménu merkantilních hodnot, proměňuje svět v rozlehlé a homogenní tržiště, v němž jsou jedinci redukováni do pozic producentů a spotřebitelů (sami se tak stávajíce komoditami) a jsou nuceni přijmout mentalitu homo economicus. Ideologie stejnosti, jelikož je jejím cílem vyhlazení rozmanitosti, toho jediného skutečného bohatství lidstva, je ve skutečnosti karikaturou rovnosti. [...]
ENP již od svých počátků vnímala sebe samu výlučně jako školu myšlení, nikoli jako politické hnutí. [...] Od počátků své nakladatelské činnosti se ENP činila ve svém metapolitickém díle. A co že to je ta metapolitika? Rozhodně to není jiný způsob dělání politiky. Otázka metapolitiky se zrodila z uvědomění si role idejí v běhu dějin a z přesvědčení, že každému (politickému) činu předchází intelektuální, kulturní, doktrinální a ideologická práce. [...] Abych to shrnul do jednoduchého vzorce: osvícenství se zrodilo před Francouzskou revolucí, avšak Francouzská revoluce by bez osvícenství nebyla uskutečnitelná. Před každým Leninem musí být nějaký Marx. [...]
[ENP] neříkali "nejsme ani pravice, ani levice", což vlastně neznamená nic. Spíš se rozhodli, že "budou pravice i levice". Dali na srozuměnou, že jejich úmyslem je hledat ty nejlepší ideje bez ohledu na to, jakou nálepku získaly. Viděli to tak, že neexistuje žádný souboj "pravicových idejí" a "levicových idejí", ale pouze falešných idejí a oprávněných idejí. [...] Pojmy levice a pravice se dnes staly bezvýznamnými. Přežívají pouze v poli parlamentní politiky poté, co se přežily v poli ideovém. Zmiňme důležitý fakt: všechny velké události posledních desetiletí místo aby vzkřísily dělení na levici a pravici, spíš naopak odhalily nové dělicí čáry, což pouze potvrzuje úplné přeskupení politického a ideologického zázemí. Například dvě války v Zálivu, založení Evropské unie, balkánské konflikty, to všechno rozdělilo tradiční levici a tradiční pravici, potvrzující anachronismus této dichotomie. [...]
Když se sovětský komunismus zhroutil, tak se americký komentátor Francis Fukuyama odvážil předpovědět "konec dějin". Chtěl tím říct, že kapitalismus a liberální demokracie s pádem komunismu ztratily svého úhlavního nepřítele a že odteď jsou všichni lidé na Zemi zavázáni přijmout, z víceméně dlouhodobého hlediska, "západní", tedy americký model života. Tuto tezi kritizoval Samuel Huntington, jenž zaujal pozici teoretika "střetu civilizací". Obě vize jsou mylné. Místo konce dějin jsme v posledních letech svědky návratu dějin. Jak by se dějiny mohly někdy "zastavit"? Lidské dějiny jsou vždy otevřené pluralitě možností a tato pluralita se nikdy nedá s jistotou předpovědět. Dějiny jsou nepředvídatelné, protože člověk - jenž je fundamentálně dějinnou bytostí - je nepředvídatelný. Kdyby se dějiny daly předvídat, tak by to už nebyly dějiny. [...] Co se týče Huntingtona, měl pravdu, když se postavil snílkovi Fukuyamovi a prohlásil, že lidstvo není jednolitý celek. Jeho myl však spočívá ve víře, že "civilizace" se stanou plnohodnotnými aktéry v mezinárodní politice, což se však doposud nikdy nestalo. Teze Samuela Huntingtona je očividně postavena tak, aby legitimizovala islamofobii, jež je vlastní hegemonickým postojům Spojených států amerických (které si velice brzy našly "náhradního ďábla" v karikatuře islámu, kterého tak velmi potřebovaly po zmizení sovětského "impéria Zla"). O něčem vypovídá i skutečnost, že Huntington, aby uchoval a zatvrdil svou "atlantistickou" mentalitu, neváhá rozdělit Evropu ve dví, umisťuje západní polovinu do tábora Ameriky, zatímco východní přiřazuje k Rusku a k pravoslavné církvi. [...]
Hluboce věřím v to, že identita národa je méně ohrožena identitou sousedního národa než ideologií stejnosti, tj. homogenuzujícím kolosem globalizace a vůbec celým globálním systémem, pro nějž jsou jakékoli kolektivní identity překážkou, kterou je zapotřebí smazat. když se železné sevření uvolnilo, tak země, jež byly součástí sovětského a komunistického prostoru, věřili, že v Západu našly ten ráj, o kterém tak dlouho snily. Ve skutečnosti vyměnily jeden donucovací systém za jiný, odlišný, avšak stejně hrozivý. Lze říct, že v rozkládání kolektivních identit se kapitalismus ukázal být mnohem afektivnější než komunismus. Ukázalo se, že je mnohem materialističtější. Stačilo mu pár let na to, aby v globálním měřítku prosadil model člověka jakožto homo economicus, tj. jakožto tvora, jehož hlavní smysl existence v tomto světě spočívá v produkci a konzumaci. Jak se nás snaží přesvědčit liberální antropologie, tento člověk je sobecký a jeho jediným posláním je hlídání si svého vlastního zájmu. Bude to opravdu děsivé, uzříme-li ve střední a východní Evropě pouze dva typy lidí: prozápadní liberály a šovinistické nacionalisty. [...]
ENP vynakládá velkou snahu, aby identifikovala svého skutečného nepřítele. Jejím úhlavním nepřítelem na ekonomické úrovni je kapitalismus a merkantilní společnost; na filosofické úrovni to je individualismus; na politické frontě univerzalismus; na sociální frontě buržoazie; na geopolitické rovině to je Amerika. Proč kapitalismus? Protože - v rozporu s tím, za co ho pokládal komunismus - kapitalismus není pouze ekonomický systém. Je to především antropologický systém, jenž stojí na hodnotách kolonizujících symbolickou imaginaci, kterou radikálně transformuje. Je to systém, který všechno redukuje na pouhou tržní, výměnnou hodnotu. Je to systém považující všechno, co nelze ohodnotit penězi, za sekundární, pomíjivé či neexistující. [...] Kapitalistický systém spočívá v logice "pořád všeho víc" - více obchodu, více trhu, více zisku - a věří, že takové hromadění je podstatou lidského štěstí. Je to univerzální uplatnění axiomu úročení, tj. ideje, že nekonečný materiální růst je možný navzdory konečnosti světa. [...] Znamená to proměnu planety v obrovský supermarket, v gigantickou civilizaci komerčnosti. [...]
Alain De Benoist
Paříž
Leden 2009
www.AlainDeBenoist.com
