Alexandr Dugin "Čtvrtá politická teorie" (ukázka)

 

ukázka z knihy Alexandra Dugina "Čtvrtá politická teorie" (2020, Sol Noctis), překlad Ivan Šebesta

"Zjišťujeme, že 20. století bylo stoletím ideologií. Pokud v minulých staletích hrály v životech národů a společností stěžejní roli různá náboženství, dynastie, stavy, třídy a národní státy, tak ve 20. století se politika přesunula do výhradně ideologické oblasti, čímž překreslila mapu světa, národnostní a civilizací novým způsobem. [...] Tři hlavní ideologie 20. století byly:

- liberalismus (pravicový a levicový)

- komunismus (včetně marxismu, socialismu a sociáldemokratismu)

- fašismus (včetně národního socialismu a jiných variant "třetí cesty“ – nacionálního syndikalismu španělského diktátora Franka, Perónova "justicialismu v Argentině, Salazarova režimu v Portugalsku atd.) 

[...] Výsledkem tohoto vývoje je ten, že koncem 20. století je liberalismus teorie poslední ze tří politických teorií moderny, jež je schopna mobilizovat ohromné zástupy napříč celým světem. Avšak teď když zůstala sama, všichni jednohlasně mluví o "konci ideologií". Proč?" [...]

"Subjektem komunismu byla třída. Subjektem fašismu vyl stát v případě Mussoliniho italského fašismu, respektive rasa v Hitlerově nacionálním socialismu. V liberalismu je subjekt zastoupen jednotlivcem, individuem osvobozeným od veškerých podob kolektivní identity a od jakékoli "sounáležitosti". [...] Vítězství liberalismu tuto otázku vyřešilo: normativním subjektem v rámci celého lidstva se stal jednotlivec. V tomto bodě vyvstává fenomén globalizace. Individuální subjekt již není výsledkem volby, ale jakousi povinnou daností. Člověk je osvobozen od své sounáležitosti a kolektivních identit. [...] Současně se oslavuje úplná svoboda a nezávislost jednotlivce na jakýchkoli omezujících činitelích včetně rozumu, morálky, identity (sociální, etnické, či dokonce i genderové), disciplíny atd. Toto je stav postmoderny. V této fázi liberalismu přestává být první politickou teorií a stává se jedinou postpolitickou praxí. Přichází Fukuyamův "konec dějin". [...] Liberalismus svým triumfem mizí a stává se odlišnou entitou - postliberalismem. Už nemá politický rozměr, už nezastupuje svobodnou volbu, ale místo toho se stává jakýmsi dějinně deterministickým "osudem".

s. 27-3.

*  *  *  *  *

"Čtvrtá politická teorie současně nemůže být pokračováním ani druhé, ani třetí politické teorie. Konec fašismu, stejně jako konec komunismus, nebyl jen náhodným nedorozuměním - spíš byl vyjádřením jasné logiky dějin. [...] Čtvrtá politická teorie je "křížovou výpravou" proti:

- postmoderně

-postindustriální společnosti

-liberálnímu myšlení realizovanému v praxi

-globalizaci, stejně jako i proti jejich logistickým a technologickým základům

Novost těchto podmínek spočívá v tom, že ze všech tří velkých ideologií minulosti si pouze liberalismus dokázal zajistit právo na zanechání odkazu, jenž překračuje ducha moderny, a rovněž na vytvoření "konce dějin" podle svých vlastních premis."

s. 32-33

*  *  *  *  *

"Začneme-li s fašismem a nacionálním socialismem, rozhodně musíme odmítnout veškeré formy rasismu. Rasismus je přesně to, co způsobilo zhroucení nacionálního socialismu v dějinném, geopolitickém i teoretickém smyslu. [...] Byl to rasismus, nikoli nějaký jiný aspekt nacionálního socialismu, jenž s sebou přinesl otřesné důsledky vedoucí k ohromnému utrpení na obou stranách, stejně jako vedl u k zhroucení Německa a mocností Osy, nemluvě o zničení celého ideologického projektu třetí cesty. Zločin vyhlazování celých etnických skupin (Židů, Romů a Slovanů) na základě jejich rasy byl důsledkem této rasové teorie. [...] Jedním z nejpodstatnějších rysů čtvrté politické teorie je odmítnutí veškerých forem a variací rasismu a veškerých forem normativní hierarchizací společnosti na základě etnických, náboženských, společenských, technologických, ekonomických či kulturních kritérií. Společnosti lze porovnávat, nelze však říct, že jedna z nich je objektivně lepší než jiné. Takové tvrzení je zákonitě subjektivní a jakýkoli pokus o vyzdvižení subjektivního tvrzení na status politického teorie je formou rasismus. [...] Avšak liberalismus jakožto ideologie volající po osvobození ode všech forem kolektivní identity je ve všeobecnosti zcela nekompatibilní s ethnosem a etnocentrismem, neboť je vyjádřením systematické teoretické a technologické etnocidy." 

s. 55, 58

*  *  *  *  *

"Čtvrtá politická teorie na rozdíl od jiných politických teorií nechce lhát, konejšit ani svádět. Povolává nás k tomu, abychom žili nebezpečně, abychom mysleli riskantně, abychom osvobodili a uvolnili všechny ty věci, které nelze zahnat zpátky dovnitř. Čtvrtá politická teorie důvěřuje osudu bytí a svěřuje svůj osud bytí."

s.68

*  *  *  *  *

"Liberalismus je politickou a ekonomickou filosofií a ideologií, jež v sobě zosobňuje nejdůležitější linie moci moderního věku a epochy moderny. Vyznačuje se tím, že:

-považuje jednotlivce za míru všech věcí

-podkopává jakoukoli vládní, náboženskou nebo společenskou autoritu, jež si nárokuje postavení "obecně závazné pravdy"

-je si jistá tím, že dějinné směřování západních národů a zemí je univerzálním modelem historické vývoje a pokroku, který má být následován celým světem a imperativně považován za všeobecný standard a vzorec

Jsou to právě tyto teze, které jsou základem liberalismu rozvinutého filosofy typu Locke, MIll, Kant a poději Bentham a Constance, na něž později navázala neoliberální škola 20. století s autory, jako jsou Friedrich Hayek a Karl Popper. Adam Smith, Lockeho žák, na základě idejí svého učitele analyzoval obchodní aktivity a svou politickou a ekonomickou biblí podložil základy politické ekonomie moderní epochy. [...] Liberální filosofové, zvláště Mill, podtrhují, že jimi zstávaná svoboda je výhradně negativní svobodou. Rozlišují "svobodu od" a "svobodu k" a označují tyto dvě kategorie dvěma odlišnými anglickými slovy: "liberty" a "freedom". Liberty označuje svobodu od něčeho. Liberálové bojují za tuto svobodu a dožadují se pouze jí. Co se týče "svobody k" - tj. smyslu a cíle svobody - o té liberálové mlčí, anebo nám připomenou, že každý jednotlivec se sám musí vypořádat s tím, jak naloží se svou svobodou, nebo že hledání přiměřeného způsobu nakládání se svobodou není ničí povinností. Je to otázka soukromé volby, o které se nediskutuje a která nemá politickou ani ideologickou hodnotu."

s. 75-76

*  *  *  *  *

"Otázka, jaký  vztah mají [liberálové] zaujmout vůči socialistům a levičákům, se stala pro liberály nejzapeklitější v 20. a 30. letech 20. století, kdy komunisté poprvé dokázali relevantnost svých historických úmyslů a to, že se dokážou chopit moci a udržet si ji. V tomto období vzniká neoliberální škola (von Misek, Hayek, o něco později Popper a Aron), která formuje velice důležitou ideologickou tezi: liberalismus není přechodnou fází mezi feudalismem a socialismem, nýbrž je ideologií, která je sama o sobě úplná a která drží výhradní monopol na dědictví osvícenství a moderny."

s. 79

*  *  *  *  *

"Konzervativec chrání a hájí nikoli to, co je minulé, nýbrž to, co je konstantní, co je trvalé, co je věčné, co esenciálně zůstává identické se sebou samým. Alain de Benoist při své definici konzervativismu velice správně řekl, že "jeho kořenem není to, co kdysi bylo, nýbrž to, co neustále roste" - cosi živoucího" [...] "Stejně jako přítomnost a budoucnost, tak ani minulost není hodnotná sama osobě, nýbrž pouze skrze to, že je v ní něco konstantního" [...]

"Avšak nejdůležitější idea konzervativismu je, že nemyslí na minulost [to, co minulo], nýbrž na to co bylo; nemyslí na přítomnost [to, co probíhá], nýbrž na to, co je; nemyslí na budoucnost [to, co přijde], nýbrž na to, co se uskuteční, co bude. Zde je správné apelovat na Heideggerův filosofický model, soustředící se na otázku bytí. Je-li bytí pro pokrokáře a přívržence filosofie dějin pouhou funkcí vznikání (dějin, času), tak pro konzervativce je čas pouhou funkcí bytí. Bytí je prvotní, čas druhotný. Tato skutečnost o mnohém vypovídá. Tajemství konzervativismu leží zde. To, co náleží bytí, přesahuje čas a není to na čase závislé. [...] Z toho důvodu to, co bylo, zajisté teď je a zítra bude. A tam to nekončí: to, co zítra bude, zajisté včera bylo a dnes je, poněvadž čas nad bytím nevládne. Naopak, bytí vládne času a předurčuje jeho strukturu, jeho kurz, jeho substanci. Právě toto umožňuje konzervativní pozici nejen vzhledem k minulosti a přítomnosti, ale i ve vztahu k tomu, co bude. [...] Konzervativci jsou obvykle (nikoli však vždycky) nábožní. Má to svou logiku: jelikož studují věčnost, nemají důvod, aby nevěřili náboženství. Koneckonců věčnost je právě to, co konzervativce zajímá nadevše."

s. 136-139

*  *  *  *  *

"Komunismus i liberalismus se zastávají orvenství času před bytím a tvrdí, že veškerá realita je vznikáním. Komunisté mají určitou vzdálenou podobnost s ontologií budoucího, zatímco liberalismus je pragmatickým, eklektickým a fenomenologickým uzavřením se před bytím a potýká se pouze s tím, co je efemérní a momentální."

s. 141

*  *  *  *  *

"Dnes neexistuje šance na to, aby komunismus vstal z hrobu. Totéž platí pro fašismus. Brzy uvidíme, že to samé se stane i liberalismu. Naši liberálové, kteří vůbec nejsou liberály, to demonstrují: dejte jim nějaké peníze a řeknou cokoli, co budete chtít. Místo liberálů tu tedy máme jakési neurčité entity, jimž chybí cokoli, co by připomínalo klasickou politickou antropologii."

s. 169

*  *  *  *  *

"Paradigma pokroku se dnes považuje za téměř nevědecké. Je neslučitelné s kritérii současné vědy, stejně jako je nekompatibilní s kritérii humanismu a tolerance. Jakákoli idea pokroku je sama o sobě skrytým či otevřeným rasismem, tvrdícím, že "naše" kultura, například "bílá kultura" nebo "americká kultura", má vyšší hodnotu než "vaše kultura", například kultura Afričanů, muslimů, Iráčanů či Afghánců. V okamžiku, kdy řekneme, že americká nebo ruská kultura je lepší než kultura Čukčů nebo obyvatel severního Kavkazu, chováme se jako rasisté." [...] "...musíme opustit filosofii pokroku a místo ní postavit tento slogan: Život je důležitější než růst."

s. 208, 210

*  *  *  *  *

"Člověk v mezích této svobody mohl učinit volbu: mohl by být otrokem Boha a pánem všeho ostatního – svých vášní a svých hříchů – anebo mohl být otrokem hříchu, ďáblovým otrokem, otrokem svých bezprostředních vášní, čímž by se však osvobodil od Boha. Je to morální volba. V tradiční společnosti se považovalo za správné, když člověk byl otrokem Boha, a za nesprávné, když byl člověk otrokem svých vášní. V éře modernizace, především v éře osvícenství došlo ke změně této morálky. Člověk je teď nepochybně považován za svobodného od Boha, není však osvobozen od svých vášní, svých hříchů, ani od ďábla. Tak jsme učinili první krok k modernizaci.

Všichni znají Nietzscheho slavná slova „Bůh je mrtev“. Nemnozí však vědí, že kromě toho se v daném textu píše: „my jsme ho zabili – vy a já!“ Tím, že lidé chtěli pokrok a modernizaci, zabili Boha. Lidé zaplatili za možnost svého hmotného blahobytu a neomezeného pokroku v oblasti morální a sociální tím, že zavraždili Boha. Nietzscheho hodnocení je velice přesné a čestné: nikoho nehanobí ani nikoho neobviňuje, pouze nazývá věci jejich pravými jmény. Aby se mohl objevit moderní člověk, nejdříve bylo zapotřebí sesadit Boha z jeho trůnu. V tom spočívá bezbožná esence humanismu, o níž se zmiňovali mnozí filosofové 19. a 20. století. V průběhu procesu modernizace se objevil autonomní člověk, jenž sám sebe začal nazývat „svobodným“. Zápas s Bohem je tedy neoddělitelnou součástí moderny.

s. 417-418

Alexandr Dugin @Wikipedia