"Zákaz Aristotelových spisů ve XIII. století" Jan Smrž (Hlídka, 1920)



Století XIII. je zlatým věkem scholastiky a dobou největšího rozkvětu filosofie středověké vůbec. Příčiny rozkvětu toho bývají uváděny zejména tři: vznik a rozvoj universit, především pařížské a oxfordské, založení tzv., žebraných řádů, jejichž údové horlivě se účastnili vědecké práce, a posléze seznámení křesťanského západu s četnými filosofickými spisy, v prvé řadě Aristotelovými. Nikterak nepodceňujíce prvých dvou činitelů můžeme bez rozpaků přisouditi největší význam poznání spisů Aristotelových. V nich našli tehdejší filosofové hojnost nových, netušených problémů a hned také jejich řešení, v nich našli filosofii, jež více než kterákoli jiná byla způsobilá, aby základy náboženství křesťanského vědecky odůvodnila a poznání z rozumu i z víry čerpané v harmonický celek sloučila, jimi rozšířil se duševní obzor a pole spekulace.
(...)
Avšak čestného a vlivného svého postavení nedobyl si Aristoteles rázem; církev neotevřela svých škol pohanskému filosofu bez jistého váhání, ano odporu. V Paříži bylo svésti Aristotelovi prvý — ostatně také poslední a rozhodný — boj s nedůvěřivými, a spisy jeho byly tam po nějakou dobu dokonce církevně zakázány. Kolem r. 1210 počalo se šířiti v okolí Paříže pantheistické bludařství amalrikánské. Biskupové diecesí jím ohrožených shromáždili se v Paříži na provinciální sněm, aby se poradili, jakými prostředky nebezpečí odvrátiti. Ráznými opatřeními podařilo se jim je skutečně zažehnati; tím však nepovažovali svůj úkol za vyřízený. Od několika let byly v pařížských školách čteny a vykládány spisy Aristotelovy spolu s komentáři arabských filosofů. Tyto spisy vzbudily podezření a byly proto zároveň s bludnými spisy mistra Davida de Dinant zakázány.
(...)
Pravá příčina však, pro byly libri de naturali philosophia a zejména Fysika a Metafysika zakázány, byla jiná. Bylo to vlastní učení Aristotelovo, v knihách těchto obsažené, učení, které s naukami křesťanskými nikterak se nesrovnávalo, ano  přímo se jim protivilo. Aristoteles ovšem uznával a dokazoval jsoucnost Boha, ale tento jeho "Bůh" byl docela jiný, než Bůh křesťanský. Byl to Bůh, jenž sám jsa neproměnný nezná světa stále se měnícího. Bůh, jehož dokonalost vylučuje každé  chtění, Bůh, který sice celým světem hýbe jako motor immobilis, ale světa nestvořil; svět i pohyb je dle Aristotela věčný. Aristotelova theodicea, jejíž Bůh světa nezná ani nemá vůle, vylučuje proto také božskou prozřetelnost a jest v příkrém odporu ke křesťanskému učení o vlastnostech božích.
(...)
A jak se zachovala k této neposlušnosti církevní autorita? Zaujala stanovisko jedině možné a rozumné — vyčkávala. Nenaléhala na zachování zákazu, neboť přála studiu a vědám a uznávala, že ve spisech Aristotelových jest opravdu neobyčejně vydatný zdroj vědění. Přesto však zákazu ještě neodvolala, poněvadž studium spisů Aristotelových nebylo dosud úplně bez nebezpečí. Nebo — jak bylo výše ukázáno — jednak příčí se některé nauky Aristotelovy učení křesťanskému, jednak — a to bylo ještě  nebezpečnější — zároveň se spisy Aristotelovými byly šířeny komentáře Averrovy, které nauky Aristotelovy odchylné od učení křesťanského zvláště zdůrazňovaly. A že obavy před tímto nebezpečím nebyly bezpodstatné, potvrdila skutečnost: v šedesátých letech XIII. stol. začal se v Paříži rozvíjeti nový filosofický směr, zvaný averroismus. Vyznačoval se otrockým následováním Aristotela; bez kritiky přijímal i ty nauky filosofovy, jež nesrovnávaly se s učením křesťanským a v pochybnostech přidržoval se výkladu Averroových. Tím ovšem zabředl do bludů, z nichž nejdůležitější jsou: že svět a pohyb je věčný, že intelekt je jediný a všem lidem společný, že je dvojí pravda, filosofická a theologická, mezi nimiž je možný spor.
(...)
Ale ani tentokrát nebylo na zachovávání zákazu naléháno a tento poslední zákaz zůstal jako pouhý varovný hlas bez povšimnutí. Bylo věru již pozdě zakazovati užívání Aristotelových spisů ve školách tehdy, kdy spisy a nauky jeho byly již obecným majetkem vzdělanců ; pozdě bylo zakazovati je tehdy, kdy dva největší filosofové XIII. věku, Albert Veliký a sv. Tomáš Aq, psali k zakázaným spisům komentáře a dokonávali již největší filosofický čin středověku, jenž záležel ve vytvoření velkolepé synthese scholastické smiřující filosofii a theologii, vědu a víru. Boj proti averroismu nebylo třeba vésti zákazy a censurami, nýbrž zbraněmi filosofickými. Směr, který zastávali proti averroistům Albert a Tomáš Aq, zvítězil; Aristoteles tak jak oni mu rozuměli a jej vykládali, nebyl již nebezpečný pohanský filosof, před nímž třeba se míti na pozoru. Naopak, jeho vážnost u křesťanských filosofů stoupla tak, že jej přirovnávali ke sv. Janu Křtiteli a dali mu čestný název „praecursor Christi in naturalibus" [přirozený předchůdce Krista].



článek v PDF
 
"Zákaz Aristotelových spisů ve XIII. století" Jan Smrž (Hlídka, 1920)

1920, č. 2, str. 65-68
1920, č. 3, str. 138-148
1920, č. 4, str. 202-207

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Současná africká sociální a politická filosofie" Albert Kasanda (Filosofia, 2018)

"Vývoj problému Boha ve filosofii řecké před Sokratem" Josef Kratochvil (Hlídka, 1905)

"Několik poznámek k Aristotelově etice" Antonín Kříž (Hlídka, 1939)

"Korán" překl. Alois Richard Nykl, 1934