"Několik poznámek k Aristotelově etice" Antonín Kříž (Hlídka, 1939)

"V Nikomachově etice (IX, 8) Aristoteles píše: „Ty, kteří usilují o krásné (t. j. dobré) skutky, všichni uznávají a chválí; a kdyby všichni závodili o krásno a namáhali se jednati co nejkrásněji, měla by společnost všechno potřebné a každý jednotlivec by měl nejvyšší dobro, které právě záleží v ctnosti. Takto dobrý člověk má míti sebelásku — vždyť zajisté i sám bude míti prospěch ze svých krásných skutků i ostatním prospěje, Špatný člověk ji však míti nemá, neboť řídě se špatnými vášněmi, uškodí i sám sobě i svým bližním. U špatného člověka jest veliká neshoda mezi tím, co má činiti, a mezi tím, co Činí; ctnostný člověk však to, co činiti má, také činí. Neboť rozum v každém člověku se rozhoduje pro to, co jest pro něj nejlepší, a ctnostný člověk poslouchá rozumu." Z těchto Aristotelových slov jasně poznáváme, že základem správného (dobrého, jaké býti má) jednání jest pravá sebeláska nikoli snad sobectví, jak myslí W. Durant v knize „Od Platona k dnešku" (Praha 1936).

(...)

Aristotelovi není cílem sobectví, neboť to právě zamítá. Jest ovšem nutno rozlišovati mezi pojmy „sebeláska" a „sobectví". Aristoteles v uvedené knize Etiky určuje pojem sebelásky, aby ukázal, že správná, zdravá sebeláska vede člověka k vlastnímu zdokonalení; člověk, jeho rozum, řídí se tím, co býti má, a tím prospívá také celku. Neboť celek se skládá z částí; má-li tedy býti dokonalý celek, musí býti dokonalé části. Aristotelovi záleží na individuálním zdokonalení."



celý článek v PDF
(v hranatých závorkách je stránkování v PDF souboru pro tisk)

"Několik poznámek k Aristotelově etice" Antonín Kříž (Hlídka, 1939)
1939, č. 5, str. 143-146 [146-149]
1939, č. 6, str. 173-178 [176-181]
1939, č. 7-8, str. 233-238 [236-241]