Muslim mezi Východem a Západem
foto: mapa světa z 16. století
autor KÂTIP ÇELEBI (1609–1657) turecký historik a zeměpisec (Wikipedia)
Muslimové uznávají jenom vlastní pravidla
K zodpovězení této otázky se musíme nejprve ptát, jak islám chápeme, a jakým prizmatem nahlížíme na jeho dění. Jestliže budeme islám posuzovat podle chování muslimů, a hlavně těch, o kterých píší média, nebo budeme vycházet z náboženských zdrojů (Korán, tradice proroka Muhammada), dojdeme k velmi odlišným výsledkům. Chybou je, že se oba pohledy slévají do jednoho a nerozlišují se. Nezasvěcený pozorovatel z Evropy pak nemá možnost je sám rozklíčovat. Toto je dle mého názoru zcela zásadní východisko a typ metodologie, jak se dostat „dovnitř“ jakékoliv filosofie, „ismu“ nebo „hlav“ členů určitého společenství. V současnosti si také všímám, že na kritiku svých vlastních řad ze strany umírněných muslimů nazíráno s nedůvěrou; buď je této kritiky málo a není (údajně) příliš slyšet, nebo se těmto hlasům nevěří a označují se za slova nereálně a utopisticky smýšlejících výjimek okrajové menšiny.
Myšlení muslimů v evropské společnosti je zásadně podmíněno chápáním a praktikováním jejich náboženství. Nemyslím si ale, že by „řeč“ současných muslimů, která mluví skrze novobeduínské myšlení dovezené z Arabského poloostrova, nějak zvlášť připravovala nové muslimy do života (jak náboženského, tak i světského). Tento typ osvěty (arab. daʽwa) nehovoří k modernímu člověku, je zaměřen na ty nejvšednější a nejjednodušší aspekty života a absolutně opomíjí člověka 21. století, který hledá skutečné „nové slovo“.
Součástí tohoto názorového menu je bohužel přebírání arabských kulturních prvků, které muslim může považovat za islámské. Výsledkem je pak vyhrocená religiozita, jejíž intelektuální maximum je ventilování svého know-how na sociálních sítích „postováním“ fotek a citací, ale neschopnost napsat souvislejší větu. Takto nasměrovaný a vytrénovaný mozek v náboženství nemůže v praxi být jinak než ztracen a bez schopnosti reagovat, natož participovat na dění. Uzavírat se v náboženském ghettu je omyl, jehož se dopouštíme v domnění, že vyřešíme zkaženost světa.
Image Orientu v kombinaci s náboženstvím považuji za cizorodé epigonství a jeho vypjatý subjektivismus neobsahuje žádný společensko-univerzální imperativ, kterým by muslim mohl obohatit společnost, ale hovoří jen k němu samotnému a utvrzuje jej v jeho subjektivitě. Učí jej myslet osamoceně, narcisticky, jako by se neustále na sebe díval do zrcadla. Absolutně přehlíží vztah ke společnosti a myšlení „my“ před „já“. Vnější religiozita je upřednostněna před vnitřní, protože co je vidět, to je potvrzeno a chváleno.
Takový typ osvěty vyhledává jen tento typ jednoduchého člověka a vytváří tak jednoduchou společnost, která má být paradoxně postavena na transcendentních hodnotách, je ovšem pouze jejich vnější kopií a přebírá jejich význam instrumentálně, bez jakéhokoli vhledu. Muslimové by měli studovat psychologii, filosofii, sociologii a podobně, a ne jezdit na islámské univerzity, kde mnozí očekávají zlepšení své víry. Problém vidím ve zjednodušení a záměně víry, tedy hodnoty transcendentní, za něco mezi atletikou a soutěžení v obchodních dovednostech.
Víra je každodenní prožitek. Vnějškovost její kvalitu ovlivňuje, není ale tím hlavním faktorem. Prožitek závisí na citlivosti v nás a té se nelze naučit čtením o historii. Skutečná kvalita se projeví v momentě, kdy se naučíme dívat jinak na ty nejvšednější záležitosti a prožijeme jinak ten nejvšednější okamžik. Deset let na univerzitě v Medíně nám dá znalost jazyka, náboženské teorie a historie, nedá nám ale nic, čím bychom víru lépe prožili. Útěk na islámskou univerzitu považuji za útěk před sebou samým a za fatu morgánu v poušti, kdy člověk naivně věří, že změnou prostředí musí dojít nutně ke změně i v něm.
Muslim musí šířit své náboženství mezi nemuslimy. Islám totiž „usiluje o světovládu, čemuž se podřizují i prostředky“.
Představa, že muslim z Evropy touží po momentu, kdy bude moct vyrazit v brnění na koni se šavlí v ruce do ulic a zasekne půlměsíc do dveří Evropy, je přehnaná, i když jsou nepochybně tací, kdo po této chvíli ve skrytu duše touží. Muslim žijící v Evropě, který by měl ambice zapojit se do společnosti a následně by pak aktivoval výše uvedenou představu „uskutečnění“ svého náboženství, by v sobě musel popřít ne zrovna málo darů, jež mu právě ona „špatná“ Evropa dala. Vzhledem k tomu, že islám, stejně jako křesťanství nebo judaismus, posuzuje měřítky nadosobními a nadčasovými, nemohl by tento muslim šmahem zahodit a nepřiznat kredit něčemu/někomu, co/kdo zrovna není v jeho „vyvolené“ skupině. Naopak si myslím, že nová generace muslimů bude hledat inspiraci nejen v osobnostech své historie, ale pochopitelně i v historii „cizí“, protože schopnost syntézy hodnot vycházejících z odlišných (časově i hodnotově) epoch lidstva je islámu blízká, a hlavně se již jednou v dějinách lidstva prokázala.
Otázka, jak šířit své náboženství nebo jakýkoliv pohled a názor, je svým způsobem test našeho chápaní demokracie i toho, jak jej umíme v reálném životě praktikovat. Islám není jediný, který toto dilema řeší, vztah k demokratické společnosti je stejně tak ožehavý pro křesťany nebo Židy (např. téma homosexuality). Islám je tedy stejně „nedemokratický“ jako zbylá abrahámovská náboženství. Obecně si ale myslím, že celá otázka, jak šířit nebo prezentovat vlastní víru, je zkrátka neřešitelná. Má člověk žít a ponechat si to nejcennější pro sebe, jen aby náhodou nebyl zařazen do kategorie „agitátora“? Nejedná se jen o náboženství, do této skupiny lze zahrnout mnoho situací, ve kterých se můžeme ocitnout. Jak mám reagovat, když se kolegové v práci rozplývají nad filmem, který je pro mě naprosto povrchní a symbolem nekultivovanosti? Mám být ticho, nebo jen „mírně“ říct svůj názor? Když v Evropě někteří muslimové zavedli „šaríʽatské“ zóny, byl to naprostý omyl, jestliže měli za cíl být blíže Bohu, a hlavně „napravit“ společnost. V první řadě šlo o porušení (možná ne jednoho) zákona země, kde tito muslimové žili, ale hlavně porušení pravidla víry samotné: „Žádného donucování v náboženství“, (Korán 2:256; arab. lá ikráha fí ad-dín).
Co tedy s radikály? Slova francouzského premiéra Manuela Vallse, aby „radikální spolky a mešity, které jednají v rozporu s hodnotami Francie, byly zavřeny“ (Novinky.cz, 16. 11. 2015), znějí přinejmenším podivně. Jak tedy policie jednala před tragédií v Paříži (13. 11. 2015)? Mám to chápat tak, že radikály trpíme, nebo ještě hůře, nemáme prostředky, jak je zadržet, a potřebujeme 130 mrtvých, abychom se rozhoupali?
Velmi trefně poukázal na islamisty Roman Joch v debatě o extrémismu s Miroslavem Marešem (Debatní klub, 29. 5. 2015). Uvedl, že náboženští fanatici jsou hrozbou pro muslimy samotné. Ano, právě kvůli nim se muslimům nežije jednoduše a právě oni soužití ztěžují. Nemusí jít přímo o dialog, který díky nim neprobíhá, společenské vztahy může více ovlivnit obyčejné setkávání v běžném životě, v momentech, kdy jeden druhého uvidíme jako člověka, jenž řeší každodenní problémy.
Rozlišování mezi islámem a islamismem je výmysl, kterak oddělit „dobrý islám“ od toho „zlého“?
V této otázce je obsaženo více témat souvisejících nejen s islámem samotným. Je nepochybné, že stejně, jak muslimové zaspali technický vývoj na přelomu 19. a 20. století, mají i co se religiozity a jejího praktikování týče co dohánět. Nejprve k muslimovi a jeho náboženství, které je údajně agresivní a neslučitelné s moderní společností. Muslimský svět se musí vypořádat nejprve s fundamentalismem a přílišnou horlivostí v náboženství. Někdy se zdá, že muslim skutečně zapomněl, že jeho náboženství usiluje o střední cestu a od člověka vyžaduje vyvarovat se extrémů. Náboženské hodnoty by měl chápat jako morální a etický imperativ, nikoli jako reálný cíl uskutečnitelný na tomto světě a v dnešní době. Náznak tohoto chápání mezi muslimy nevidím, je tedy zcela relevantní ptát se slovy českého literárního kritika „[…] máme my, moderní lidé, dosti silných zkušeností náboženských? Nehrajeme si pouze s náladami náboženskými? Nebo: vybředli jsme z nich a dobrali jsme se již opravdových zážitků?“
Spiritualita v moderní době, jak ji chápeme a praktikujeme, je zkrátka problematická nejen pro muslimy. Už samotné téma islámská spiritualita (súfismus) je téměř vždy prezentováno jako opak ortodoxie v sunnitském islámu. Jako by sunnitský muslim nebyl s to pojmout svou religiozitu jinak než skrze zákazy a přísnou teokracií. Zajímavý komentář k súfismu zastával René Guénon (1886-1951), francouzský konvertita a neúnavný hledač spirituality napříč náboženstvími. Súfismus nepovažoval za samostatnou složku islámu, ale za „zkušenost, která nemá být alternativou k ortodoxiím a ustáleným tradicím, ale chce se realizovat v nich a jejich prostřednictvím“ (Ivan O. Štampach „Na nových stezkách ducha, 2010, s. 114). Islám je z podstaty neslučitelný se „západními hodnotami“, ať jde o přístup k demokracii, vnímání lidských práv, vztah k ženám, nebo o obhajování barbarských trestů.
Jaký typ demokracie máme na mysli? Naposledy jsme viděli „západní hodnoty“ v praxi v kauze šátek v českých školách. Tento příklad pověděl mnoho o nás a o tom, jak umíme výše uvedené hodnoty praktikovat. Stačilo konfrontovat českou realitu s několika šátky (šlo zhruba o čtyři studentky), a vmžiku přestala platit ústava a nahradil ji lokální školní řád. Naopak, tehdy připomínali muslimové Evropě její hodnoty a jejich význam. I kdyby se celá kauza s šátkem ve škole tvářila jakkoliv dramaticky, nikdy bychom neměli ztrácet selský rozum a měli bychom nazírat na věc zcela z lidského hlediska a přirozenosti. Ne přirozenosti nosit šátek, ale přirozenosti se pro něj rozhodnout. A používat můžeme právě tu demokracii, kterou se ohání naše země, protože (ne)nošení čehokoliv, jak jsem si při Prague Pride všiml, je v České republice dovoleno. Co to jsou západní hodnoty? Postmoderní doba je moment, kdy člověk vyčerpal svůj relativismus a přišla naopak doba, kdy se otestuje, co skutečně míní svými slovy (text je psán 13. 11. 2015, kdy v Paříži teroristé usmrtili 130 lidí).
U fundamentalismu nelze jen nahlížet na něj samotný, není od věci podívat se i na společnost, ve které se realizuje. Rázem se jeho „jasné“ kontury nemusejí rýsovat tak jednoznačně. Mám na mysli zrcadlově opačný postup, kdy se nedíváme na náboženství jako na nepřizpůsobivou a vyhraněnou anomálii, ale pokusíme se zhodnotit společnost. Řečnickými otázkami jsou: Nevyprázdnila Evropa své hodnoty a svůj etický/morální rámec? Na čem Evropa skutečně staví a z čeho čerpá? Nestává se pak náboženství fundamentálním samo, pouze svým bytím, byť je třeba naprosto statické? Nevzdaluje se Evropa hodnotám a měřítkům a svádí to na náboženství? Jak se muslim v takovém společenství cítí? Na tuto otázku odpovědi neslyším. A neslyším ani otázku, která by byla takto přímo národu položena.
V České republice se můžete setkat s velmi pestrou škálou útoků na jeho víru, v současnosti je totiž tento názor zastoupen napříč celou společností, od Hradu až k těm nejnižším vrstvám českého myšlení (nikoli třídně). Český přístup k muslimům je například patrn již v textu (pohádce) Jana Wericha, publikovaném Ve sborníku pětadvacíti (1969), kde se zmiňuje o „zlém Alláhovi“ a s jeho typickým humorem ho poměřuje s křesťanstvím. Jestliže budeme toto považovat za neškodný pohled, můžeme nalézt jiný, a nedá nám to moc práce.
Čecháček očividně nikdy nespí a v písni Pražská mešita od Ivana Mládka vysílá do světa své vtípky a bodře se u toho směje. Humor mě přešel, když se moderátorka Daniela Drtinová (DVTV) v rozhovoru s Jaroslavem Millerem, rektorem olomoucké univerzity, ke kauze strhnutí plakátu hnutí IVČRN (Islám v České republice nechceme) arabským studentem medicíny ptá: „Neviděl jste chování studentů jako neakceptování základních hodnot, na kterých stojí demokracie v ČR?“ a zda „jsou [cizinci] připraveni respektovat a uznat tyto hodnoty?“. V jiném rozhovoru této moderátorky zase zazní slova od Dominika Duky, že „islám nezná pojem bližního“. Toto vše v kontrastu s letáky na lekce břišního tance a pití mátového čaje s vodní dýmkou. Co tedy v ČR „chceme, to je pro mě záhadou.
Latentní i otevřené vymezování se vůči islámu a záměrné ignorování může muslimy radikalizovat mnohem více než křivda nebo policejní agrese. Tohoto fenoménu si všímám už delší domu, skoro mám obavu, že začnu být schizofrenní a věřit v konspirační teorie. Podobný dojem jsem měl například z knihy Malé dějiny filosofie H. J. Störiga, která věnuje židovské a arabské filosofii jen dvě stránky z celkových 653.
Do určité míry chápu, že pro čtenáře, a české obzvlášť, protože oni milují Orient a tuny horkého písku, ačkoli islámské náboženství je pro ně už trochu problém, je někdy potřeba vytvořit arabsko-orientální atmosféru. Nedochází nám ale, že tímto aktem se dopouštíme konzervování stereotypu o islámu a muslimech. Často se setkávám s lidmi, kteří si myslí, že Alláh je „muslimský bůh sedící někde na mraku mezi Mekkou a Medínou, už ale nikomu nedojde, že to může být pouze výraz v arabštině pro Jediného Boha, stejného, ve kterého věří žid a křesťan. V arabsky mluvících zemích říká žid i křesťan Bohu právě tímto slovem.
Když tedy sleduji nebo čtu v mediích o islámu, mám pak pocit, že se jedná o zemi Tisíce a jedné noci, a ne o zemi, kde se vyznává náboženství, které respektuje všechny proroky, od Adama přes Abraháma, Mojžíše, Ježíše až k Muhammadovi. Náboženství inspirující člověka k vyznávání ryzího monoteismu, a nikoli modlářství. Náboženství, jež svým apelem na lidský rozum a transcendentno zároveň vybízí k aktivnímu životu, ne k ignorantskému fatalismu.
Kritikou bych chtěl upozornit na přehlížení muslimů jako součásti společnosti a ostrakizování jejich pozice. Muslimové jsou její součástí a debata o multikulturalismu je vedena stylem, jako by byl fází, co teprve nastane. Multikulturalismus je naopak realitou a nevyhnutelnou budoucností a jedinou variantou pro současný i budoucí svět, protože cizinci nikam neodejdou, oni byli a budou součástí každé společnosti. V kulturní a společenské rovině se bude člověk s islámem setkávat – a jelikož je tento vztah reciproční, je také na něm, jaký onen islám bude.
Uprchlíci a budoucnost Evropy
Debatu na téma „uprchlíci“ sleduji jen velmi pasivně a zpovzdálí. Čeho si ale všímám, je současný diskurz o islámu, a hlavně uprchlících, který vypovídá spíše o nás, než aby přinášel alespoň náznak řešení. Já s řešením nepřekvapím, ale udivujeme mě, jak obě strany vidí svět v jasných barvách a předpovídají budoucnost. Zastánci uprchlíků i odpůrci popisují „jasně“, co má přijít. Jakmile ten hodný nebo zlý uprchlík něco provede, nebo naopak dokáže, obě skupiny, které bedlivě uprchlíka sledují, zaznamenají výsledek a okamžitě vyběhnou s „pravdou“ ven do světa a budou křičet na všechny světové strany. Budoucnost ale bude složitější, a stejně jako je náš život spletitý a neustále se přelévá z jedné nálady do druhé, podobně tomu bude, až budeme mít za souseda uprchlíka. Z tohoto šílenství a monopolu na pravdu mám větší obavu než z uprchlíků samotných.
Už jsem si zvykl, že český politik mluví ve chvíli, kdy by měl spíše mlčet a jen poslouchat. Mnohem zajímavější ale je sledovat, jak tato hysterie ovlivňuje osobnosti, u kterých bych nečekal boj o politické body, ale spíše rozvahu a bystřejší mysl. Intelektuál je nezávislá osoba poměřující situace a skutky nadčasově, nezištnými měřítky. Očekávám, že „můj“ intelektuál bude zastávat etický postoj, co mu jeho schopnosti dovolí; někdo ve stylu Václava Černého nebo překladatele Jana Zábrany. Na rozdíl od politika se nemusí rozhlížet kolem a kalkulovat. Tím intelektuálem je například klimatolog Václav Cílek, který v rozhovoru řekl: „Orientálci jsou většinou milí, mají děti s krásnýma očima a tak podobně, ale vnímáte, že titíž lidé klidně půjdou zapálit křesťanský kostel.“ (Novinky.cz, 7. 11. 2015). Ano, určitě má pravdu, ale proč to říkat tímto způsobem? Křičící rasista je sice čitelný, dav ale moc neovlivní, vždy bude na okraji. Intelektuál tuto schopnost ale má a je pro mě znepokojivé, když takovou „moudrost“ vypustí. Právě on svým postavením, které je v očích většinové společnosti „distingované“, legitimizuje podezírání a latentně vnese obavy z cizince do kultivované společnosti. Rovněž nerozumím tomu, že stačí žít nějaký čas v cizí zemi, a vaše kritika se rázem stane pravdou a vidíte do každé hlavy, která kolem vás projde. Ano, člověk je konfliktní, a to kdekoliv na světě; „hle, člověk“.
Současná situace vyžaduje člověka s jasnou hlavou, který přistupuje k dění se soustředěnou pozorností a mobilizovanou vnímavostí. Ten samý člověk by se neměl nechat ukolébat „snivým zadumáním“ do pasivního polospánku. Přítomnost a budoucnost vyžadují člověka, který se skutečně poučil z minulosti a nerecykluje prvoplánově know-how jen ze schválnosti, a tak kalí vody, aby se zdály hlubší.
poznámka: text vyšel součástí publikace "Stíny minaretů: islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik" B. Ostřanský, O. Beránek (Academia, 2016), kdy byly položeny následující otázky. Text byl napsán v listopadu 2015.
