Fobie?
„Dnes se výbuch konat nebude. Je příliš brzy... nebo příliš pozdě. Nepřicházím vyzbrojen odhodlanými pravdami. V mé mysli nehřímají fatální myšlenky. Přesto si zcela nezaujatě myslím, že by bylo dobré říci jisté věci. Ty věci vyslovím, nebudu je křičet. Protože křik už dávno odešel z mého života.“
Frantz Fanon "Černá kůže, bílé masky" (přeložila Irena Kozelská)
S tématem islámu se v mediích nejčastěji objevuje slovo „fobie“, avšak soudě podle chování českých politiků a určitých skupin v ČR si jsem jistý, že oni strach nemají. Naopak, jejich esencí je nenávist, a jestliže dříve tito lidé investovali svou energii do zahrádkaření nebo víkendů na chatě, nyní vyměnili svůj koníček za nový, který rovněž symbolizuje i určitý životní styl. Pár obličejů těchto nenávistníků jsem při demonstracích viděl a popravdě ve mně vzbuzují dojem, že snad i práci vyměnili za „hlídkování“ v internetových diskusích, a jakmile tam někdo ukáže sebemenší náznak empatie s muslimy, vyrážejí do boje. Není novinkou názor, že křikloun hnaný pouze emotivní nenávistí něco změní. Kdyby mi teď někdo chtěl namítnout, že Hitler křikloun byl a „hodně“ (bohužel) dokázal, řekl bych mu na to, že on nebyl pouhý emočně vyhrocený roztleskávač nenávisti. Spolu s těmito vlastnostmi měl hlavně organizační schopnosti a znal dobře psychologii člověka, a proto uměl ovládnout jak politiky, tak i davy. Nenávist, a to mnohem sofistikovanější než ta z internetu, je přítomna také v médiích a politice. Skoro bych řekl, že divákům jsou informace a zprávy o událostech dávkovány a podsouvány tak promyšleně, že bych dokonce snad i já sám uvěřil tomu, že je třeba zakázat muslimské plavky, aby nám nepřipomínaly muslimy.
Souboj
V této novodobé psychologické válce se bojuje na dvou frontách současně. Cílem je nejdříve dostat do diskurzu a našich myslí slova vyvolávající negativní asociace a probouzející strach. Následně se vše posvětí známou osobností, nejlépe ntelektuálem, od něhož divák potvrzení hrozby přijme.Nemysleme si tedy, že jen Olivie Žižková nebo kapela Ortel se svým ufňukaným hitem dovedou zabrnkat na tu správnou strunu. Těmto celebritám se daří dostat na veřejnost vulgární a skutečně nenávistný postoj vůči muslimům, přičemž se nikdo, kromě jich samotných, touto vulgaritou neušpiní. Jejich názory se podporují jen nepřímo, tj. ponechají se v hudební soutěži nebo interpret natočí klip, ale všichni mlčí, protože jde přece stále o aktivitu v rámci svobody slova.
Za takovýchto podmínek se jen velmi obtížně dokáže Evropan zamyslet nad muslimy a islámem nezaujatě a jen ve zcela výjimečných případech jeho negativní postoj zviklá třeba pozitivní zmínka o Ibn Sínovi (latinsky Avicenna) a jeho vlivu na lékařství v Evropě, který přetrval až do 17. století, nebo o historické úloze muslimů v zachování Aristotelových textů a jejich předání Evropanům spolu se zásadními středověkými komentáři k nim, jejichž autorem byl významný filosof Ibn Rušd (latinsky Averroes).
Schematismus
Vše zachází už tak daleko, že samotný hlas selského rozumu je odstaven na vedlejší kolej a islám je zasazen do schematického světa, kde žijí jen schematičtí muslimové bez jakýchkoliv lidských vlastností. Muslimové, co nemají problém řezat hlavy a čekají pouze na příležitost, jak něco Evropě provést. Skutečnost, že nás muslimové obsluhují v obchodech, kde se na sebe navzájem usmíváme a zdvořile si děkujeme, je zcela vytěsněna. Muslim s lidskými vlastnostmi v ČR neexistuje. A proto tu bez problémů může někdo položit zcela vážně míněnou otázku, jestli je přípustné, aby muslimka nosila ve škole šátek. Nikoho nenapadne zamyslet se, co šátek pro ni znamená, je to zkrátka kus látky, co se sundá a jde se dál. Výše popsaná fáze institucionalizování strachu z islámu je dobře zvládnuta a muslimové nemají v podstatě šanci nějak reagovat. Jedinou možnou taktikou je nenechat se zlomit.
Odrazit tento systematicky organizovaný útok je pro tak malou skupinu v naší zemi, navíc v době, kdy tento útok vrcholí i ve většině zemí Evropy, prakticky nemožné. Naši vnímavost otestovalo i další téma, a tím je policejní násilí vůči Afroameričanům v USA. Případu Erica Garnera by mohl posloužit jako test dekadence hodnot, respektive ztráty schopnosti vnímat a analyzovat dění selským rozumem. Garner byl v červenci 2014 zatýkán newyorskou policií, ale z obyčejného zákroku policie se nakonec stala potyčka, kdy policista začal Garnera škrtit a ten následně zemřel při převozu do nemocnice na infarkt. Na videozáznamu policejního zákroku je vidět, jak Garner má ruce za zády v poutech, ačkoli je již v bezvědomí a vezen na nosítkách do záchranky. Divák může tyto obrazy chápat jako něco samozřejmého nebo dokonce normálního a neklást si otázky. Výsledek? Černoch je hrozba, proto i mrtvý černoch musí mít pouta. Mezi policejním násilím a zmiňovaným případem studentek s šátkem vidím jasnou spojitost – v obou případech se téma tak dlouho udržovalo v povědomí, že se skutečně začínáme ptát sami sebe, zda je šátek ve škole v pořádku, a nemáme problém si (v některých případech) sami odpovědět, že není!
Univerzalita
Rolí muslimů na Západě by dnes měla být účast na mezikulturním dialogu a především jeho iniciování. Muslimové nemohou čekat, že za ně ostatní udělají jejich práci. Jednadvacáté století skýtá jedinečnou příležitost zopakovat období Andalusie, které ačkoli mělo své temné stránky, přesto symbolizuje vrchol náboženského dialogu, soužití a hlavně produkování univerzálních hodnot abrahámovských náboženství. Nový muslim se musí oprostit od života v minulosti a i od marných pokusů ji naroubovat na dnešek. Měl by být schopen rozlišit náboženskou utopii od morálního imperativu náboženství a rovněž umět pružně jednat v současném světě. Měl by dokázat uvést do praxe své hodnoty, které nebudou přinášet užitek pouze jemu, ale celé společnosti. Současně ale musí dnešní muslim žijící v západním světě vidět ze strany majority jasné signály, že je chápán jako součást společnosti, nikoli jako společenská hrozba, kterou je třeba eliminovat.
Analogie
Citát psychiatra Frantze Fanona v úvodu měl symbolizovat jistou únavu ze současného stavu české společnosti a života v ní a s ní. V závěru tohoto zamyšlení bych rád parafrázoval další část Fanonova textu ze stejné knihy, hodící se na popis situace evropských muslimů, pro které kontrast mezi hodnotami vnějšího světa a jejich názory znamená doslova život na rozhraní mezi Západem a Východem. Život, jehož každodenním tématem je dilema, jak vše skloubit – a to nemám na mysli jedince, kteří nemají snahu se integrovat. Naopak, jde o konvertity, kteří se v Evropě narodili a jsou zde tedy plně integrovaní. Jejich dilema spočívá v neustálém konfliktu jejich pojetí náboženství s tím, jak je toto náboženství prezentováno v médiích, v teologických textech a v interpretaci fundamentalistů. Fanon sice analyzoval mysl Afričana a to, jak jej (de)formoval kolonialismus, do určité míry vidím v jeho slovech analogii s dneškem. Zde tedy na závěr parafrázuji jeho text, jen namísto Afričanů do něj dosazuji muslimy a místo bělochů Evropany:
„...[T]o, co se označuje jako (muslimská) duše, je často konstrukcí (Evropana). Vyspělý (muslim), jenž je otrokem (muslimského) mýtu, (muslim) bezprostřední, jenž se vnímá jako přirozená součást světa, v jistém okamžiku pocítí, že jeho vlastní (souvěrci) mu přestali rozumět. Nebo on přestal rozumět jim. V tomto okamžiku si za to pogratuluje a v tétoodlišnosti, neporozumění a jejich dalším rozvíjení nalezne smysl své skutečné lidskosti. Anebo se chce vzácněji odevzdat svému lidu. A se vztekem na rtech a závratí v srdci se ponoří do veliké černé díry. Uvidíme, že tento tak absolutně krásný postoj zavrhuje současnost a budoucnost ve jménu mystické minulosti...“
poznámka: text vyšel součástí publikace "Prostor 106 - Anatomie nenávisti" (2016). Text byl napsán v srpnu 2016.
