Josef Čapek o africkém umění (z knihy „Umění přírodních národů“ z roku 1938)
"Černoch je přirozený, spontánní a bystrý talent. Zde tedy začasto vstupuje do popředí určitý jeho vtip, radost a až i humornost, něco i z té čipernosti, jevící se zase jinak v obchodním talentu Afričanů, v jejich zálibě v obchodu, který provozují začasto ne z vážné potřeby, ale pro kratochvíli samu. Je v tom mnoho potěšení míti věci, čachrovati s věcmi. Vyrábějí a tvoří začasto z hravého sklonu, vždycky však s velice šťastnou formální schopností. Teď musíme předeslati, že primitivní národové nejsou tak bědní, jak se mnohdy míni; aspoň na Afriku to v celku naprosto neplatí. Nesmíme – až na nějaké ty výjimky – viděti v afrických národech jen žalostné živořící nuzácké stíny a ne lidi z masa a krve, s živými a uplatňovanými náklonnostmi, s vysloveným a sytě využívaným naturelem. A mají tedy i své ponětí závažnosti, důstojnosti a tak tedy i representace, nějakého životního luxu, a řekněme i svého způsobu elegance. (…)
Z anatomických tvarů uchopí jen to nejpodstatnější a přeloží přírodní tvar do tvaru podle svého zdání výrazově a prostorově působivějšího – vyzývavějšího, geometricky zhuštěného a především synthetického. Tím vším – neoptickým odstupem, odstavením diváka od tvaru nevnímaného dioptricky, vyloučením jeho perspektivického spolupráce na plastický obrysech celku, nepopisným, neanalyzujícím, nýbrž struktivním ustavením prostoru dociluje právě černoch účinu, který má na mysli. Ovšem nemá na mysli zhola nic tak určeného a suchého, jako je tato předcházející věta.
Je to v podstatě velmi prosté, jemu naprosto přirozené a samozřejmé, co my se musíme namáhati se složitými definicemi, abychom se po našich kulturních vymoženostech mohli vžíti, ba ne, pouze si představiti primární představu prostoru. Černoch ji má, má ji od základu, nezná jiné, ku příkladu té naší perspektivní. Jeho prostor spočívá v tvarovém prostoru a na tvarovém prostoru samotném, a ne našem optickém odstupu od tvarů a forem, a tedy na naší jejich optické deformaci. Ovšem on je to, kdo tvary, dejme tomu, nám nejlépe obeznámené z lidského těla, hrubě deformuje, nedbaje v tom zhola nějakých našich klasických proporcí. Ale zas přitom nedeformuje prostor, jako to činí naše školská perspektiva, naopak, přímo a s naprostou neúspornou spontánností ho tímto svým primárním pojetím jímá a tvaruje, dává mu v tvarech jeho reálné, věcné a živé fungující bytost.
Nezáleží na tom, že, řekněme, hlava je nepoměrně veliká a ruce vzhledem k ní nepoměrně malé, ale na tom tu záleží, že je mezi nimi ten reálný, věcně i živě fungující vztah prostorový, sobě vlastní a sobě vládnoucí, který nemá s tím naším trpně optickým nejhlouběji zhola co činiti. Tento primární cit prostoru je elementárně uložen v celém černochově nitru; jeho chápání prostoru, jeho dynamiky a jeho hmotných a tvarových složek jest tu tak kategoricky uloženo, že černocha ani nenapadá hledati jeho konečné řešení jen opticky orientující služebnosti lidských očí."
zdroj: Josef Čapek „Umění přírodních národů“ (s. 118 – 119, 130 - 131)
