"Dizzy Gillespie for president” 1964




Dizzy Gillespie se zapsal do dějin nejen díky svým nafouklým tvářím, ale hlavně jako ikona Bopové éry v jazzu, kde společně s Davisem a "Birdem" představili světu svou hudební vizi. Zapsal se ale taky do politických dějin, když v roce 1964 kandidoval na prezidenta. Vše začalo jako fórek v 60. letech, kdy jeho hudební agentura začala prodávat odznak "Dizzy Gillespie for president”. Když se ho ptali, proč černý jazzman z nízké společenské třídy vůbec o takovéhle práci uvažuje, řekl: "Protože černého prezidenta potřebujeme. Kdokoliv může být lepší prezident než ten, který tam je teď a pořád dumá na tím, jestli má nebo nemá pomoct černochům..."

V létě 1963 se fórek stále méně tvářil jako fórek a vše se blížilo skutečné kampani. Výdělek z prodeje placek byl věnován hnutí CORE Jamese Farmera a v září na Monterey Jazz Festivalu Dizzy společně se zpěvákem Joe Hendricksem představili skladbu "Vote Dizzy", která ve skutečnosti byla "Salt Peanuts" z roku 1947. 
Hendricks v ní zpívá: 
Volte Dizzyho! Volte Dizzyho!Zvolte si prezidenta, který si to přeje trochu rozhoupat
Následující rok se již kampaň tvářila zcela vážně a Dizzy založil společnost Johna Birkse (pojmenovanou podle Dizzyho skutečného jména a taky jako narážka na ultra-konzervativní stranu "John Birch Society") a pokusil se, neúspěšně, získat hlasy ve státu Kalifornie. 

Mezitím byla představena Dizzyho agenda a politické plány. Bílý dům měl být pojmenován na Blues House a rovněž došlo na jmenování členů kabinetu; 

Bubeník Max Roach se dobrovolně nabídl do funkce ministra války, ale, jak říká sám Dizzy, "Poněvadž do žádné války nepůjdeme, Max Roachovi dáme jiný post." Miles Davisovi byla přidělena funkce vedoucího CIA, Ray Charles se stal knihovníkem v knihovně Kongresu Spojených států, Duke Ellington Ministr zahraničních věcí, Thelonious Monk ministr cestovního ruchu. O Malcolmu X řekl Dizzy: "tohohle chlápka chci mít určitě na naší straně" a přidělil mu post ministra spravedlnosti. Taktrochu diss/rýpnutí byla funkce ministra zemědělství pro Louise Armstronga, který byl znám zesměšňováním jazzové avantgardy a hlavně Dizzyho, a při svých koncertech nosil na hlavně baret a říkal, že bebop je čínská hudba.

Funkce měla ale také symbolizovat souvislost s otrokářskou plantáží a poukazovat tím tak na typ černocha nazývaný "sambo", "house negro" nebo "strýček Tom". Nicméně beef nebyl tak horký a Dizzy později řekl, že děkuje Armstrongovi za to, že má díky němu živobytí.

Politické plány ale neskončily jen u jmenování kabinetu. Dizzy navrhoval, že úřad práce by měl od žadatelů o zaměstnání "vyžadovat nosit bílé prostěradlo přes hlavu, takže by zaměstnavatel neznal totožnost žadatele, dokud by nebyl přijat." Dodal: "ta prostěradla, pochopitelně, budou různých barev." Šlo samozřejmě o narážku na předsudky, se kterými se Afroameričané setkávali při hledání práce. Prostěradla měla být barevná, aby nepřipomínala KKK.






theme music:

Dizzy Gillespie "Matrix" (album "The Real Thing" 1970)

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Malcolm X: The Great Photographs" (Stewart Tabori & Chang, 1993)

„Black Manhattan“ James Weldon Johnson (Da Capo Press, 1991)