Básník a historik John Henrik Clarke




Jméno afroamerického historika a aktivisty Johna Henrika Clarka (1915-1998) je spíše známé ve spojitosti s jeho vědeckou profesí nebo přátelským vztahem s politikem Malcolmem X. Jeho méně známou tvář se pokusí ukázat jeho sbírky básní "Rebelie v rýmu" (Rebellion in Rhyme, Decker press, 1948; text v angličtině). 


Clarkova poezie zachycuje tvorbu z dob jeho mládí, které jako osmnáctiletý mladík prožíval se svými rodiči v Alabamě, ale hlavně období hospodářské krize, kdy odjel do newyorské čtvrti Harlem a dostal se tak více do kontaktu s afroamerickou kulturou. Dalším obdobím je rok 1941, kdy odešel do armády a strávil v ní téměř 5 let. Z básní je zcela patrné, že sympatizoval s myšlenkami panafrikanismu a znovunabytým sebevědomím amerických černochů. V úvodu své sbírky říká"

"Tyto básně odrážejí mé rané začátky jako pozorovatele společnosti a jako mladého muže z jihu, který během svých prvních let v Harlemu přemýšlí o afrických problémech a uvědomění, získaném spoluprací s širokou škálou levicových hnutích.  (...) Objevoval jsem tehdy svět a společenské změny, a přemýšlel, jakou roli může hrát můj lid v této změně za lepší svět. Psaní těchto básní bylo v této době určitou formou terapie pro můj osobní vývoj, byla to určitá ventilace mého vnitřního já, vyslovení mého pocitu křivdy a rovněž oslava faktu, že jsem naživu. Vybudoval jsem si velmi silné pouto vůči svým lidem a k jejich místu v historii, které jsem si udržel po zbytek života. (...) Ve spojitosti s láskou a oddanosti k vlastním lidem, jsem stejné pocity měl i pro celé lidstvo. Nebylo pro mne obtížné pochopit jednoduché pravidlo, že svoboda člověka není v bezpečí, jakmile je v nebezpečí svoboda druhých."

Jasné poselství, srozumitelnost a silný dojem, to jsou hlavní vlastnosti Clarkovy poezie. Tematicky se nejčastěji pohybuje mezi africkou historií a sociálně-politickými tématy, rovněž nás ale může překvapit verši zcela niternými, plných intimní lyriky. Celou sbírkou prostupuje výzva pro americké černochy k novému způsobu myšlení, která určitým způsobem tvoří hlavní ideu Clarkovy poezie. 
Co se formy týče, Clarkovy verše nepředstavují tvorbu modernistickou, experimentální nebo abstraktní (např. Amiri Baraka *). Jeho styl ovlivnila doba a kulturní etapa Harlemu, do kterého tehdy Clark dorazil z Jihu. Harlem tehdy naplno žil "Renesancí" ** a styl poezie určovaly osobnosti Langston Hughes, Claude McKay, Zora Neale Hurston nebo James Weldon Johnson. 

Tato éra vytvořila pojem "Nový černoch (New Negro)" a připravila cestu pro budoucí generace, ze které pochází již zmíněný A. Baraka. a dále Gil Scott-Heron nebo Last Poets. Clarke byl aktivní ve své vědecké činnosti až do začátku 90. let, mladší generace jej mohly poznat z dokumentu "A Great and Mighty Walk (1996)", kde komentář čte herec Wesley Snipes. Rovněž bylo jeho jméno zmíněno ve skladbě "Respiration" od Black Star, brooklynské dvojice Mos Def a Talib Kweli, kteří měli k literatuře velmi blízko, protože sami provozovali legendární knihkupectví Nkiru Books v Brooklynu (info ZDE).






Pro magnolii

Pohled na tebe dává klid, 

Půvabná květino jara,
Tvá mysl je prosta hříšných myšlenek
A oči tvé nevidí zlo.
Přel bych si být jako Ty, Překrásná Magnolie,
Rozdávající úsměv za časného rána,
Na rozdíl od lidí, 
Ty zemřeš bez hříchu, 
tak jako jsi se zrodila.



Poklona

Oh cikáne, ty bezstarostné dítě s ležérním šarmem,

Patříš k nejsvobodnějším z lidí,
Nestavíš impozantní budovy 
tyčící se do nekonečných výšek,
Nenosíš starosti ve své tváři.
K tobě se obracím pro útěchu,
Se slzami postrádající upřímnou radost,
Oh cikáne, vem vše 
nebo alespoň část mého já,
A obtiskni jej opatrně do svého divokého těla,
A osvoboď mě.



Naděje

Toto není konec všeho dobrého;
Ještě uvidíme mnoho úsměvů
a uslyšíme mnoho radostných písní
Toto je pouze těžká chvíle,
Která vždy přichází před úsvitem.


Smutné dítě

Jsem podivné dítě,
V podivné zemi;
Západ není ani mým
Domovem, ani mým útočištěm.
Moje hudba je "tam-tam",
Ne saxofon.
Můžeš mě zasadit zde,
V této cizí zemi,
Ale já neporostu.
Možná se nikdy nedostanu,
na Východ, kam patřím;
Navždy ale budu v sobě chovat touhu.
Ve chvílích, kdy budu sám,
obrátím svou pohanskou tvář,
K Východu a budu plakat.


Několik řádek napsaných u hrobu neznámého vojáka

Našlapuj zlehka a buď tiše,
Opatrné musí být kroky tvé,
Když se dotýkáš země.
Dávej pozor; Uvědom si,
Že tady spí neznámý voják!
Když jej míjíme, musíme být opatrní,
A nerušit jeho poslední spočinutí.
On musí vědět, že nebojoval zbytečně.
Neprobuďme ho ze strachu,
Že by uviděl, jak jsme zničili demokracii.


Vzkaz bílému muži

Ano, čistíval jsem tvé boty,
Čistil jsem je tak,
Aby se leskly.
A když si hovořil,
Já odpověděl "ano, pane",
jako bys byl nějaký velký svatý muž.

Nyní, otoč zpátky stránky historie.
Tam, na tom stejném místě,
Zjistíš, že jsem nečistil tvé boty.
Ale ty jsi čistil ty mé.


Láska

Kdo je ta spravedlnost? 
Rád bych to věděl,
Ať to je kdokoliv, dokázal bych jí milovat.
Dokázal bych jí milovat, ačkoli jí mí lidé,
Velmi zřídka pohlédne do tváře.


"Dvě dámy"

Zahlédl jsem dvě dámy, které šly kolem,
A musel jsem se na ně podívat.
Jedna byla terčem posměchu,
S druhou se zacházelo zdvořile.
Obě zdobily krajky a hedvábí.
Jediný rozdíl mezi nimi byla 
barva jejich tváří.



Zvuk v temnotě - 1935

Ten zvuk, co jsem slyšel,
Nebyl klam.
Nebyl to zvuk,
Bylo to zřetelnější než vyřčené slovo.
Byl to ztracený Etiopan,
Naříkající v Menelikově *** hrobce ...
Toužící po vedení,V tomto zmateném světě.

Meneliku, probuď se, Meneliku;
Teď není čas na spánek,
Což pak neslyšíš nájezdníkovy
Rozzlobené kroky?
Není čas ležet v hrobě,
Starý Etiopan je právě nyní
Zašlapáván do země.


Tehdy a nyní

Když jsem byl malý chlapec,
Asi tak tři a půl roku,
Celý svět byl pro mě velká zahrada.
Déšť a další dary nebe,
Bylo milosrdenství Boží ...
Ale nyní, věším hlavu a povzdechnu si,
Jak bomby padají a děti naříkají.
V tomto světě, spleteném v divokém zmatku,
Jsem ztratil jakýkoli náznak té mé překrásné iluze.


Tato doba není pro růže

Tato doba není pro růže,
Ovzduší je zamořené odpornou lží -
A rozum je mrtvý.
Alespoň roční období se mění,
zatímco lide zoufale bojují o přežití.
Jak by růži toto mohlo prospívat?








* Poezie Amiri baraky lze dělit na dvě období, první spadá do bítnického období, kdy jej lze považovat spíše za avantgardního umělce/básníka. V jeho poezii se více klade důraz na estetiku, formu a "zvuk" slov, toto období bychom mohli nazvat modernistické, experimentální a abstraktní. Po smrti Malcolma X změnil své jméno Leroi Jones na Imamu Amiri Baraka, opustil svou manželku (bělošku) a odstěhoval se do Harlemu, kde se angažoval jako afroamerický umělec (spolupráce např. s Larry Nealem). Toto období je už zcela jiné a ve své poezie se výhradně soustředí na téma amerických černochů (ukázka básně "Black Art").

** Harlemská renesance: kulturní hnutí dvacátých a třicátých let 20. století. Známá byla rovněž pod názvem "hnutí nového černocha" podle stejnojmenné antologie Alaina Locka z roku 1925. Podobná oslava černošství probíhala ve stejném období v Evropě, mezi africkými básníky a spisovateli, v podobě hnutí „négritude“. Harlem byl jejich centrem a symbolizuje zcela zásadní mezník v historii, protože tehdy Afroameričan definoval sám sebe jako člověka, ale i jako zcela rovnoprávnou součást americké kultury. Na tuto harlemskou éru navázala jména Richard Wright a později v 50. letech James Baldwin nebo Ralph Ellison.

*** Menelik II. (1844 - 1913) etiopský císař v letech 1889-1913. Prováděl mnoho reforem a za jeho vlády byla v zemi vybudována železnice, zavedl telefon a poštovní úřad. Založil budoucí hlavní město Addis Abebu, musel však čelit tlaku koloniálních mocností. V roce 1896 drtivě zvítězil ve válce s Itálií. Itálie uznala nezávislost a svrchovanost Etiopie. Proto je Menelik II. označován za zakladatele a sjednotitele moderního etiopského státu. (zdroj: Wikipedie)







Populární příspěvky z tohoto blogu

"Malcolm X: The Great Photographs" (Stewart Tabori & Chang, 1993)

„Black Manhattan“ James Weldon Johnson (Da Capo Press, 1991)