"Méně výstav a více umění" Josef Čapek (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 1999)

Josef Čapek patří k těm klasikům české literatury, které známe i neznáme. Dosud nedostatečně zmapovaná je například jeho rozsáhlá aktivita výtvarně kritická. Čapek byl svou občanskou profesí vlastně novinář, od počátku Masarykovy republiky ho referentství živilo, a přesto tato jeho práce zůstává dnes prakticky neznám, protože většinu Čapkových referátů je nutno hledat v knihovnách a archivech.

Provizorní soupis Josefových vlastních výtvarných referátů a esejů o umění obsahuje zatím přibližně 1400 položek a z tohoto rozsáhlého souboru bylo v dosavadních výborech publikováno přibližně 60 statí, a to zejména obecnější Čapkovy úvahy o umění a pak články z heroických let prosazování kubismu.

Tento výbor se zaměřuje na dosud nepublikované Čapkovy výtvarné referáty v Lidových novinách, do kterých přispíval pravidelně od roku 1921 v podstatě až do svého zatčení na podzim 1939. Čapek měl v LN na starosti rubriku Pražské výstavy a jeho referáty se objevovaly dvakrát až třikrát týdně. Čapkovy články jako celek znamenají postupnou a uváženou formulaci zásadního pojetí českého moderního umění, a navíc poměrně autenticky zpřítomňují pražský výtvarný život dvacátých a třicátých let. Čapek sleduje soustavně výstavní činnost nejvýznamnějších pražských výtvarných spolků, Mánesa, Hollera, Jednoty výtvarných umělců, Umělecké besedy, Devětsilu a Surrealistické skupiny. Kromě malířství a sochařství se soustřeďuje na grafiku, zvláštní pozornost věnuje uměleckému průmyslu a užitému umění a vyslovuje se i k aktuálně kulturně politickým problémům.

Už před první světovou válkou se Josef Čapek prosadil jako osobitý mluvčí mladé generace i jako pohotový komentátor soudobého výtvarného umění. V jednom podstatném principu se však Čapkovo pojetí moderního umění rozchází nejen se spornou avantgardní ideologií, ale i s konkrétním směřováním dobových progresivních výtvarných experimentů: Čapek posuzuje především výtvarné hodnoty. Přesahy mimo oblast tradičních vyjadřovacích prostředků, jako je barva, linie, tvar a prostor, jsou mu cizí. Už surrealismus je problém, s nímž se jako kritik jen obtížně vyrovnává. Jeho smysl pro vnitřní řeč obrazů zde nestačí, protože o výtvarné problémy v tomto hnutí primárně nejde. Čapek nemíní modelovat umění budoucnosti, ale vychází z "věčného" poslání umění jako tlumočení lidských obsahů výtvarnými prostředky. Ty jsou pro něho dostatečně zázračné a nevyčerpatelné a není třeba, aby je umění opouštělo. Výtvarná tvorba pro něj zůstává klasickou záležitostí formy a výrazu. Radikální překročení dosavadních hranic umění, k nimž tehdy vývoj výtvarného vyjadřování směřoval, dokáže sice respektovat, ale ne přijmout za své.

Věřím, že Čapkovy výtvarné referáty nemusí být dnes čteny jen jako historický dokument, více či méně užitečný, ať už k interpretaci klasika, nebo české umělecké scény mezi válkami. Zásady, které Čapek ve svých referátech hájil a svými stanovisky sám prosazoval, jsou v mnohém aktuální i dnes.

"...současní umělci dbají víc o aktuálnost než o vlastní výpověď, směřují spíš k novým pevninám a cizím krajům a pomíjejí to, co je nejblíže. Nejblíže jest ovšem člověk sobě sám, ale sám v sobě může i zabloudit, sám v sobě se ztratit."

"Umělci by měli spíš hledat v sobě než kolem sebe"


(Text je převzat z úvodu knihy, autorka Pavla Pečinková)
..................................................
Název: Méně výstav a více umění: výběr z výtvarných referátů 

v Lidových novinách 1921-1939
Autor: Josef Čapek (1887-1945)
Vydavatelství: Vysoká škola uměleckoprůmyslová
Rok vydání: 1999
Počet stran: 254
..................................................