F.X.Šalda „O umění“
NOVÁ KRÁSA: JEJÍ GENESE A CHARAKTER
Ctnost umění opravdu nového, opravdu nové umělecké kultury, jsou, opakuju, vždycky válečné a náboženské – již proto, že šíří krásy a umění rozmnožuje vždy jen čin dobyvatelův, a že je-li co mystického na této zemi, jest to on. Všecko nové umění je v první řadě činem víry a odvahy a v druhé důsledkem lásky – a také mystické lásky – k poslední chvíli, k jejímu nenávratnému kouzlu a tajemství.
O UMĚLECKÉ PRÁCI
Všem těm pracím, o nichž jsem se zde zmínil, je něco společného. Nemají přímého poměru k životu a jeho empirii. Nejsou vytvářeny z vnitřní skutečnosti, jsou kopírovány z vnějškových vzorů, jsou látány z určitých literárních předloh. Nemají krásnou, nezaujatou, objektivnou naivnost děl skutečně živých, všecky jsou heslovité a pózovité. Drapírují se do různých formulek, jednou sentimentálních, po druhé brutálních, po třetí pathetických, po čtvrté naturistických a vitalistických. Dávají si nesmírně pozor na svou draperii; aby si jí nepocuchaly, aby si nepřišláply vlečku: přestože se tváří svobodně, neopustily by za nic na světě svůj žalář: vědí, že by to byla jejich smrt. Mohou žít jen v jeho otráveném vzduchu.
(...)
Jděte mezi nejprostší lid, jak se říká, do jeho spodiny. Získáte tam víc pro své uvědomění básnické než četbou dvacíti revuí nejrůznějších známek. Naučíte se nenávidět tlach a žvást a milovat slovo jako výbuch životní síly, jako rovnomocninu skutku. Pochopíte, z jak divokého, opravdu šibeničního humoru různých trhanů a štvanců tryská nová metafora; jaké životní nutnosti je dítětem. Zhustila se v ní celá paradoxní situace takového visalce mezi nebem a zemí: je tou snítkou, která ho drží nad vodou. Naslouchejte jim hodinu dvě a budete vyléčeni ze své plané dekorativnosti, ze svých líčidel, pomád, parfémů a jiného prolhaného smradu.
Učte se vidět a poznávat nejprimitivnější, nejzákladnější lidské vztahy a poměry, postoje zcela jednomyslné, a proto věčné. Jsou to základní značky, z nichž jsou založeny a v něž mohou býti založeny všecky lidské útvary, i nejsložitější a nejkultivovanější. Je to abeceda, z niž se skládají slova, věty básně i stránky románů; začínejte od abecedy a od slabikáře – není jiného správného začátku. (...)
Dům českého umění stavěl se z fasády, a ne z nitra. Proto je to tak často bezduchá ulízaná komisní stvůra, a ne charakterní chlapík, který kašle na svět a nemá jiné starosti než vysloviti se. Dupnout si na celou ulici a hvízdat si jen tu svoji.
O TZV. NESMRTELNOSTI DÍLA BÁSNICKÉHO
Aby mohl básník nebo umělec vytvořiti tuto svou skutečnější skutečnost, musí býti jeho dílo – báseň, obraz, socha, symfonie – nejprve skutkem: není skutečnosti bez skutku, bez činu: není jiné skutečnosti, než jsou skutky lidské. Jeho dílo musí být dílem odvahy, sázkou, do níž vložil celou svou osobnost, sebe celého, bez zbytku a slevy. Tvorba je věc krvavě vážná, i když se provozuje s úsměvem na rtu a s tryskající jiskrou nepochybující jistoty v zraku...
Ale to je možné jen tehdy, je-li plodem celé osobnosti člověkovy, nejen jeho pouhého já, nýbrž čehosi hlubšího, významnějšího, trvanlivějšího, než jest já(...) V já jsme si všichni úžasně podobni, opravdu rovni: náladoví, mělcí, rozptýlení, pohodlní, líní, nestálí, jaloví, žvaniví, prázdní, hloupí, vrtošiví a ovšem že chudí, nezajímaví.(...)
Teprve svými osobami se od sebe lišíme. Lišíme se již tím, že jedni dovedou takové osoby v sobě nalézt, druzí nikoli. Pokud jde o naše já, jsme si všichni rovni v malosti – i největší geniové, pokud žijí své já, svůj všední mrtvý, netvořivý den, žijí totéž co my: žijí naši netvořivost a neplodnost, naši pošetilost a malichernost, naši mrtvolnou tupost. Ale kdežto my, obyčejní lidé, žijeme jen to, oni žijí i cosi nad toto své já: a to je právě osobnost. (...) Básnické nebo umělecké dílo je výtryskem této osoby, této vyšší a hlubší osobnosti, jejímž matným a zeslabeným i roztříštěným odrazem jest naše osoba jevová, naše všední já: opravdové dílo básnické a umělecké jest zkušeností druhého zraku, nebo jak jsem řekl kdesi, kořistí útočného zraku hrdinského. Bez této zásadní aktovosti není velkého díla básnického nebo uměleckého.
Ale každé takové dílo básnické obsahuje v sobě život příští: předjímá jej: je skutečnější než dnešní skutečnost, rozlitá všude kolem tebe. A pro tuto silnou potencialitu jest napodobeno takové dílo dnešním a zítřejším životem. Silnější život vždycky k sobě přitahuje život slabší: slabší život vždy a všude napodobí život silnější. A skutečnost, kterou nese v sobě velké dílo básnické, je život mnohem silnější, vyspělejší, mocnější, jehož se dovine lidstvo jako životní empirie a životního průměru snad teprve za sto, za dvě stě, pět set, tisíc let ... Až do té doby má právo žít dílo básnické, neboť až do té doby jest ho třeba k chodu světa a života. Ale tu chvíli, kdy nemá již čeho lidstvu dát, kdy se celým tělem stalo slovo, kdy jeho výjimečná, vyšší skutečnost proměnila a rozměnila se ve skutečnost obecnou a běžnou, tu chvíli dohrálo svou úlohu: a začíná brzdit vývoj a stává se balastem.
F.X.Šalda „O umění“ (Československý spisovatel, 1955)
Ctnost umění opravdu nového, opravdu nové umělecké kultury, jsou, opakuju, vždycky válečné a náboženské – již proto, že šíří krásy a umění rozmnožuje vždy jen čin dobyvatelův, a že je-li co mystického na této zemi, jest to on. Všecko nové umění je v první řadě činem víry a odvahy a v druhé důsledkem lásky – a také mystické lásky – k poslední chvíli, k jejímu nenávratnému kouzlu a tajemství.
O UMĚLECKÉ PRÁCI
Všem těm pracím, o nichž jsem se zde zmínil, je něco společného. Nemají přímého poměru k životu a jeho empirii. Nejsou vytvářeny z vnitřní skutečnosti, jsou kopírovány z vnějškových vzorů, jsou látány z určitých literárních předloh. Nemají krásnou, nezaujatou, objektivnou naivnost děl skutečně živých, všecky jsou heslovité a pózovité. Drapírují se do různých formulek, jednou sentimentálních, po druhé brutálních, po třetí pathetických, po čtvrté naturistických a vitalistických. Dávají si nesmírně pozor na svou draperii; aby si jí nepocuchaly, aby si nepřišláply vlečku: přestože se tváří svobodně, neopustily by za nic na světě svůj žalář: vědí, že by to byla jejich smrt. Mohou žít jen v jeho otráveném vzduchu.
(...)
Jděte mezi nejprostší lid, jak se říká, do jeho spodiny. Získáte tam víc pro své uvědomění básnické než četbou dvacíti revuí nejrůznějších známek. Naučíte se nenávidět tlach a žvást a milovat slovo jako výbuch životní síly, jako rovnomocninu skutku. Pochopíte, z jak divokého, opravdu šibeničního humoru různých trhanů a štvanců tryská nová metafora; jaké životní nutnosti je dítětem. Zhustila se v ní celá paradoxní situace takového visalce mezi nebem a zemí: je tou snítkou, která ho drží nad vodou. Naslouchejte jim hodinu dvě a budete vyléčeni ze své plané dekorativnosti, ze svých líčidel, pomád, parfémů a jiného prolhaného smradu.
Učte se vidět a poznávat nejprimitivnější, nejzákladnější lidské vztahy a poměry, postoje zcela jednomyslné, a proto věčné. Jsou to základní značky, z nichž jsou založeny a v něž mohou býti založeny všecky lidské útvary, i nejsložitější a nejkultivovanější. Je to abeceda, z niž se skládají slova, věty básně i stránky románů; začínejte od abecedy a od slabikáře – není jiného správného začátku. (...)
Dům českého umění stavěl se z fasády, a ne z nitra. Proto je to tak často bezduchá ulízaná komisní stvůra, a ne charakterní chlapík, který kašle na svět a nemá jiné starosti než vysloviti se. Dupnout si na celou ulici a hvízdat si jen tu svoji.
O TZV. NESMRTELNOSTI DÍLA BÁSNICKÉHO
Aby mohl básník nebo umělec vytvořiti tuto svou skutečnější skutečnost, musí býti jeho dílo – báseň, obraz, socha, symfonie – nejprve skutkem: není skutečnosti bez skutku, bez činu: není jiné skutečnosti, než jsou skutky lidské. Jeho dílo musí být dílem odvahy, sázkou, do níž vložil celou svou osobnost, sebe celého, bez zbytku a slevy. Tvorba je věc krvavě vážná, i když se provozuje s úsměvem na rtu a s tryskající jiskrou nepochybující jistoty v zraku...
Ale to je možné jen tehdy, je-li plodem celé osobnosti člověkovy, nejen jeho pouhého já, nýbrž čehosi hlubšího, významnějšího, trvanlivějšího, než jest já(...) V já jsme si všichni úžasně podobni, opravdu rovni: náladoví, mělcí, rozptýlení, pohodlní, líní, nestálí, jaloví, žvaniví, prázdní, hloupí, vrtošiví a ovšem že chudí, nezajímaví.(...)
Teprve svými osobami se od sebe lišíme. Lišíme se již tím, že jedni dovedou takové osoby v sobě nalézt, druzí nikoli. Pokud jde o naše já, jsme si všichni rovni v malosti – i největší geniové, pokud žijí své já, svůj všední mrtvý, netvořivý den, žijí totéž co my: žijí naši netvořivost a neplodnost, naši pošetilost a malichernost, naši mrtvolnou tupost. Ale kdežto my, obyčejní lidé, žijeme jen to, oni žijí i cosi nad toto své já: a to je právě osobnost. (...) Básnické nebo umělecké dílo je výtryskem této osoby, této vyšší a hlubší osobnosti, jejímž matným a zeslabeným i roztříštěným odrazem jest naše osoba jevová, naše všední já: opravdové dílo básnické a umělecké jest zkušeností druhého zraku, nebo jak jsem řekl kdesi, kořistí útočného zraku hrdinského. Bez této zásadní aktovosti není velkého díla básnického nebo uměleckého.
Ale každé takové dílo básnické obsahuje v sobě život příští: předjímá jej: je skutečnější než dnešní skutečnost, rozlitá všude kolem tebe. A pro tuto silnou potencialitu jest napodobeno takové dílo dnešním a zítřejším životem. Silnější život vždycky k sobě přitahuje život slabší: slabší život vždy a všude napodobí život silnější. A skutečnost, kterou nese v sobě velké dílo básnické, je život mnohem silnější, vyspělejší, mocnější, jehož se dovine lidstvo jako životní empirie a životního průměru snad teprve za sto, za dvě stě, pět set, tisíc let ... Až do té doby má právo žít dílo básnické, neboť až do té doby jest ho třeba k chodu světa a života. Ale tu chvíli, kdy nemá již čeho lidstvu dát, kdy se celým tělem stalo slovo, kdy jeho výjimečná, vyšší skutečnost proměnila a rozměnila se ve skutečnost obecnou a běžnou, tu chvíli dohrálo svou úlohu: a začíná brzdit vývoj a stává se balastem.
F.X.Šalda „O umění“ (Československý spisovatel, 1955)
