"Dlouhá cesta k míru: Bill Clinton a Blízký východ" Lucie Hindlsová (2004)
Devadesátá léta minulého století přinesla spíše naivní a planou naději, že dlouhotrvající konflikt spěje přece jen ke svému zdárnému konci. Nicméně již záhy se jasně ukázalo, že ani tentokrát nebyl mír na dosah a že cesta k němu bude ještě velmi trnitá a bolestná. Poslední dekáda dvacátého století přesto vnesla do konfliktu mnoho nových prvků. Charakterizovala ji především obrovská síla Spojených států, které se ocitly v roli unilaterálního garanta blízkovýchodního mírového procesu. Tento významný fakt vedl k fundamentálnímu přehodnocení dosavadních vztahů a vazeb USA a regionálních států.
V souvislosti s tím se v posledních letech stále více rozpoutává i debata o roli a transformaci tzv. „zvláštního vztahu“ mezi Spojenými státy a Izraelem. Ten tvoří jeden ze základních principů americké politiky vůči Blízkému východu již od šedesátých let dvacátého století. Jedná se o unikátní spojenectví, které se nedá nalézt u žádného jiného státu blízkovýchodního regionu. Strategický svazek ovšem neovlivňuje pouze faktory, určující momentální americký postoj k Izraeli.
Ovlivňuje také to, v jakém rozsahu se snaží Spojené státy zvyšovat tlak na Izrael k přijetí takových kroků, jež jsou v souladu s aktuálním směrem i se strategickými zájmy americké zahraniční politiky v oblasti. Tyto dva protiklady pak vytvářejí zvláštní dynamiku ve vztazích mezi USA - jako patronem Izraele - a židovským státem jako jeho klientem a spojencem ve strategicky esenciální oblasti.
Hodně už bylo napsáno o vztazích Izraele a USA v době studené války. Nicméně poměrně málo studií se zaměřuje na motivy a koncepce USA, ovlivňující a určující směr americké zahraniční politiky v období devadesátých let dvacátého století.
Tato knížka má proto za cíl analyzovat politiku Spojených států vůči Blízkému východu s důrazem na Izrael. A to nejenom z pohledu americké domácí politické scény, která často dala Izraeli prostor k manévrování mezi navrhovanými koncepcemi různých orgánů americké administrativy, ale i s ohledem na nové zahraničněpolitické koncepce a přístupy, objevující se v USA a ve světě v souvislosti s koncem studené války.
Clintonův přístup k Izraeli byl v mnoha ohledech unikátní. Jeden z nejvíce proizraelských prezidentů si získal oblibu Blízkého východu, avšak přes veškeré úsilí se mu nezdařilo zanechat takový odkaz, jaký by si jistě přál. S časovým odstupem, doprovázeným určitým vystřízlivěním, se začínají objevovat pochyby o úspěšnosti Clintonovy politiky vůči Izraeli a Palestincům právě s ohledem na situaci, která následovala a prakticky pokračuje ještě v době psaní tohoto textu.
Stále častěji se totiž začíná poukazovat na to, že prezident Clinton se stal prezidentem ve velmi příznivém období. Konec studené války, úspěšná Bushova politika v Perském zálivu, USA jako jediná supervelmoc světa, vytváření nových vztahů s arabskými státy, které byly více než předtím nakloněny USA, protože potřebovaly novou orientaci po ústupu Sovětského svazu - to vše utvářelo příznivé klima pro Clintonovu politiku.
(Text je převzat z úvodu knihy)
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
Název: Dlouhá cesta k míru : (Bill Clinton a Blízký východ)
Autor: Lucie Hindlsová
Vydavatelství: Professional Publishing
Rok: 2004
Počet stran: 159
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
:: Obsah ::
1. Na úvod 9
2. Americká politika vůči Blízkému východu v době studené války 13
2.1 Vztahy mezi USA a Izraelem 13
2.2 Izrael, arabské státy a USA mezi lety 1948 a 1960: absence „zvláštního vztahu“ 16
2.3 Prohlubování vztahů mezi Izraelem a USA - šedesátá léta 20
2.4 Snaha o zmírnění arabsko-izraelského konfliktu. Sedmdesátá léta 25
2.5 Vytvoření strategické spolupráce. Reaganova léta 30
3. Počátek devadesátých let - euforie z konce studené války. Bushova administrativa 35
3.1 Krize americko-izraelských vztahů. Bush, Šamir a konec studené války 35
3.2 Krize v Perském zálivu: výzva pro americko-izraelské vztahy 38
3.3 Cesta k Madridské konferenci 40
3.4 Madridská konference 43
3.5 Poslední měsíce Bushovy administrativy 45
4. Volby v roce 1992 a nástup prezidenta Clintona do úřadu - léta optimismu (1992 - 1994)
4.1 Principy a koncepce zahraniční politiky Clintonovy administrativy 49
4.2 Předvolební kampaň v roce 1992 a role židovské komunity v USA 51
4.3 Formování základních rysů blízkovýchodní politiky 54
4.4 Jednání v Oslu versus Washington 57
4.5 Dohody z Osla - Oslo I 62
4.6 Mírová jednání se Sýrií 1992 - 1994 66
4.7 Izraelsko-jordánská mírová smlouva 70
5. Překážky mírovému procesu.
Přechod k aktivní roli Clintonovy administrativy (1995 - 1996) 73
5.1 Americká strategie: Sýrie nebo OOP? 73
5.2 Atentát na premiéra Rabina, stoupence mírového procesu 79
5.3 USA v mírovém procesu po odchodu Rabina 81
5.4 Co ukazuje hodnocení prvního volebního období Clintonovy administrativy 85
6. Léta stagnace a pesimismu - Clinton versus Netanjahu (1996 - 1998) 89
6.1 Nová strategie či pokračování současné role? Protokol z Nebrknu 89
6.2 Znovuzvolení Clintona a jmenování nového kabinetu 94
6.3 „Bibi“ a AIPAC, konzervativní aliance 96
6.4 Snaha o obnovení procesu 99
6.5 Rok 1998 - krizový rok. Wye River Summit 105
7. Závěrečné úsilí. Předem prohraný boj? 111
7.1 Poslední míroví partneři - Clinton a Barak 111
7.2 Neúspěšná cesta do Damašku 114
7.3 Camp David II 119
7.4 Nová intifáda 124
7.5 Co ukazuje hodnocení druhého volebního období Clintonovy administrativy 129
