Muhammad Iqbál "Úděl člověka na Zemi"



Legendu o pádu člověka najdeme v různých podobách v literaturách starověku. Není možno vymezit stupně jejího vývoje, ani jasně určit různé lidské motivy, jež se musely na jejím pozvolném utváření podílet. Setrváme-li však u semitské podoby tohoto mýtu, je velmi pravděpodobné, že vznikla z touhy primitivního člověka po tom, nějak si vysvětlit nekonečné utrpení svého pobytu v nepřívětivém prostředí, jež oplývalo nemocemi a smrtí a na každém kroku mu bránilo v jeho snaze o obživu. Protože nedovedl ovládat přírodní síly, pesimistický pohled na život mu byl zcela přirozený. Na starém babylonském nápisu tak najdeme hada (falický symbol), strom a ženu, jež muži nabízí jablko (symbol panenství). Význam mýtu je jasný – pád člověka z předpokládaného rajského stavu byl důsledkem prvotního pohlavního aktu, jehož se lidský pár dopustil. Způsob, jímž tuto legendu pojednává Korán, bude jasný, srovnáme-li jej s vyprávěním knihy Genesis. Pozoruhodné rozdíly mezi koránským a biblickým vyprávěním neomylně naznačují záměr Koránu.

1. Korán vypouští hada a celý příběh s žebrem. Vypuštění hada má zjevně zbavit příběh falického pozadí a původního náznaku pesimistického životního postoje. Vypuštění motivu žebra má naznačit, že záměr koránského vyprávění není historický, jak je tomu v případě Starého Zákona, jenž zaznamenává původ prvního lidského páru jako předehru k dějinám Izraele. Ve verších o původu člověka jako živé bytosti Korán skutečně používá výrazů bašar (lidé) nebo ’insán (člověk), nikoliv ádam , jenž je vyhrazen pro člověka jako Božího náměstka na zemi. Záměr je podpořen také vynecháním vlastních jmen, zmiňovaných v biblickém vyprávění – Adam a Eva. Slovo „Adam“ je zachováno, ale používá se spíše jako pojem než jako jméno konkrétní lidské bytosti. Použití tohoto slova má oprávnění v samotném Koránu. Následující verš hovoří jasně: A vskutku jsme vás stvořili a potom jsme vám podobu dali a posléze jsme k andělům pravili: „Padněte na zem před Adamem!“[Korán, 7:11]

2.
Korán legendu dělí na dvě odlišné příhody – jedna z nich se vztahuje k tomu, co je prostě označováno jako „tento strom“,[Korán, 7:19-22] v druhé pak jde o „strom nesmrtelnosti a království nepomíjející“.[Korán, 20:120] První z nich najdeme v sedmé, druhou ve dvacáté súře. Ďábel, jenž v lidské mysli vyvolává pochyby, podle Koránu svedl Adama a jeho ženu s pravé cesty a ti pak ochutnali ovoce obou stromů. Ve Starém zákoně však byli z ráje vyhnáni již po prvním skutku neposlušnosti; na východní straně zahrady pak Bůh postavil anděly s plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.

3. Ve Starém zákoně je země prokleta za Adamův skutek neposlušnosti; podle Koránu je země „místem pobytu“ a „užívání dočasného“[Korán, 2:36, 7:24] a člověk by za ni měl být Bohu vděčen. „A umístili jsme vás na zemi a připravili jsme pro vás na ní obživu – a jak málo jste vy vděčni!“[Korán, 7:10] Není žádný důvod, proč se domnívat, že zde slovo džanna (zahrada) znamená nějaký nadsmyslový ráj, z nějž člověk údajně padl na zem. Podle Koránu člověk není na této zemi cizincem. „A Bůh dal vám vyrůst ze země jako rostlinám,“ říká Korán.[Korán, 71:17] Slovo džanna, jak je zde použito, nemá význam věčného příbytku spravedlivých, kde „mezi sebou si poháry podávat budou, z nichž nepojde ani prázdné tlachání, ani k hříchům svádění,“[Korán, 52:23] a „žádná starost se jich tam nedotkne a nebudou odtamtud nikdy vyhnáni.“[Korán, 15:48] První událostí, jež se stala v džanna zmiňované v legendě, byl naopak hřích neposlušnosti, následovaný vyhnáním člověka. Ostatně význam tohoto slova, jak se zde používá, je vysvětlen přímo v Koránu. Druhá příhoda legendy popisuje zahradu jako místo, jež přísluší člověku, aby „v něm nehladověl a nahý nechodil a [...] v něm nežíznil a žárem netrpěl“.[Korán, 20:118-119] Přikláním se proto k názoru, že džanna v koránském vyprávění je pojmem pro primitivní stav, v němž člověk nemá prakticky žádný vztah ke svému prostředí, a necítí tedy pálení lidských potřeb, jejichž zrod označuje počátek lidské kultury.

Vidíme tedy, že koránská legenda o pádu nemá s prvním výskytem člověka na této planetě nic společného. Jejím záměrem je ukázat vzestup člověka z primitivního stavu půdového chování k vědomému uchopení svobodného já, jež je schopno pochyb a neposlušnosti. Pád nemá význam mravní zkázy; jde o přechod člověka od prostého vědomí k prvnímu záblesku vědomí sebe sama, určité procitnutí z přírodního sna tlukotem osobní příčinnosti ve vlastním bytí. Korán také nepohlíží na zemi jako na nějakou mučírnu, kde by bylo od základu špatné lidstvo uvězněno za svůj prvotní hřích. První skutek neposlušnosti člověka byl také jeho prvním aktem svobodné volby; proto byl podle koránského vyprávění Adamovi jeho první prohřešek odpuštěn. Dobrotivost však nemůže být vynucena; vyplývá z dobrovolného podrobení se svobodného já mravním ideálům a ze svolné spolupráce svobodných já. Bytost, jejíž pohyb je jako pohyb stroje zcela předurčen, nemůže konat dobro. Podmínkou dobrotivosti je tedy svoboda. Připustit objevení se konečného já, schopného volby – po zvážení relativních hodnot možných směrů jeho jednání – s sebou však nese veliké risiko, neboť svoboda zvolit si dobro jde vždy se svobodou zvolit si opak dobra.

Skutečnost, že Bůh toto risiko podstoupil, dokazuje jeho nezměrnou víru v člověka; a je nyní na člověku, aby tuto víru ospravedlnil. Snad právě jen takové risiko může vyzkoušet a rozvinout schopnosti bytosti, jež byla stvořena „v postavě nejkrásnější“ a potom uvržena tam, „kde z bídných jsou nejbídnější“.[Korán, 95:4-5] Jak říká Korán, „... a zkoušíme vás zlým i dobrým co pokušením“.[Korán, 21:35] Dobro i zlo, ač si jsou protikladem, tedy musí patřit do jednoho celku. Žádný fakt není oddělený, samostatný; fakta jsou uspořádané celky, jejichž prvkům lze rozumět jen ve vzájemných souvislostech. Logické rozvažování odděluje prvky faktu, jen aby odhalilo jejich vzájemnou závislost."







Zdroj: "Rekonstrukce náboženského myšlení v islámuMuhammad Iqbál, kap. "Pojem Boha a smysl modlitby" (s. 72-75)  

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozhovor s hudebním publicistou Karlem Veselým o dvou dekádách hudby ohně (6.9.2017)

Vlasta Kálalová - Di Lotti, česká lékařka v Bagdádu

Osudy Židů za druhé republiky (1. října 1938–14. března 1939)