"Úmysl a čin" Alija Izetbegovič





foto: Mosque of Sultan Hassan (Egypt, Cairo c. 19th century)

Na rozdíl od vnějšího světa, kde děláme to, co musíme, kde jsou bohatí a chudí, schopní a hloupí, vzdělaní a primitivové, slabí a silní,…, je náš vnitřní svět vytvořen svobodou a stejnými vyhlídkami. Tato svoboda je naprostá, neboť zde neexistují žádná materiální ani přirozená omezení. Projevuje se v úmyslu a v přání. Každý člověk může toužit po životě v souladu se svým svědomím – podle určitých morálních zásad. Pro někoho to nemusí být snadné, ale každý člověk se obdivuje spravedlnosti. Mnoho lidí nemá možnost nespravedlnost odstranit, každý člověk však může nespravedlnost nenávidět a odsoudit ji uvnitř své duše, a v tom tkví i význam pokání. Mravnost není v činu samém, je v touze žít spravedlivě, v sepětí s vůlí, v boj za spasení. Není lidské být dokonalý, a tudíž bez hříchu. Hřešit a kát se znamení být člověkem.

Kolik jsme už udělali věcí, které jsme ve skutečnosti udělat nechtěli? Kolik je věcí, jež jsme měli v úmyslu nebo toužili udělat, ale nikdy jsme je neudělali? Existují tedy dva světy: srdce a příroda. Naše tužba, třebas nikdy nenaplněná, se stává pravdou ve světě našeho srdce, kde se z ní stává absolutní realita. Stejným způsobem se náhodný čin, skutek, který byl neúmyslný, udál úplně ve světě přírody, ale vůbec se neodehrál v jiném, vnitřním světě


Podle náboženství naopak existuje v nitru každého člověka místo, jež je zásadně odlišuje od zbytku světa. Je to dno každé bytosti – duše. Úmysl znamená vnitřní krok do hloubi něčího niterného já, na toto dno. Tímto způsobem je čin přijat za vlastní, potvrzen či vnitřně verifikován. To se může učinit nebo nemusí. Ve vnitřním světě to bylo učiněno už jednou provždy. Bez této “porady se sebou samým“ je lidský čin mechanickým úkonem, čistě náhodnou událostí ve vnějším pomíjivém světě. Člověk není tím, co dělá, nýbrž tím, čím chce, co si opravdu přeje.


Člověk je dobrý, jestliže chce být dobrý a chápe to. Toto „dobro“ může být ovšem podle něčího názoru zlé. Člověk zlý, jestliže zlý být chce, dokonce i když to bylo „dobré“ pro ostatní nebo z hlediska ostatních. Je to vždy věcí člověka samotného a světa, jenž patří jen a jen jemu. V rámci tohoto vztahu, jenž je naprosto vnitřní a duchovní, je člověk úplně sám a také tak svobodný.





Populární příspěvky z tohoto blogu

Jiří Trnka

"Z průpovědí arabských" Zuzana Kudláčková (Litera Proxima, 2011)

Abú Bakr ibn Tufajl "Živý, syn Bdícího" (AUDIOKNIHA)

"Volání hrdličky" Taha Husajn ( SNKLU, 1964)

Pavel Barša: Tři utopie 19. století - prométhovsko-pokrokářská, romanticko-reakční a marxistická @EDO (2023)