Abdulmunim Muhammad Chálif "Rozměry islámského materialismu"
V rovině filosofie se však vedle paušálních odmítnutí ateistického materialismu objevuje nejčastěji teze, že islám překonává rozpor mezi duchem a hmotou, mezi idealismem a materialismem, jako zdravý střed mezi oběma extrémy. Zajímavou kuriozitou na tomto poli přinesl pokus muslimského autora Abdulmunima Muhammada Chálifa vypracovat jakýsi islámský teistický materialismus jako typ přirozené teologie. Jde o to vidět v materiálním stavbě světa jasné konečné důkazy o Stvořiteli a Jeho vlastnostech. Hmotu Chiláf charakterizuje jako lešení, umožňující vzestup k tomu, ce je nad ní. Tato vzdálená skutečnost připomíná magnetický pól, přitahující lidskou přirozenost, aby stoupala „mirádžem“ studia a snahy.
„Materialismus v kladném smyslu je oslavou Stvořitelova díla, ztělesněného v materiální stavbě univerza. Odkrývá tajemství, zákony a síly této stavby, snaží se o její využití a vidí v ní Stvořitelovu ruku. Ví, že hmotné předměty jsou abecedou rozumových skutečností, raženou pro pochopení skutečností duchovních a nejvyšších hodnot za hmotou. Materialismus v kladném smyslu činí statky, které ovládne, nikoli cílem, ale prostředkem, nástrojem k uskutečnění ušlechtilých morálních cílů; člověk si pak je vědom, že je pánem majetkem a ne jeho sluhou, chová majetek ve svých rukou a nikoliv v srdci a nezanedbává pro něj čest, mužnost, morálku a právo a nespotřebovává všechnu pozornost, chápavost a pracovní energii jen na hmotu a přemýšlení o ní, ale povznáší duši i k vyšším vzorům a k oslavě toho, co je nad přírodou.“
Abdulmunim Muhammad Chálif
„Materialismus v kladném smyslu je oslavou Stvořitelova díla, ztělesněného v materiální stavbě univerza. Odkrývá tajemství, zákony a síly této stavby, snaží se o její využití a vidí v ní Stvořitelovu ruku. Ví, že hmotné předměty jsou abecedou rozumových skutečností, raženou pro pochopení skutečností duchovních a nejvyšších hodnot za hmotou. Materialismus v kladném smyslu činí statky, které ovládne, nikoli cílem, ale prostředkem, nástrojem k uskutečnění ušlechtilých morálních cílů; člověk si pak je vědom, že je pánem majetkem a ne jeho sluhou, chová majetek ve svých rukou a nikoliv v srdci a nezanedbává pro něj čest, mužnost, morálku a právo a nespotřebovává všechnu pozornost, chápavost a pracovní energii jen na hmotu a přemýšlení o ní, ale povznáší duši i k vyšším vzorům a k oslavě toho, co je nad přírodou.“
Abdulmunim Muhammad Chálif
"Al-Maddíja Al-Islamíja wa Abadúhá" (Rozměry islámského materialismu), Káhira, 1968
Zdroj: Duchovní cesty islámu Luboš Kropáček (Vyšehrad, 1998), s.269
