Josef Čapek "Psáno do mraků"

Posmrtně vydané dílo Josefa Čapka PSÁNO DO MRAKŮ, zveřejňující jeho filosofický zápisník z těžkého čtyřletí kolem katastrofální krize evropského podzimu 1938, je knihou u nás zcela výjimečnou, jednou z těch, které se stávají věčnou hodnotou v duchovních dějinách národa. „Chtěl bych knihu plnou hvězd,“ řekl o ní autor,
a ve větě „píšu to jako když se křiví větve stromu“ vypověděl tvůrčí spontánnost, z níž vytryskly její řádky. Není to však jen jiskření v aforismech deníkového záznamu. Je to kniha hlubokého zamyšlení, v níž básník, filosof a výtvarný umělec odestřel clonu svého intimního života citového a myšlenkového. Tvůrce Kulhavého poutníka zastavuje se tu znovu a znovu s tázavým pohledem před věčnými otázkami, jež člověku klade jeho bytí, tvorba i smrt. 

Odkud se vzala hmota, jak vznikl život, z čeho vědomí, problém času a prostoru – to jsou základní podněty Čapkovy reflexivnosti, v níž se chce posléze dohledat mravní příčiny života, života chápaného nejen jako boj o existenci, ale také boj o duši. Odtud pramení ono umělcovo a filosofovo úsilí, hledající právě tak smysl člověkovy činnosti a uměleckého tvoření jako pevné hodnoty života. Odtud ono zkoumavé obhlížení lidské společnosti, světa posledních dvaceti let a lidí v něm. Odtud onen citlivý dotek úzkosti moderního člověka a vášnivá starost o národ, ohrožený zvenčí i z vlastního podsvětí. „Vložit do těchto zápisů všechnu svou radost i smutek, víru i pochyby, svůj cit života a smrti,“ praví autor na jednom místě o této knize.hledání obsahu života, hledání, které si je vědomo, že když se nemůže dobadat záhad a smyslu ve vesmíru, určuje aspoň jedincův vztah k jim, je svědectvím o duši, která je šlechetnictvím a dílem člověka, jeho nejvyšším nárokem na věčnost.

Kniha Josefa Čapka není však jen produktem abstraktního myšlení a výsledkem pouhého teoretického uvažování. Má hlubokou souvislost se svou dobou a s přítomným člověkem. Za jejími řádky jako by se stále pohyboval film dějů evropského soumraku předválečných let a prolínal v myšlení a svědomí spisovatelovo. Smrt T.G.M., září 1938, Mnichov, pomnichovská republika, smrt bratra Karla – to jsou aspoň některé ze zevních fakt, pod jejichž bolestným tlakem byly tu napsány nezapomenutelné věty výstrahy, lásky a starostí o národ a čistý, spravedlivý a svobodný život. Tady se opravdu slovo básníka a mudrce stává zvonem bijícím na poplach. A ten, který ví, že člověkovo myšlení může být také alarmem, vzpourou, napsal tu naléhavou výzvu k obraně a ochraně svobody kdekoliv na světě a v sutinách starého světa právě pro velikost obtíží ukládá našemu životu nové poslání.


(Anotace je z přebalu knihy, autor: Dr. Miroslav Halík)

.....................................
Josef Čapek
Psáno do mraků
SPISY BRATŘÍ ČAPKŮ
Pořádá Dr. Miroslav Halík
Svazek L

Vydalo nakladatelství Fr.Borový v Praze roku 1947

.....................................

ukázka

Sociologie umění – spíše dnes se pokusiti o sociologii kýče.

Kýč je řemeslný, umění bytostné. Kýč je výrobek, umění je projev. Kýč je zboží, umění je člověk. (s. 57)

Optimismus jakožto grimasa. Životní optimismus v dnešním pojetí není tak zcela nepodobný vnucenému, nadresírovanému úsměvu a čipernosti zdatného obchodního příručího anebo prodavačky.V podstatě neodpovídá na nic více než jen na otázky životní prosperity. Bolest, konflikt, touha, vášeň nejsou ovšem umělecky o nic méně tvořivé než jakýkoliv optimismus. (s. 91)Impresionismus dal se vésti okamžitým dojmem, tím, co je na věcech měnivého a prchavého. – Chtěl bych ve své malbě zachytiti ne dojem, nýbrž vysloviti svou povědomost, svou niternou zkušenost o věcech, to jest.; to, čím mne dojaly a jak se ve mně uložily. (s. 93)

Trapnosti. Trapné je důležité kázati v románech nebo na jevišti věci, které v dané chvíli člověk přirozeně v sobě najde. – Hrdinství, odpírání, obětavosti možno snad naučiti premiérové publikum, ty ostatní ne tak snaživé: ti jsou toho schopnější než si autoři myslí. – Asi jsou autoři sami velmi premiérovými lidmi. Hrdinství (mravní brannost) je věc prostá a má být buzeno a připomínáno prostými prostředky a nikoliv zatracenou, hysterickou intelektuální onanií. Kdo dovede milovati svobodu, spravedlnost, svou rodinu, půdu, bude přirozeně hájiti svobodu, spravedlnost, půdu; tomu ho nemusí učit žádný pán ve smokingu. Strádání a obětem se neučí (leda ve smokingu), strádá se a obětuje se více než si smokingoví hlasatelé dovedou představit. Je tomu třeba jen dáti lidsky slušný, živý a prostý výraz – jestli už je třeba na to přistřihovat a šít divadelní formu. (s. 133)