Jak slaví muslimové? (SALVE , Anketa o slavení)*

 

foto: الوالدية‎ | al-walidiya | Oualidia (Morocco)

"Mezi mnou a okolním světem je stále nezodpovězená otázka: jaké to je být problémem? 
Černoch je obdařen „druhým“ viděním v tomto americkém světě –
světě, který mu dává falešné vědomí sebe sama
a umožňuje mu vidět sebe pouze ve vztahu k okolnímu světu. 
Je to zvláštní pocit – to dvojí vědomí –, zvláštní v tom, že mu umožňuje
vidět sám sebe očima druhých; očima, které hodnotí lidskou duši a
pohlíží na ni s pohrdáním, soucitem i pobavením zároveň."

W. E. B. Du Bois (Duše černého lidu, 1903)**

Citace afroamerického sociologa a historika W. E. B. Du Boise z jeho knihy Duše černého lidu (A. C. McClurg & Co. 1903) nemá za cíl vytvořit dojem, že obtížný život Afroameričanů v uplynulých stoletích je podobný muslimským životům v Evropě; je v něm ale použit termín, který mají společný, a to je „dvojí vědomí“. Stejně jako Afroameričan byl Američanem a černochem zároveň, i muslim žije v neustálém dilematu, rozkročen jednou nohou v Evropě a tou druhou na „území“ islámu. Tato skutečnost pochopitelně ovlivňuje jeho každodenní život, a tedy i prožívání svátků, které je tématem tohoto textu. Podle tradice Proroka Muhammada jsou v islámu svátky dva: Íd-al-Fitr, tzv. svátek přerušení půstu v měsíci Ramadánu, a Íd al-Adhá, tzv. svátek oběti, kdy si muslimové připomínají Proroka Ibrahíma a zkoušku, kdy měl obětovat svého syna. Moje poznámka bude ale velmi osobní a toto je poslední faktická a formální informace o islámu, kterou se zde dočtete. Pro pochopení myšlení muslimů je třeba hovořit zcela otevřeně a nahlédnout do všech koutů jejich duše.

Člověk přirozeně (nejen při oslavě svátků) vyhledává společnost druhých. Prožívání v něm samém ale ovlivňují i společenské vzorce a to, jak společnost kulturně formuje jeho podvědomí. Tudíž během konce roku, ať jsme věřící, nebo agnostici, zaregistrujeme příchod Vánoc a jejich atmosféra je v našem okolí znát. Částečně to je dáno vnějším světem, který se svátku přizpůsobí, ale i lidmi, jejichž kolektivní vědomí se zaměřuje na tento sváteční čas. Rovněž si člověk vybavuje asociace z dětství, aby se přiblížil hřejivé atmosféře, kterou trefně vyjádřil básník a překladatel Jan Zábrana v dopise příteli slovy: „vyvětraný pokoj do mrazu, hučící kamna, v nichž bylo právě zatopeno, a malý čtenář, dětský čtenář na koberci s knížkou…“ (Když klec je pořád na spadnutí: korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984, Torst 2018)

Toto vše ale muslim v České republice prožije velmi těžko. Skoro bych řekl, že svátky jsou pro něj časem, kdy nesnesitelnou těžkost svého bytí snáší zvlášť obtížně. Právě v tomto čase si intenzivněji uvědomuje své dvojí vědomí, svou sounáležitost se dvěma světy. Jeho dilema začne např. první den půstu v Ramadánu, kdy vyjde ven na ulici a vyrazí do práce. Na ulici v Casablance by jasně poznal, že je jiný den, v Praze ale ne. Když přijde do práce, kolegové nevědí, že pro něj začal významný měsíc v roce, pro ně to je jen další den, týden, měsíc. V tu chvíli muslim pociťuje skutečně tíhu odlišnosti, která je během roku někde v pozadí jeho mysli; teď se ale obnaží v celé své velikosti. Když přijde čas oběda, může nastat nepříjemná situace s vysvětlováním, proč nejí (a hlavně nepije) až do západu slunce, a proto se muslim rozhodne v čase oběda posedět s knihou v parku, aby vše vypadalo, že „také odchází něco sníst“. Když přijde den D a půst skončí, prožívá muslim mix různých asociací, které lze přirovnat k pocitu, když jste jako dítě odjížděli z letního tábora nebo když je neděle a vy víte, že končí volno a za pár hodin bude pondělí, což znamená školu a test z matematiky… Postní měsíc Ramadán má skutečně magickou moc, protože to je jediný moment v roce, kdy muslim/muslimka přizpůsobí svůj životní rytmus svému náboženství a plně se soustředí, aby byl každý den výjimečný a uvědomoval si pomíjivost tohoto světa a člověka v něm. Ačkoli se při svátku muslimové setkávají a tráví odpoledne ve společnosti své komunity, ten skutečný moment se odehrává ve chvíli, kdy se vracejí domů a ocitnou se na ulici mezi lidmi, na kterých vidí, jak spěchají za svými všednostmi; zkrátka jak Západ neví, že mají muslimové výjimečný den.

V Čechách je velmi důležité, jestli má muslim rodinu. V rodinném prostředí lze zapomenout na vnější svět a prožívání svátků může být relativně stejné jako Vánoce pro Čechy. Na konci Ramadánu je zvykem kupovat dárky dětem a blízkým. Obzvlášť nové oblečení pro děti v den svátku přerušení půstu je pro muslimy příležitost vykompenzovat vánoční dárky, o kterých muslimské děti slyší ve škole a mohou mít pocit, že jsou o ně ochuzeny. Jsou ale muslimské rodiny, které svým dětem dárky dávají i během Vánoc, aby se právě vyhnuli pocitům ostrakizace mezi dětmi. V případě osamoceného člověka, který potká své bratry/sestry jen v modlitebně, to pro něho může být skutečně obtížné období v roce. Dalším problémem pro někoho může být komercionalizace svátků, stejné, jaké zažívají křesťané v Evropě, a věřící se tak může marně snažit uniknout mainstreamu. Nesmíme ale generalizovat a vidět křesťany a muslimy stejně, i zde platí pravidlo, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Jak tedy muslimovi zlepšit náladu? Že bychom dali trochu islámu do médií a udělali muslimovi radost? Letos to udělala ČT a nemyslím si, že to bylo úplně šťastné rozhodnutí. Komplikovanost být muslimem v ČR spočívá právě v tomto osamocení a „být“ minimálně jednou týdně v médiích zároveň. Neřešitelný rozpor, protiklady, které se vzájemně negují; dvě přání ubírající se opačným směrem a končící vždy extrémem, jež nepřináší muslimovi úlevu, ale spíš problémy. A zde je další analogie s Du Boisovým textem o duši amerického černocha – on nechce negovat Ameriku v sobě, ale rovněž nechce vybělit svou duši. Touží po splynutí v jedno lepší já. Kdo to má tedy těžší, muslim, anebo Afroameričan? Amerika je velmi „černošská“, jeho splynutí v jedno není až takový problém, vše závisí jen na bělochovi a na tom, kdy pochopí, že americký svět se netočí výhradně kolem jeho „bělosti“. Pro muslima bude ale obtížné splynout v jedno, protože by mohl přijít o svou integritu. Jeho splynutí je otázka jestli se integrovat, nebo asimilovat. Obávám se, že toto nevyhnutelné status quo bude i nadále realitou života muslimů v Evropě a že si vyberou menší zlo, kterým je svátek bez atmosféry, ale aspoň v poklidné anonymitě před strojenou multikulturalitou liberální Evropy.

Přestože výše řečené platí téměř výhradně pro Českou republiku, je dost možné, že podobné pocity zažívají muslimové v Paříži, Bruselu nebo Londýně, ačkoli by se u takto velkých komunit neočekávalo určité odcizení. Štěstí, intenzitu prožitku nebo míru naplnění našeho očekávání nelze měřit kvantitativně, úměrně velikosti slavící komunity, protože bez ohledu na to, odkud jsme a co slavíme, pro všechny na světě platí pravidlo, že „nejméně sám je [člověk] o samotě“ (Marcus Porcius Cato).

16.7.2020

* vyšlo v časopise SALVE - Revue pro teologii a duchovní život, 2/2020 – Anketa o slavení

** celý text W. E. B. Du Boise "Černochovo dvojí vědomí" (Duše černého lidu, 1903)