"Rozprava o kolonialismu" Aimé Césaire (1950)
„Nejprve bychom se měli zabývat tím, jak kolonizace systematicky zbavuje kolonizátora civilizovanosti, jak ho doslova ohlupuje, degraduje a probouzí v něm skryté pudy, jako je žádostivost, sklon k násilí, rasová nenávist a morální relativismus [...] Co se mě týče, pokud jsem připomenul pár drobností z těchto odporných jatek, neučinil jsem tak z nějakého sebemrskačského potěšení, ale protože si myslím, že těch lidských hlav, těch sbírek uší, těch vypálených domů, gótských nájezdů a krvavých par, těch měst odpařujících se pod ostřím meče se jen tak snadno nezbavíme. Dokazují, že kolonizace, to opakuji, zbavuje lidskosti i toho nejcivilizovanějšího člověka; že pod vlivem koloniálního úsilí, koloniálních snah, koloniálních výbojů, založených na pohrdání domorodým člověkem a obhajovaných tímto opovržením, se člověk, jenž toto úsilí, tyto snahy, tyto výboje podniká, pozvolna nevyhnutelně mění, že v tom druhém začne vidět zvíře a naučí se s ním jako se zvířetem zacházet, se objektivně sám pomalu stane zvířetem. Právě na toto zpětné působení kolonizace, na tento její zpětný úder jsem musel upozornit. [...] Jasně vidím I civilizace – odsouzené do budoucna k zániku -, v nichž kolonizace zasela princip zkázy: Oceánii, Nigérii, Njasko. Už tak jasně nevidím, co přinesla kolonizace dobrého.
Bezpečnost? Kulturu? Soudnictví? Zatím se dívám a všude, kde proti sobě stojí kolonizátoři a kolonizovaní, vidím sílu, brutalitu, krutost, sadismus, konflikt a jako parodii na kulturní výchovu spěšnou výrobu pár tisíců podřízených úředníků, sluhů, řemeslníků, obchodních příručích a tlumočníků nezbytných pro hladký chod obchodu. Hovořil jsem o stycích. Mezi kolonizátorem a kolonizovaným je místo jen pro robotu, zastrašování, nátlak, policii, daně, krádeže, znásilňování, povinné obdělávání půdy, opovržení, nedůvěru, márnici, nadutost, hrubost, ohlupené elity a ponížené masy. [...]
Já hovořím o společnostech, jež ztratily svůj vlastní obsah, o pošlapaných kulturách, o podkopaných institucích, zkonfiskovaných územích, zlikvidovaných náboženstvích, zničené umělecké nádheře, o mimořádných možnostech, jež byly zhaceny. Házejí mi na hlavu fakta, statistiky, kilometry silnic, kanálů a železnic. [...]
Hovořím o milionech lidí, jimž byl obratně vštípen strach, komplex méněcennosti, roztřesenost, poroba, beznaděj a lokajství. Ohánějí se tunami vyvezené bavlny a kakaa, hektary vysazených olivovníků či vinic. Já však hovořím o přirozeném hospodaření, o hospodaření harmonickém a životaschopném, o hospodařením v měřítku domorodého člověka, jež bylo rozvráceno, hovořím o zničeném pěstitelství, o příchodu podvýživy, o zemědělském rozvoji zaměřeném jen na zájmy metropolí, o drancování plodin a drancování surovin. Holedbají se tím, že odstranili zlořády. I já hovořím o zlořádech, ale hovořím o nich proto, abych řekl, že na místo starých zlořádů – zcela reálných – byly dosazeny jiné, neméně odporné. Mluví mi o místních tyranech, již byli přivedeni k rozumu; já ovšem tvrdím, že obecně si tito tyrani s těmito novými velmi dobře rozumějí a že mezi nimi vznikl oboustranný tok výhodných služeb a výpomoci na úkor příslušných národů. [...]
Znovu opakuji, že soustavně chválím naše černošské civilizace: byly to totiž civilizace zdvořilé. Jak někteří namítnou, máme se k nim vrátit. Opakuji, že nikoli. Nejsme lidmi, pro něž platí “buď to, či ono”. Pro nás problém nespočívá v utopické a jalové snaze vytvářet znovu totéž, ale překonat to. Nechceme křísit nějakou mrtvou společnost. To přenecháme milovníkům exotiky. Nechceme ani dál držet při životě současnou koloniální společnost, jež je tou nejprožranější společností, jaká kdy hnila na slunci. Potřebujeme utvořit s pomocí všech našich bratrů otroků novou společnost, bohatou díky veškeré moderní produktivní síle a vřelou díky všem dávným bratrstvím.”
Aimé Césaire (1913-2008)
zdroj: Discours sur le colonialisme (1950)
česky "Postkoloniální myšlení II", kap. "Rozpravy o kolonialismu" (s.86-98, Tranzit, 2011)
překlad Irena Kozelská
Související:
"17. dubna 2008 zemřel Aimé Césaire, básník a politik, který stál u zrodu hnutí zvaného „négritude“, první vlny boje afrických a antilských intelektuálů proti kolonialismu, otrokářství a rasismu a proti mnohým pozdějším přežitkům těchto fenomenů v myšlení západního světa. Hnutí vzniklo ve třicátých letech 20. století, Aimé Césaire spolu se senegalským básníkem Léopoldem Sedarem Senghorem jsou jeho nejznámějšími představiteli. Za rovnocenné místo ve francouzsky psané literatuře tato první generace bojovala především básnickou tvorbou – dnes se oba autoři řadí mezi přední básníky frankofonní poezie 20. století. Další generace už píše především prózu (stejně jako Césaire pochází z Martiniku ještě Raphaël Confiant či Patrick Chamoiseau)."
Jovanka Šotolová (30. 4. 2008) @iLiteratura.cz
Aimé Césaire (foto z 50. let)
