"Nenávist" Václav Černý
"Nenávisti jsem v sobě nedosáhl. (...) nenávisti nejsem vůbec schopen, leda v chvilkových záchvatech jakéhosi pominutí rozumu citu, nad nimiž okamžitě se smíchem mávneš rukou; a opovržení mám naopak v sobě k dispozici tolik, kolik je vůbec opovržlivosti na světě! (...) a dovedl jsem svoje opovržení tak málo zakrývat, že jsem platil za nadutce a odnášel si nefalšovanou nenávist svých protivníků, často lidí jen omylných, jako já sám jsem byl člověk omylný, ale nikoliv nenávistný, ani zpupný, jen povýšený a nepříčetně úzkostlivý všude, kde nízkost a podlost a hloupost a omyl měly ponížit moje sebevědomí. Neboť jsem i hloupost vnímal jako pohanu a cizí omyl jako osobní urážku. Nebyl jsem s to je snášet trpělivě, nebyl jsem s to je někomu trpět."
(...)
"I to já vím bez vás, co všechno v životě vůbec, ve společnosti zvlášť zaslouží nenávisti, třídní nenávisti nebo jiné nenávisti: ale je naprosto nutné nenávidět i tu svou nenávist. Jinak vydáte i společenské soužití i vůbec ten život všanc, nenávist nadobro zaslepí vaši schopnost nezávislého soudu i samu vaši schopnost svobody a možnosti pochopit její smysl. Vždy jsem se v nenávisti, v každé nenávisti, bál reakce vzteklých slabochů, nesvobodných, netvůrčích, spravedlnosti neschopných. Zůstanu u svého blahého opovržení: vždy budu celek společnosti klást nad kteroukoliv, také svou vlastní třídu. Samota a opovržení, radím vám k nim: ve světě, v němž nám bylo dáno žít, jsou to jediné platné reakce vzdělance, nemá-li přijít o rozum a naději."
(Paměti III, s. 355 a 639-640)
