"Když černoch nemluví černě" (debata čtyř jazzových hudebníků)

Cannonball Adderley                                   Cecil Taylor                                         Rahsaan Roland Kirk   
       
Diskuse tří předních představitelů moderního jazzu, která vyšla v časopise Down Beat v roce 1966, demonstruje hned několik přístupů a rovněž přesah, resp. tenkou hranici mezi děním ve společnosti/politice a kultuře. Zatímco saxofonista Cannonball Adderley představuje křesťansky orientovaný, politicky umírněnější proud, jako protiklad zde vyčnívá pianista Cecil Taylor. Třetí debatující, na první pohled nestranný, je další saxofonista Rahsaan Roland Kirk, s jehož nestranností to není až tak horké (viz album "Blacknuss" Atlantic, 1972). Adderleyho názory nejsou známy jen z interlud jeho desek, ale také společenskými aktivitami, např. s Rev. Jesse Jacksonem (viz album "Country Preacher", Blue Note 1969). Oponent Taylor evidentně vyvěrá ze zcela jiných kořenů a dává to najevo hned v první reakci, kdy prafrázuje projev Malcolma X "The Ballot or The Bullet" (Duben 1964), když řekne: "Černoši žijí v Harlemu v ghettu. V Americe vůbec žijí v ghettech. To znamená horší školy, relativně vyšší činže za horší byty, vyšší ceny za jídlo.". Jeho východiska jsou ovlivněna černošským nacionalismem a důrazem na soběstačnost, vše toto nalezl u již zmíněného politika. Tento názor nebyl zcela ojedinělý a mezi další významné osobnosti jazzu patří Archie Shepp, který rovněž sympatizoval s Malcolmem X a krátce po jeho atentátu mu věnoval album "Fire Music". Někdy vedla podpora Malcolma X tak daleko, že kapelu rozdělila, to je případ bubeníka Maxe Roache, který spolupracoval se zpěvákem Oscar Brownem, Jr. Jejich názory byly právě, co se politiky týče v naprostém rozporu, Roach nezastával umírněné a trpělivost zdůrazňující slova M. L. Kinga, Jr. jako Brown a spolupráci s ním ukončil. Přesto nahráli možná nejangažovanější album v dějinách "We Insist! Freedom Now Suit", Candid, 1960.


Debata ale hlavně ukazuje nejen pochyby samotných protagonistů nad "řečí" jazzu, ale hlavně, jak ji přijímá a rozumí obyčejný černoch, který tehdy hledal útěchu ve shonu amerických velkoměst a "avantgardu" řešil až na druhém místě, nebo vůbec, protože  ani nevěděl co to slovo znamená. V určitém ohledu se jedná o nekonečnou diskusi o hledání hranice mezi kvalitou a kýčem. V tomto případě ale debata ukazuje, jelikož je vše již za námi a můžeme se podívat zpět, jak se do sebe jazz příliš zahleděl, zatímco soul a funk vyrazil kupředu s takovou vervou a energií, že jej nechal navždy za sebou.

...........

Adderley: "Chtěl bych říct, že kus toho problému tkví v tom, že jsme se v Americe nikdy nedovedli pořádně uvést, ani před našimi vlastními lidmi, tedy před černochy. Nikdy jsme nějak nebyli s to to dokázat." 
Taylor: "Smím ti říct, co si o tom myslím já? O tom, co jsi říkal předtím - chtěls vědět, proč bylo pro černochy tak bytostně důležité, jít si poslechnout Jamese Browna..."
Adderley: "Já jsme taky černoch. Taky jsem si ho šel poslechnout."
Taylor: "Já mám Jamese Browna rád... ale povím ti, proč všichni lidi spíš reagují na Jamese Browna; především proto, že lidi reagují na to, nač je připraví život. Černoši žijí v Harlemu v ghettu. V Americe vůbec žijí v ghettech. To znamená horší školy, relativně vyšší činže za horší byty, vyšší ceny za jídlo. To znamená, že víc černochů je ve vězení, a odsedí si delší dobu... Takže chci říct tolik: James Brown k nim mluví spíš na úrovni, která odpovídá jejich životním zkušenostem - je jim to přístupnější."
Adderley: "Rozumím. Jenom poznámku: já chodil do pořádné černošské střední školy. Nevím, kam chodil do školy Archie nebo ty, ale vy, pánové, mluvíte tak plynně a užíváte taková slova, jako byste měli akademické vzdělání, to je úplně jiná úroveň..."
Kirk: "Vy mluvíte jako běloši."

Adderley: "Ale, brácho, jak to můžeš říkat? Už se v tom vezeme... ale vy oba rozumíte, co pan Kirk chce říct...
Tohle jsem chtěl vysvětlit: Mám opravdu pocit, že musíme najít příbuzenství a emocionální kontakt s našimi lidmi... Nemyslím, že by to mělo co dělat se vzděláním, vždyť přece Jamese Browna nebo Jackieho Wilsona nebo Dionnu Warwickovou nebo koho vlastně poslouchají, za těmi všemi chodí proto, že se s nimi citově ztotožňují, a to prostřednictvím slov. Errol Garner dovede být sdělný beze slov. Náhodou jsem si vzpomněl zrovna na něho. Třeba on není zrovna ten pravý. A pokud jde o hudbu o Cecila Taylora, Rolanda Kirka, Archieho, Cannonballa, nebo koho chcete - jestli se máme zase nějak přiblížit tomu černošskému, bylo by myslím hezké, bylo by ideální, kdybychom mohli mít taky masové obecenstvo. Kdybychom mohli nějak přimět naše lidi, aby poslouchali co děláme."

Kirk: "Celý den tu sedím a nechávám všechny ty velikány mluvit o všem možném. Řekněme to velmi prostě, protože nemám žádné vzdělání, nic takového. Všichni tu vykládáme o předsudcích a o černých a o bílých, ale když já byl doma na Středním západě, jakživ jsem neslyšel o avantgardě nebo o swingu a vůbec, věděl jsem jen, že je dixieland a moderní jazz. Jde mi trochu na nervy, že tolika lidem projde, když si hrají na "avantgardní muzikanty". Protože když já chodil do školy. žádný běloch mě neučil, že by avantgarda byla klasika; slyšel jsem prostě, že avantgarda je klasika, když jsem slyšel Varese, Stockhausena a takové skladatele. Klidně připustím, že by mohla být nějaká nová jazzová hudba. Ale když jí začneme říkat "avantgarda", vede nás to na scestí. Neměli bychom se rozdělovat. Když někdo řekne, že Archie je lepší než já, protože je "avantgardní", tak já si myslím, že to není pravda. Cecil nahrál asi v devětapadesátém jeden snímek s Coltranem a s Kennym Dorhamem  rytmickou skupinou a ta držela čtyřčtvrteční takt. Nevím, proč to nahrál, ale nahrál to. Hrál pořád svým stylem, ale já ho nepokládal za avantgardního hudebníka; považoval jsem ho prostě za jednoho pianistu, který taky přines něco nového. Když se budem upínat na takovéhle věci, podle mě si podřezáváme větev, na které sedíme. Sami se rozdělujeme. Děláme, co běloši chtějí, abychom dělali. Oddělujeme se od naší hudby. Místo abychom se dali všichni do kupy a hráli a jeden druhého uznávali, dostáváme se dál a dál od sebe. Rád bych si zahrál s Cannoballem a rád bych si zahrál s Cecil. Ale kdybych přišel k Cecilovi, řekne mi: "neznáš má aranžmá"..."

Adderley: "Spousta hudebníků si už stěžovala, že spolu muzikanti už tolik nehrají, jako za starých časů."
Taylor: "Ale dneska nejsou staré časy. Teď spolu muzikanti hrají jinak."
Adderley: "Jistě, teďka jsou muzikanti vzdělaní..."
Taylor: "Vzdělaní muzikanti byli vždycky... Nikdo ať mi nepovídá, že Charlie Parker nebyl vzdělaný."
Adderley: "Ale počkejte, pane Taylor, přijde na to, co pod tím rozumíte."
Kirk: "Bird hrál s každým..."
Taylor: "To nic neznamená. Jenom je vidět, že byl vzdělaný. Dokazuje to, že jeho hudební vzdělání mu dovolovalo hrát se všemi možnými lidmi."

Adderley: "S tím souhlasím... Ale já mluvím o univerzitním vzdělání jako o protikladu vztahu, jaký k sobě mají příslušníci jazzové rodiny... Mně jde jenom o to, jestli jazzoví muzikanti - jako např. Muggsy Spanier, Louis Armstrong, Dizzy Gillespie, Miles Davis, Donald Byrd nebo Don Cherry - spolu dohromady můžou hrát nebo ne."
Kirk: "To je správné. Já politiku chápu, ale tady mi jde především o muziku. Vůbec nejde o politiku - jde o to, abychom drželi pohromadě." 

Taylor: "Já myslím, že docela přesně takhle to není. Já prostě navrhuju, abychom vyrvali hudbu z rukou těm lidem, co ji teď v rukách mají. Diskutovat s nima nebudeme, protože oni nás nebudou poslouchat. Budou nám vykládat o financích, a já budu mluvit o hudbě, a co hudba znamená. Já tvrdím, že i tak zvaní avantgardní kritikové selhali, protože prostě přes svoje dokonalé znalosti společenské dynamiky nedokázali donutit ty, co mají moc, aby změnili svou politiku. A tak vám říkám, vždycky šlo o nás. Nestarejme se, co o nás říkají. Jde o to - vědět kde jsme. Tady v té zemi máme za sebou celé dějiny hudby. Nemusíme vykládat Artovi D´Lugoffovi, co je černá hudba. Na tom záleží. My víme, co to černá hudba je. Jde o tohle. Dejme se my černí muzikanti dohromady a bavme se o společenských změnách. Moc rozumí především bojkotu, protože její základna je ekonomická. Dovedete si představit, co by to pro kluby, které ještě zbyly, znamenalo, kdyby tam Miles Davis odmítl hrát? Nebo kdyby tam odmítl hrát John Coltrane? Cannonball? Roland Kirk? Co myslíte, že by se stalo s gramofonovou společností Blue Note, kdyby Horace Silver řekl: "Nenahrávám"? Co myslíte, že by se tím vším stalo? Něco by se změnilo."

zdroj: "Tvář moderního jazzu" Lubomír Dorůžka (1970) s. 168 - 169


Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozhovor s hudebním publicistou Karlem Veselým o dvou dekádách hudby ohně (6.9.2017)

"Islámská kultura a její reflexe v Českých zemích" Jana Gombárová (Karolinum, 2017)

"Yo Soy Muslim / Jsem muslim) Mark Gonzales, Mehrdokht Amini (Salaam Reads, 2017)

"Malcolm X: The Great Photographs" (Stewart Tabori & Chang, 1993)