"Kultura individualismu" Małgorzata Jacyno (ukázka)


Individualismus je znám do velké míry z navzájem se vylučujících diagnóz. Jedna, spojená s pravicí, předpokládá, že současná kultura individualismu přináší chaos, a v důsledku ideologie egoistické „radosti ze života“ a individuálních životních strategií, za nimiž se skrývá narcismus a instrumentální přístup k jiným, následně vede k erozi společenství a sociálních pout a je příčinou „rozpadu světa“. Interpretace bližší levici nás zase ujišťují, že současný individualismus je více než kdy dříve represivní a vnáší do světa až příliš mnoho řádu. Za strategiemi, jež jednotlivci volí, se totiž dají vysledovat usilovné snahy o racionalizaci života, jež mají za cíl z něho vymačkat co nejvíce zdraví, štěstí, mládí, peněž a vysokého sebevědomí. Zaplněné posilovny, popularita pracovních soustředění, na nichž se má „trénovat mysl“, a kurzů „programování na úspěch“, workoholismus nebo sklon podřizovat se drakonickým dietám ztělesňují druhou stranu vize současných individualistů – nebo na druhou stranu jejich života -, kteří se smiřují s režimem, jež by pokládali za nelidský, nebýt toho, že si jej sami vybrali.
Zlomovými okamžiky v historii individualismu byly revolta šedesátých let a vznik „nové střední třídy“. Avšak stojí za to hledat i spojitosti mezi „starým“ a „novým“ individualismem a položit si otázku, zda lze individuálně i v rámci „hledající skupiny“ v současnosti používanými technikami sebekontroly, autoterapie a sebezdokonalování spatří praktiky puritánského étosu, za nimiž se skrýval motiv vedení „bdělého, vědomého a jasného světa“. 

Kontrakultura a „nová střední třída“ stavěly proti askezi, ponuré zbožnosti, pesimismu, melancholii a formalismu staré buržoazie nové hodnoty – „radost ze života“ a optimismus – i nové závazky. Člověk měl překypovat životem, být tvořivý, mladý, půvabný a šťastný. (…) Po revoltě šedesátých let se „symptomem“ spásy v sekularizovaném světě stalo vysoké sebevědomí. Tak jako se puritáni prostřednictvím askeze pustili do boje se zkaženou lidskou povahou, generace kontrakultury a postkontrakultury zahájily boj s lidskou přirozeností, ujařmenou tentokrát konvenční a konformistickou společností, „osvobozeným“ způsobem života. Podobně jako puritáni pěstovali určitý stav ducha – „tvrdošíjnou důvěru v milost“, způsob života „nové střední třídy“ usměrňuje starost o to, aby potvrdil prožitek optimismu, štěstí a mládí. Modifikace, k nimž došlo v puritánském étosu, vyjadřuje, jak se zdá, především změnu „objektu“ investice: v „novém“ individualismu se předmětem „neúnavné práce“ stává „já“.

Racionalizovaný svět

Racionalizovaný svět je, jak říká Weber, světem „odkouzleným“ a významově sterilizovaným. Tajemství a nejistota se zde pokládají za zrušení řádu, teodiceu nahrazuje antropodicea, věčný život vystřídala budoucnost v tomto světě, spásu zastoupilo zdraví a pocit sebenaplnění, zpověď a pokání vytlačila terapie, místo čistého svědomí postačuje člověku psychická pohoda, vztahy ustupují příčinně-důsledkové závislosti a místo lásky hledají lidé „rozumný svazek“. Hodnota a smysl jsou podrobeny specifické racionalizaci, kterou přináší medikalizace, a lidé k nim mají přístup jen z nepatrné části, proto moderní člověk, o němž píše Weber, životem nikdy nemůže nasytit.

Utrpení, bolest, starost, nemoc, neschopnost a smrt se v racionalizovaném světě stávají „převratnými“ událostmi, s nimiž je nutno konečně „něco“ udělat: hospitalizovat, odsunout a korigovat. Nezapadají totiž do racionálního řádu. Pokud štěstí, mladost a zdraví vystupují ve funkci spásy, pak utrpení, stárnutí a smrt nemají smysl.
Hodnotu tu má jen „vysoce kvalitní“ život. V racionalizovaném světě se smysl vyčerpává v identifikaci příčinně-důsledkových závislostí, v doporučení prostředků a určení možností, jak potírat, měnit, potlačovat a eliminovat stavy odchylující se od „normy“. Smysl se proto v takto „odkouzleném“ světě redukuje na projekt možné intervence a šance na její úspěch.


Racionalizaci snah jednotlivce o „utváření“ sebe sama umožňuje nová disciplína – psyche-ologie. Psyché je vlastně novým prostorem aktualizace moci; je to prostor, do něhož se nedá dojet koňmo a kam nemůžeme vyslat vojska, ale můžeme ho zpracovat, když vytvoří podmínky, v nichž se jednotlivci budou cítit odpovědni sami za sebe.  Moderní člověk „má“ nitro, které si může vybírat, utvářet, modelovat, formovat, měnit, vzdělávat, může ho cvičit a nakonec ho může ovládat. Moderní moc se tedy uskutečňuje v gestu svěřujícímu jednotlivci podklad, jímž je on sám pro sebe.

Kulturní narcismus

Skutečnost postkontrakulturního individualismu vytváří „kulturní narcismus“, který podle všeho představuje jakousi racionalizovanou podobu starých fundamentalismů, dělících svět na své a cizí, a jež se projevuje například ve válce pohlaví, v bojích mezi stoupenci a protivníky kontroly porodnosti, mezi hlasateli nekompromisních životních a morálních voleb, zastánci „rychlého občerstvení“ a nepřáteli „prázdných kalorií“, obránci tradic a univerzalizace. Výzva k dialogu a zároveň k sevření řad v „enklávách životních stylů“ nebo zabarikádování se v hranicích zvolené identity, to je „dialektika“ procesu individualizace.

V knihovnách se police prohýbají pod knihami, které obsahují mystické nauky, příručkami pro trénování rozumu, průvodci meditacemi, které „léčí duši i tělo“ a literaturou zasvěcenou očišťování organismu, vizualizacím úspěchu, dosahování orgasmu, kladnému vztahu k penězům… Vášeň, s níž se lidé kdysi pouštěli do poznávání vzdálených kontinentů, dnes nahradilo náruživé poznávání „vnitřního světa“ jednotlivce. Zatímco první dobývání exotických kultur a v čase vzdálených tradic bylo spjato s motivem osvojení a kolonizace Jiného, tentokrát mají techniky inspirované odlišnou kulturou sloužit osvojení „kapitalistického kosmu“ a překonání zkušenosti nového – psychologického – odcizení, tady sebe-osvojení nebo také sjednocení jedince, který v něm toto odcizení zakouší.

Rovněž je nutno si uvědomit, že tak jako puritáni měli chvíle pochybnosti o milosti, rovněž příslušníky „nové střední třídy“ přepadá stále častěji neklid, zda jsou „vyvolenými“.

Zdroj: "Kultura individualismu" Jacyno Małgorzata (Sociologické nakladatelství, 2012)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Přednáška: "Muhammad ‘Ábid al-Džábirí - Kritika arabského rozumu" Filosofický ústav AV ČR, 20. září 2018

"A potom jsme uslyšeli hřmění" John Oliver Killens (Naše vojsko, 1975)

"The Autobiography of Malcolm X" Alex Haley (1965)

"Malcolm X: The Great Photographs" (Stewart Tabori & Chang, 1993)

"Korán", Ivan Hrbek (Odeon 1972)