F. X. Šalda "Volnost"
Nikdy nebylo častěji nadarmo bráno slovo volnost, nikdy nebyl pojem tento hůře chápán, nikdy přeceňován více než dnes: a v tom právě jest konec konců celá naše nekulturnost. Volnost, příroda, život jsou slova, jichž zneužívá dnes kdekdo, jimiž zaklíná se stokrát denně každý pracovník, do nichž bije jako do bubnu každý veřejný vyvolavač, jimiž troufá si přehlušiti a opravdu přehlušuje kdykoli na tržišti tichou vnitřní hudbu hodnot uměleckých i kulturních: stylu, formy, zákona.
Nemůžeš vyjít na ulici, abys nebyl zmámen křikem po volnosti, který se zvedá odevšad. Lide myslí, že vyslovili poslední moudrost světa, poslední vymoženost kulturní, podtrhují-li co nejtučněji: volný sloh, volné divadlo, volné směry, volné umění. A snad teprve desetitisící člověk cítí, že jest, to buď samozřejmá banálnost, truism nebo kontradikce. Styl, jde-li opravdu o styl, jest naplnění nutnosti, a umění, je-li umění vpravdě a ne jen ukradenou frází, jest naplnění zákona a formy. Vybrati z tisíceré možnosti jen jedinou nutnost - hle, toť umění, toť styl. Celý žalostný omyl dnešní dá se vysloviti: béře se za cíl, co jest pouhé východisko. Volnost sama nestačí k vyvedení řádného díla, ani díla sebemenšího, ale volnost sama dovede zahubit možnosti i k dílům největším a nejsilnějším.
Dnešní doba nemá uměleckých talentů o nic menších než je měly veliké epochy historické a kulturní; a přece tam titíž talentové vytvořili díla hodnoty nesmrtelné, která nebudou zapomenuta, pokud bude žít lidský duch a lidské srdce, kdežto zde titíž talentové nesvedli víc než kuriosity, osamocené zlomkovité výjimky, cosi křečovitého, roztříštěného a rozrušeného, co nese si na čele napsaný znak smrti, něco strakatého, napjatého, úmyslného a marného, po čem slehá se již mlčení jako na poušti prach na chvilku mělce rozvířený. Odkud tento rozdíl účinku? Prostě z toho, že v minulých dobách narodil se talent do pevné duchové organizace, která ho dovedla užíti a vytěžiti na svůj i jeho prospěch tím, že jej dovedla sepjati, kdežto dnes rodí se do duchového zmatku, který může jen rozmnožiti a stupňovati, ale jehož nemůže ovládnouti, překonati a učleniti v hlubší a vyšší sklad a řád.
Řadu moderních talentů, a ne nejslabších roztříštila volnost: zlákala je k cílům, s něž nebyli, ve směry, kterých nedovedli organicky vyvážit, rozrušila jim vnitřní rovnováhu a roztříštila je pak snadno. Zaběhli se v cosi, odkud není návratu: v mátožnost bezmezí. Nebyli spoutáni včas, omezeni podmínkami, sevřeni v břehy a hráze, zeslužebněni k cílům zcela určitým a blízkým: nenaučili se nikdy sloužit a proto nedovedli nikdy vládnout. (…)
Ke kultuře není prvním požadavkem volnost, nýbrž duchová jednota. Volnost tvoří neustále život sám sebou, jak plyne, neboť tokem svým ruší již jednotu, která musí býti stále znova a znova svářena napětím vší lidské vůle. Život, příroda, empirie pronikají všude a všude odplavují konvence...
Všecky hodnoty kulturní - krása, síla, velkost, mravnost - dají se pochopiti jen jako odraz vůle k jednotě, vůle milovati a věřiti nadosobně. Jen tak mohou pojmouti v sebe nesmírné a temné mocnosti životní a neochuditi je o jejich tajemství, které jest pokrmem radosti světové, stravou jejího plamene - toho plamene, na němž jedině mohou ohřát se lidská srdce ustydlejší dnes, než byla kdy jindy.
zdroj:
F.X.Šalda, kapitola "Hodnoty kulturní a mocnosti životní", str. 273 – 277
(Kritické projevy 7, 1908 – 1909)
