"Dějiny Afriky", díl. I. a II. Ivan Hrbek (Praha. 1966)

Dějiny Afriky jsou populárně vědeckou publikací, snaží se shrnout výsledky vědeckého výzkumu dějin afrického kontinentu od nejstarších dob do roku 1960. Je pochopitelné, že v díle takového rozsahu se autorský kolektiv opíral ve značné míře o výsledky bádání jiných vědců a o faktografický a pramenný materiál nashromážděný již předcházejícími generacemi. 


Samotný vědecký přínos autorů však není nikterak malý; každý z nich se snažil vtělit do knihy výsledky své původní vědecké práce v oboru jemu vlastním. Novinkou je i celková koncepce a struktura díla: až doposud nebylo ve světové literatuře vydáno tak mohutné dílo, které obsáhne dějiny celého afrického kontinentu od nejstarší až do nejnovější doby.

Všechny dosavadní publikace, které se zabývaly více než jednou oblastí nebo epochou, byly věnovány převážně jen dějinám Afriky na jih od Sahary (Westermann, Sík, Wiedner, Cornevin) a nevšímaly si vůbec vývoje v severnějších oblastech. Pouze dvě příručky (Julien a Oliver – Fage) zahrnuly doposud dějiny celé Afriky, avšak jejich nepatrný rozsah (123 a 280 stran) nedovolil více než načrtnout přehled a uvést nejvýznamnější události. V žádné z nich však není obsažena historie Madagaskaru. Rovněž zásadní pojetí se podstatně odlišuje od většiny dosavadních prací celkového nebo regionálního charakteru. Autorský kolektiv vycházel z názoru, že africké dějiny jsou v prvé řadě dějinami afrického lidu, a nikoliv cizích vlivů, cizích invazí a cizích nadvlád. Obyvatelé kontinentu byli tvůrci jeho dějin a sami po dlouhou dobu formovali své osudy. Logickým důsledkem této koncepce je, že autorský kolektiv zaměřil svůj výklad především na dějiny těch, kdož jsou obyvateli Afriky, nikoliv těch, kdož ji v posledních několika staletích, zvláště pak v 19. Století, dobyli a vykořisťovali.

Dílo je do určité míry rovněž polemikou – polemikou proti mnoha falešným představám, předsudkům a teoriím, které dlouháléta koloniální nadvláda a jí poplatná afrikanistika nakupily na pravdivé a skutečné dějiny afrického kontinentu. Africké národy se po velmi dlouhou dobu ubíraly stejnou cestou jako národy jiných kontinentů a procházely jednotlivými stadii ekonomického a společenského vývoje, který se řídil obecně platnými historickými zákonitostmi. Ovšem stejně dobře je známo, že pod vlivem různých příčin neprobíhá vývoj na celém světě rovnoměrně (...) S tímto jevem , který je zcela přirozený a zákonitý, se setkáváme i v Africe, zejména v té části, která leží na jih od Sahary. Okolnost, že tato část je obývána převážně lidmi patřící k negroidní rase, vzdávala podnět k rasistickému výkladu zaostalosti Afriky, k tvrzení o vrozené neschopnosti černochů. Avšak celé dějiny Afriky dokazují, jak hluboce mylný a reakční je podobný názor; vždyť černí Afričané vytvořili vyspělou technologii, kulturu, státy, organizace, a to ve většině případů sami, bez cizího vlivu a pomoci. Mýtus o černošské neschopnosti a méněcennosti byl jedním z výplodů kolonialistické ideologie a nemá nic společného se skutečností. Je nesporné, že africké populace nedosáhly v 19. a 20. století stejného vývojového stupně jako národy evropské, a že patří k těm, které šly pomalejším tempem.Na tom nic nezmění ani to, že pokročily dále než většina indiánských kmenů v předkolumbovské Americe a než obyvatelé Austrálie, Oceánie a některých asijských oblastí.

Při zdůrazňování africké zaostalosti se však obvykle zapomíná, že byla do značné míry způsobena negativními následky obchodu s otroky, který od 16. do 19. století zbavil Afriku nejméně 100 miliónu obyvatel a uvrhl ji do strašného chaosu, který znamenal katastrofu pro společenský pokrok v její větší části. Během těchto čtyř století se rozdíl mezi vývojem v Evropě a v Africe neustále prohluboval; zatímco Evropa stoupala k výšinám světového panství, Afrika se stala „oborou pro lov černochů“. Pro posouzení toho, jakého vývojového stupně dosáhly africké národy, nemůže být rozhodující stav v 19. či 20. století, kdy Afrika byla odkázána sama na sebe a kdy vše, co afričané vytvořili, bylo dílem jejich rukou.

Dějiny Afriky – dělení na šest velkých etap:

1. Pravěk – nejstarší období afrických dějin od vzniku člověka a lidské společnosti až po objevení se první třídní společnosti v Egyptě.

2. Starověk – toto označení odpovídá v periodizaci světových dějin období, kdy v středomořské oblasti převládal otrokářský řád. Lze je proto přijmout i pro severní Afriku. Chronologicky oharničujeme tuto periodu 4.tisíciletím př. n.l. a první polovinu 1. tisíciletí n.l., kdy v severní Africe končí období otrokářské.

3. Středověk – tohoto termínu používáme jen s určitými výhradami; v Evropě jím označujeme období nadvlády feudálního řádu, avšak v Africe se feudální vztahy vyvíjely odlišně, nebpť základní výrobní prostředek – půda – zůstává v kolektivním vlastnictví. V severní Africe dochází v polovině tisíciletí k přechodu otrokářského k feudálnímu způsobu výroby; druhou významnou událostí je arabské dobytí, začlenění severní Afriky do islámského světa a postupná arabizace původního obyvatelstva, která mění etnický i jazykový záz celé oblasti.

4. Konec samostatného vývoje – období obchodu s otroky – začíná v 16. a končí v 19. století, trvá sice pouhá tři staletí, avšak patří k nejtragičtějším v celých dějinách Afriky jak pro své bezprostřední, tak i vzdálenější následky.

5. Devatenácté století – kolonialismus

6. Dvacáté století – je charakterizováno upevněním koloniálního panství, vykořisťováním a útlakem, probuzení afrických národů a jejich vítězně zakončeným osvobozeneckým bojem. V tomto období začal proces odumírání starých společností a vytváření nových tříd, které se dostaly do čela boje proti kolonialismu. Uvnitř jednotlivých kapitol byla látka rozčleněna ještě dále na tři období s mezníky 1917 – 1918 a 1945.

(text je převzat z úvodu knihy, kapitola „Koncepce a struktura Dějin Afriky“, stra. 22 – 26, autor Ivan Hrbek)



...................................
Název: Dějiny Afriky, díl. I. a II.
Autor: Ivan Hrbek a kolektiv
Grafická úprava knihy: Spytimír Bursík
Vydavatelství: Praha, Svoboda
Rok vydání: 1966
Počet stran: Díl I. 469 s., Díl II. 641 s.
...................................