"Sociální pouto v éře virtuality" Gérard Dubey (2001)
"Sociální pouto v éře virtuality" Gérard Dubey (2001, česky 2021)
Originální název: Le lien social à l'ère du virtuel
Překlad: Ladislav Šerý
Počet stran: 256
o knize @databazeknih
"Matematizace přírody, k níž dal Newton impuls, vedla k eliminaci prvotních kvalit, jež uznávala středověká scholastika (chuť a barva jablka) ve prospěch kvalit druhotných (množství jablek); Descartesovy "geometrické mravy" se snažily o redukci vnímaného prostoru na souhrn bodů lišících se svými souřadnicemi; povstání homo economicus v 19. století přiznalo rozhodující místo modelu abstraktního člověka nazývaného "normální"."
"Virtuální společenství přetrvávají hlavně proto, že jsou složena z jednotlivců, kteří nejsou schopni žít společně s ostatními a snášet s nimi každodenní život. Jsou závislí na způsobu komunikace, který jim byl vnucen zvenčí, na fikci falešné sounáležitosti uskutečněné na dálku. Řeč používaná v síti stojí na půl cesty mezi spontaneitou mluveného a trvalostí psaného jazyka. I vztahy vznikající pouhým kliknutím nicméně naznačují nesmírnou potřebu komunikace, byť pouze v instrumentální formě, která vždy odhaluje onu chvíli, kdy je třeba fyzicky se angažovat.
Efemérní ráz vztahů navazovaných na síti ostatně nesvědčí o vychutnání přítomného okamžiku nebo o radosti ze vztahu jako takového, jako spíše o absenci projekce do budoucnosti a tedy i společně tráveného času. Předpokladem vzniku nějakého pouta a náklonnosti je společně sdílená přítomnost. Zdánlivý nonkonformismus vztahů udržovaný na síti se ostatně často v blízkosti skutečného života mění v zostřený konformismus. Tyto fenomény tvoří jen jeden z aspektů nové reality, která se vyznačuje odosobněním sociálních vazeb a odhaluje, jakými způsoby se vztahujeme k druhým ve skutečném světě, přičemž je možné, že právě tam spočívá dosud netušené zásobárna násilí.
Nové podoby války
"Řada zdánlivě nových prvků byla přítomna už ve vietnamské válce. Pilot bombardéru B52 , který stiskem tlačítka uvolnil desítky tun napalmu a defoliantů, byl již v polovirtuální skutečnosti, protože si již nebyl schopen představit své oběti jinak než jako souřadnice na mapě. Hledíme-li na virtuální válku ze správné strany monitoru, podobá se počítačové hře, ale přitom má naprosto reálné důsledky. Kromě skutečných obětí totiž odkládá čas politických rozhodnutí a odsouvá nastolení skutečného míru. V pozadí tohoto odkládání je také neznalost místních kulturních a historických okolností nebo spíše lhostejnost k nim. V podstatě jde o důsledek víry ve všemocnost technologií.
Princip jednání bez rizika, tedy princip přesné, chirurgicky přesné a téměř humanitární války, zbavuje jiného možnosti vyjádřit své utrpení tak, abychom se s ním ještě mohli ztotožnit. Nepřítel už nejenže nemá tvář, ale je mu upřena i možnost zemřít, tedy možnost existovat. Moderní podoba války na dálku, kde umírají jen ti, co jsou dostatečně daleko. Společnost založená na virtuálních procesech je zahlcena nejasným a nespecifikovaným násilím, protože plodí depersonalizaci a cynickou lhostejnost. Největší krutosti tohoto století byly neosobními krutostmi vzdáleného rozhodnutí systému a rutiny. Svět si zvykl na násilné vyhánění a vraždění v astronomickém měřítku. Navíc je zřejmé, že žádný z novějších konfliktů nedosáhl žádného trvalejšího politického řešení a nedokázal stabilizovat danou situaci, naopak ji většinou zhoršil."
Mezilidské vztahy v éře virtuality
"Některé projevy našeho chování , jež jsou nesnadno uchopitelné v makroskopické a ideální rovině, nám totiž ukazují určité zmatení, jež s sebou nese přízrak nových forem "banalizace zla", jinými slovy lhostejnost k jiným. V podstatě lze říci, že máme co do činění s krizí empatie a že nejsme schopni přijmout pohled jiného a sdílet jeho emoce, protože žijeme v prostředí saturovaného technikou, která pro nás již představuje jakousi druhou přírodu. Jiným zde rozumíme svého bližního, který žije vedle nás, na dosah ruky a na dohled, jehož teplo a vůni cítíme fyzicky.
Nejde tedy ani tak o obavy z možného zániku člověka, ale spíše z toho, jakou podobu bude mít člověk a lidskost, jež z takového mísení se strojem vzejdou. Znepokojuje nás představa člověka, který nezná smrt, lásku, cit, bolest ani strach. Jsou-li lidské bytosti nedostatečně vnímavé k základní tragédii existence, slábne též jejich snaha nalézt způsob, jak ji zmírnit, a mizí jejich úcta k hodnotě života. Existuje již mnoho případů, které svědčí o infikování obrazu člověka představou stroje. Antropomorfizace počítačů, jimž je stále více lidí ochotno přisuzovat emoce.
Virtuální technologie na nás vyvíjejí reálný nátlak tím, že vedou k víře ve svět bez rizik, v němž se obejdeme bez entit, jako je čas, smrt a tíha těla z masa kostí, takže věci jako laskavost, pozornost, slušnost či náklonnost ztrácejí důvod k existenci. Fikce světa bez rizik může nabádat k extrémnímu jednání. Filosof H. Jonas soudí, že hlavní charakteristiku technologizovaného světa, v němž žijeme, představuje stále častější oddělování činu od jeho následku. Odosobnění veškerého jednání ústí do pocitu bezmoci a ztráty odpovědnosti a přerušení myšlení, které stálo na počátku zmíněného procesu dehumanizace.
Kybersvět předpokládá typ lidské bytosti, která je s výjimkou vlastní velmi úzké soukromé sféry naprosto lhostejná k ostatním. Zvyk přemýšlet o následcích vlastních činů a vůbec zvyk myslet, který je naší jedinou ochranou před banalitou zla, závisí na existenci prostoru, v němž lidé sdílejí zkušenost společného světa. Myšlení nemůže přežívat jen v nitrech jednotlivých individuí. Sdílený horizont významů a společných hodnot je nezbytný k tomu, aby se lidé navzájem uznávali. Konstrukce fiktivního světa je určujícím rysem totalitární zkušenosti. Vzniká tak lživý koherentní svět, jemuž skutečná zkušenost posléze již není schopná odporovat."
zdroj: "Sociální pouto v éře virtuality" Gérard Dubey (2001, česky 2021)
