Byung-Chul Han o násilí pozitivity, depresi a ztrátě kontemplativního prodlévání v postmoderní společnosti ("Vyhořelá společnost", 2016), ukázka I.

 

foto: obálka německého vydání knihy Byung-Chul Hana "V roji - pohledy na digitál",
"Im Schwarm" (Verlag Matthes & Seitz Berlin, 2013)

✻

Násilí pozitivity

Patologickou krajinu počínajícího jednadvacátého století charakterizují nervová onemocnění jako deprese, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), hraniční porucha osobnosti (BPD) nebo syndrom vyhoření (BS). Nejde tu již o infekce, nýbrž o infarkty; ty nejsou vyvolány negativitou imunologicky jiného, nýbrž přemírou pozitivity. [...] Uplynulé století bylo stoletím imunologickým. Byla to epocha, v níž se striktně rozlišovalo mezi vnitřkem a vnějškem, mezi přítelem a nepřítelem, mezi vlastním a cizím. [...]

Již nějakou dobu nepozorovaně dochází ke změně paradigmatu. A konec „studené války“ se odehrál právě na pozadí této paradigmatické změny.1 Společnost se dnes dostává stále více pod nadvládu konstelace, která se zcela vymyká organizačnímu a obrannému mechanismu imunologie. Vyznačuje se vymizením jinakosti a cizosti. [...] Imunologické paradigma se nesnáší s procesem globalizace [...] Vymizení jinakosti znamená, že žijeme v éře, která je chudá na negativitu. Nervová onemocnění jednadvacátého století v sobě sice zahrnují jistou dialektiku, nikoliv však dialektiku negativity, nýbrž dialektiku pozitivity. Jsou to patologické stavy, jejichž příčinu je třeba hledat v přemíře pozitivity. Zdrojem násilí není jen negativita, nýbrž také pozitivita, nikoliv jen jiný či cizí, nýbrž také stejný. [...] 

Zevšeobecněná komunikace a informační přesycenost hrozí ochromit veškeré lidské obranné schopnosti.“ V systému, jenž se nachází pod nadvládou stejného, lze o obranyschopnosti hovořit výlučně v přeneseném smyslu. Imunologická obrana je vždy namířena vůči jinému či cizímu v silném smyslu. Stejné nevede k tvorbě protilátek. [...] Výchozím předpokladem násilí pozitivity není nepřátelství. [...] Jeho živlem je od veškeré negativity oproštěný prostor stejného, v němž nedochází k žádné polarizaci mezi přítelem a nepřítelem, vnitřkem a vnějškem anebo vlastním a cizím. Pozitivizace světa dává vzniknout novým podobám násilí. [...] Násilí pozitivity není privativní, nýbrž saturativní, nikoliv exkluzivní, nýbrž exhaustivní. Proto je také bezprostřednímu vnímání nepřístupná.

✻

Deprese

Alain Ehrenberg spojuje depresi s přechodem od disciplinární společnosti ke společnosti výkonu: „Depresivní jedinec není plně na výši, je vyčerpaný tím, že se musí stát sám sebou. [...] Deprese je podle něj patologický výraz selhání pozdně moderního člověka stát se sebou samým.“ [...] Alain Ehrenberg mylně ztotožňuje typ člověka současnosti s Nietzschovým suverénním člověkem: „Suverénní člověk, jenž je podoben sám sobě a jehož příchod zvěstoval Nietzsche, je na prahu toho, stát se v masové míře skutečností. Nad ním už nestojí nic, co by mu říkalo, kým se má stát, nebo on si předsevzal, že bude náležet jen sám sobě.“ [...] 

Depresivní člověk je onen animal laborans, jenž vykořisťuje sám sebe, a to zcela dobrovolně, bez cizího nátlaku. [...] Deprese propuká v okamžiku, kdy subjekt výkonnosti není už s to moci. Je to předně únava z přemíry činnosti i z přemíry možností. [...] Deprese je onemocněním společnosti, která trpí přemírou pozitivity. Nastavuje zrcadlo lidstvu, které válčí se sebou samým. Subjekt výkonnosti není podroben žádné instanci vnější nadvlády, která by jej nutila k práci anebo by jej dokonce vykořisťovala. Je sám sobě pánem a suverénem. Není tedy podřízen nikomu, respektive je podřízen jen sám sobě. 

Zhroucení instance vnější nadvlády nevede ke svobodě. Jejím důsledkem je spíše splynutí svobody a nátlaku. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat výkon. [...] Psychická onemocnění společnosti výkonu nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody.

✻
Multitasking vs. kontemplativní prodlévání

Technika nakládání s časem a soustředění pozornosti zvaná „multitasking“ nepředstavuje žádný civilizační pokrok. Multitasking nepředstavuje žádnou schopnost, jíž by byl vybaven pouze člověk žijící v pozdně moderní společnosti práce a informací. Jedná se spíše o regres. Multitasking je široce rozšířený u zvířat žijících ve volné přírodě. Je to technika pozornosti, která je nepostradatelná pro přežití v divočině.

Zvíře, které je zaměstnáno konzumací potravy, se zároveň musí věnovat i jiným činnostem. Musí svou kořist kupříkladu chránit před jinými strávníky. Musí bez přestání dávat pozor, být ve střehu, aby během krmení nebylo samo sežráno. Zároveň musí chránit své potomstvo a hlídat si své pohlavní partnery. Ve volné přírodě je zvíře nuceno svou pozornost dělit mezi rozličné aktivity. Není tudíž schopno žádného kontemplativního pohroužení – a to ani při jídle, ani během páření. Zvíře není s to pohroužit se kontemplativně do svého protějšku, protože musí zároveň věnovat pozornost svému okolí. [...] 

Za kulturní výdobytky lidstva, k nimž náleží i filosofie, vděčíme hluboké, kontemplativní koncentraci. Kultura se nemůže rozvíjet v prostředí, které neumožňuje dosáhnout hluboké koncentrace. Hluboká koncentrace je ve stále větší míře vytlačována zcela jinou formou koncentrace zvanou hyperpozornost (hyperattention). Tuto rozptýlenou pozornost charakterizuje rychlé střídání pozornosti mezi rozličnými úkoly, informačními zdroji a procesy. Protože také vykazuje jen velice malou toleranci vůči nudě, zahálce, připouští právě tak málo onu hlubokou nudu,bez níž se neobejde žádný kreativní proces. Walter Benjamin nazývá tuto hlubokou nudu „snovým ptáčetem, které snáší vejce zkušenosti“. [...] 

Benjamin vyjadřuje lítost nad tím, že tato hnízda uvolnění a času snového ptáčete jsou v moderně stále vzácnější. Dnes už se „netká a nepřede“. Nuda je „teplá šedivá deka, která je zevnitř vyložená tou nejzářivější, nejpestřejší hedvábnou podšívkou“, do níž „se zachumláme, když sníme“. Cítíme se být „doma v arabeskách její podšívky“. Spolu se schopností uvolnění se vytrácí i „dar naslouchat“ a mizí i „společenství naslouchajících“. Naše činorodé společenství vůči němu stojí v diametrálním protikladu. „Dar naslouchat“ spočívá totiž ve schopnosti hluboké, kontemplativní koncentrace, k níž nemá hyperaktivní ego přístup. [...] 

V kontemplativním stavu mysli člověk takřka vystupuje sám ze sebe, aby pak sebe pohroužil do věcí samých. [...] Bez této kontemplativní soustředěnosti bloudí pohled neklidně sem a tam a není s to dospět k žádnému výrazu. Umění je ale „nakládání s výrazem“. [...] 

zdroj: "Vyhořelá společnost" Byung-Chul Han (Rybka, 2016)
z německých originálů Müdigkeitsgesellschaft (2010), Burnoutgesellschaft (2014), Transparenzgesellschaft (2012), Im Schwarm (2013), Agonie des Eros (2012)
přeložil Radovan Baroš