Kritika článku Bronislava Ostřanského "Konspirační teorie v muslimském prostředí" * (14.5.2023)

 

foto: John Martin "Satan Presiding at the Infernal Council" (c.1827)

Religionistický časopis Dingir věnoval své první číslo letošního roku konspiračním teoriím a článek Bronislava Ostřanského se zaměřuje na muslimy. Hned v úvodu poukazuje na termín "konspirace" samotný, který dle islámské teologie není islámský fenomén, Bronislav Ostřanský doslova píše: "Věřit tomu, že nějaké "temné síly" ve skrytu mocně "tahají za nitky"... to může islámskému učenci velmi snadno zavánět širkem (doslova přidružování k Bohu)". Bronislav Ostřanský ale opomíjí naprosto zásadní teologickou skutečnost, zjednodušeně nazvanou metafyzika zla, dogma o Satanovi, džinovi stvořeného z ohně (andělé jsou naopak stvořeni ze světla), jež se odmítl poklonit prvnímu člověku, Adamovi. Za tuto pýchu byl Satan potrestán, ale jeho trest byl odložen do Soudného dne a Satan v mezičase sehrává úlohu pokušitelé, který svádí člověka z přímé cesty a hlavně jej nabádá ke zlu. Toto pojetí zla je aplikovatelné nejen v individuální rovině, ale i na skupinu lidí (viz koránské verše: 5:42, 3:111, kde se hovoří v plurálu). Tito lidé jsou považováni jako nevděční (pyšní), nenávidějící Boha a jeho poselství. 

Věřící, nahlížející na společnost tímto prizmatem, dostává obraz mající transcendentní význam, jež nemůže vykládat relativisticky nebo jako alegorii, a zkrátka jej nemůže ignorovat. V obrazu světa dle Dingiru je tedy zcela opomenut koncept soupeření dobra a zla vycházející z eschatologie abrahámovské tradice.  Referenční rámec věřícího člověka poměřuje skrze tyto hodnoty a v případě konspirací jej může ateistická ideologie současného mainstreamu hodit do jednoho pytle se skutečnými "trouble makers". 

Konspirační teorie ale mohou skutečně znamenat bezpečnostní hrozbu, protože v jejich teoretizování se mohou zrodit myšlenky vyžadující akci. Bronislav Ostřanský zmiňuje ve svém článku hnutí Muslimských bratří, kteří mohou být konkrétním příkladem jako kritici muslimské politiky. Problém Muslimského bratrstva ale spočíval v nerozlišování mezi teorií a praxí. Z teoretického úhlu pohledu byl jejich postoj správný, když kritizovali muslimské vlády z odklonu od svého náboženství; v praxi ale zcela pochybili svými atentáty na politiky (zavraždění prezidenta Anvara Sádáta 6. října 1981). Politika je ale v islámu téma samo o sobě a události tzv. Arabského jara to ukázaly velmi jasně. Vidět to můžeme např. na počátku egyptských demonstrací, kdy salafisté protesty vůči režimu kritizovali s odkazem na Prorokův výrok: "Pakliže ti vládce nebrání v praktikování islámu, nebroj proti němu." [parafráze arabského textu] nebo text šejcha ‘Alí ibn Jahjá al-Haddádího (imám a kazatel ‘Áišiny mešity v Rijádu, KSA) o "Terorizmu zaštiťovaného islámskou argumentací", kde explicitně říká: "... nebezpečným a destruktivním ideologiím musí být učiněna přítrž, aby bylo zabráněno většímu zlu." (1) 

Dalším problémem článku je kombinování "pavlačových" teorií typu Protokoly sionských mudrců (2) se skutečnou eschatologií jako je znamení Hodiny (ar. ´alámat as-sá´a) nebo Dadždžál (Antikrist). Tato metoda podává zkreslený obraz, ve kterém může být muslimské mylně považováno za islámské. Analýza konspirací v muslimském prostředí by neměla zrcadlit jejich eklektičnost, ale naopak jasně vymezit hranici mezi teologií, politikou, ideologií, či přímo pseudoideologií (př. Protokoly sionských mudrců). Článek je tedy v neprospěch věřícího (náboženství), na kterého je nahlíženo tímto prizmatem a latentně stigmatizuje eschatologii a metafyziku, které nelze od náboženství oddělit. Konspirace je prezentována jako fenomén patřící apriori do sféry fantasmagorie, nemající nic společného s teologií. Postavení "světa" v této konstelaci, dává volnou ruku udělat "konspirátora" z kohokoli, kdo se vymyká těm "správným" idejím. Tudíž schématičnost a zjednodušování kritizované u konspirátorů je zrcadlově aplikována samotnými kritiky konspirací. 

Článek tedy nijak nevykládá konspirace, ale spíše odkrývá vulgarizaci religionistiky a bulvárnost veřejné diskuse. Časopis Dingir si bere za téma náboženství a religiozitu člověka, nicméně nechápe pojem metafyziky zla, ačkoli jsou autoři religionisté a někteří jsou i křesťané. Ideologická angažovanost se až příliš podobá 50. letům, kdy inteligence (Ladislav Štoll nebo Václav Kopecký) bojovala s reakcí a protistátními živly. Konspirátorské číslo Dingiru konspirátory neodhaluje, ale spíš nahání vítr do konspiračních plachet svou přiznanou ideologickou pozicí, která je viditelná i v ostatních článcích; viz. Jakub Jahl a jeho označení francouzského filosofa Jeana Baudrillarda za "proroka konspiracismu"(3). Znepokojující význam ale není jen v této mediálně/akademické rovině, sémiotik a odborník na analýzu Josef Šlerka uvádí na seznam svého Atlasu konspirací rovněž "konec světových dějin vycházející zejména z křesťanského očekávání konce" (4) a konspiraci definuje jako světonázor, kde "nic není náhoda" (5); budoucnost náboženství začíná být (nebo spíše už delší dobu je) problém a někteří z nás jsme možná problematičtí, ačkoli si to ještě zcela neuvědomuje. Závěr je tedy paradoxní: konspirátoři v článku Bronislava Ostřanského uvidí "konspiraci", ve které se skutečné zlo míchá s očividnými nesmysly, aby se zakryla skutečná konspirace. Běžný čtenář nebude s to rozpoznat skutečné dění ve světě a fikci, které není potřeba dávat energii. A naopak antikonspirátoři se utvrdí ve svém názoru, že jsou na správné straně, protože to vidí stejně jako akademici z HTF.

__________
poznámky/odkazy:

* Konspirační teorie v muslimském prostředí: Mezi muslimy není konspiracismus okrajovým jevem (Bronislav Ostřanský) @ Dingir 1/2023, s. 22-24

(1)
Šejch al-Haddádí: Jak mohou řadoví imámové mešit pomoci v boji proti islámskému extremizmu (e-islam, 8.1.2016)

(2)
"Protokoly sionských mudrců, pravda nebo podvrh?" Janusz Tazbir (1992, česky 1996, Votobia)

(3) článek "Baudrillardův odkaz: Hyper-reálná povaha konspiračních teorií" Jakub Jahl (Dingir 1/2023, s. 27

(4)
Narrativy zahrnující konec světa (@Atlas konspirací)

(5)
Definice konspirační teorie (@Atlas konspirací)

John Martin (19. července 1789 v Haydon Bridge, Northumberland – 17. února 1854 v Douglasu, ostrov Man) byl vlivný anglický malíř romantismu. Původně byl vyučený řemeslným malířem a živil se malbou glazur, ale později rozvinul svoji fantazii a proslavil se malbou velkých pláten s biblickými motivy. (John Martin @wikipedia)